Bravely Second: End Layer

Zrada kam se podíváš…

Square Enix vytvořili v roce 2013 herní skvost jménem Bravely Default. Hra získávala jedno pozitivní hodnocení za druhým, a pokud ji máte za sebou, jistě vám nemusím vysvětlovat proč. Letos se nám do rukou dostává její pokračování, u kterého nenajdete žádnou “dvojku” v názvu, ale logiku zde přesto lehce odhalíte. Příběh RPG Bravely Second: End Layer pokračuje v tom, co jeho předchůdce načal. Hrdinka první hry Agnès Oblige se pokouší uzavřít mír mezi znepřátelenými státy země Luxendarc, mezi Crystal Orthodoxy a Duchy of Eternia, a když už to vypadá, že bude vše zdárně dokonáno, objeví se nové problémy.

Těsně před podpisem smlouvy vstupuje na scénu zlý Kaiser Oblivion a unáší Agnès. Přítomní hrdinové se ji sice snaží zachránit, ale jejich snahy vyjdou úplně vniveč a Agnès je skutečně unesena. Únos ale tak tak přežívá její mladý ochránce Yew Geneolgia, který se ji hned po zotavení vydává zachránit. Jako seskupení Three Musketeers vyráží společně se svými přáteli na cestu, ale vše se po čase zvrtává ještě víc a vy dost nepříjemně zjišťujete, že nemůžete věřit vůbec nikomu.

...ale naděje existuje

Naštěstí vás přijde zachránit stará známá z první hry a tak spolu s Edeou Lee pokračujete v záchraně. Dvoučlenná skupiny by ale byla asi málo a tak časem potkáte měsíčňanku Magnolii Arch, které se nepodaří zrovna bezpečně přistát se svou létající lodí v Luxendarcu, a ta zase po čase zachrání z hibernace Tize Arriora, tedy další známou postavu. Mimochodem jeho záchrana je jedna z nejzajímavějších herních pasáží. Vaše skupinka se tak stane kompletní a nic vám nebrání v další cestě. Tedy až na jiné různé okolnosti, postavy, které vám hážou klacky pod nohy, a kupy nepřátel.

Hlavní i vedlejší postavy ve hře jsou napsány velice dobře. Za touto bezvýznamnou větou se schovává víc, než by se z počátku zdálo. Vaše alter ego jménem Yew je sice trochu naivní, ale příjemný mladík. Nevidím sebemenší důvod, proč jej nemít rád. Ostatní pak jen skvěle doplňují sestavu a tak jsou všechny rozhovory vedeny nejen vážně, ale i vtipně a občas dost odlehčeně. Celou dobu díky tomu máte pocit, že se opravdu baví přátelé a ne nějaké strohé, bezcitné digitální postavy.

Hodně k tomu přispívají i nepovinné dialogy, kdy se hlavní displej přepne ze 3D do klasického 2D a vy si jen užíváte špičkování. Podobně můžete občasně využít možnosti postavit si v divočině svůj vlastní stan, čímž se spustí takzvaný Tent Event. Ten nemá za následek jen kompletní regeneraci bodů zdraví a energie, tedy celkovou regeneraci, ale hlavně opět trochu toho povídání a zlidštění samotných postav.

Záchrana Agnès?

Příběh hry je tedy vyprávěn velmi nenuceně. Občas totiž ani nemáte pocit, že se ženete za záchranou a že na vašich bedrech stojí osud celé země, ale jen si tak volně projíždíte zajímavými lokalitami. Hra totiž vůbec nenudí, a když byste měli pocit, že ano, nabídne různé mechanizmy, které vás opět vtáhnou do děje.

Samotný prolog je na dnešní dobu natolik dlouhý, a takřka každou minutou vás seznamuje s nějakým dalším herním aspektem, že se ani nenadějete a máte za sebou odehraných prvních 15 hodin. Po jeho odehrání jsou vám vlastní převážně všechny principy, známé z předchozího dílu, ale proč si je znovu raději nepřipomenout. Vždyť v něčem se mohou i lišit.

Při putování se vám občas nabídne možnost nějakého toho sidequestu a pokud jej budete míjet, přijdete o víc než byste si vůbec dokázali představit. A hlavně, zdejší vedlejší úkoly nejsou jen o “zajdi tam, přines tohle a přitom něco pozabíjej”. Z vedlejších úkolů máte pocit, že vždy o něco jde a že má jejich splnění vždy nějaký zásadní význam. Kromě nějakých klasických odměn a zkušeností, získáte ale ještě něco navíc, třeba přátele nebo možnost zvolit si pro vaše postavy nějaké další povolání. Ale je v tom háček.

Ten umí to a ten zase tohle

Bravely Second vám totiž pro vaši skupinku nabídne 30 různých povolání (zde je pěkný přehled). Začínáte sice jako obyčejný Freelancer, ale časem se zde najdou i takové skvosty jako jsou Piráti, Biskupové, Bílí mágové, Astrologové, Guardiani, Ninjové, Valkýry, Rangeři, Zloději a mnoho dalších, třeba naprosto ujetý Catmancer. Nemusíte tedy spoléhat na klasiku, známou z jiných her. A proč mluvím o povolání v souvislosti s vedlejšími úkoly? Je to jednoduché, novou třídu totiž získáte třeba porážkou některého z bossů. A aby to nebylo tak jednoduché, máte většinou na výběr.

Po zjištění všech informací, nalezení všech vodítek vedlejšího úkolu, vás hra postaví před rozhodnutí, kdy máte pomoci té nebo oné straně. Hned první úkol vás nakonec přinutí postavit se za pouštní lupiče nebo červeného mága, Kavalíra. Tak nějak pocitově víte, kdo by měl asi být v právu, ale když se dáte k mágovi, získáte povolání zloděje, což se určitě hodí k otevírání jinak nedobytně zavřených truhel. Taky díky tomuto povolání dokážete útočit jistým efektivním způsobem, ale rudý mág není taky k zahození. Nabízí jak bílou tak černou magii, léčení i ničení a navíc některé postavy navíc vypadají v rudém hávu velmi, velmi stylově... Rozhodnutí opravdu není jednoduché a hodně tak přispívá ke znovuhratelnosti, protože po první průchodu prostě nemůžete získat a odzkoušet vše.

Každé z povolání se navíc hodí na něco jiného a tak není úplně jednoznačně řečeno, že se k některému časem nevrátíte. Spodní dotykový displej vám dopředu ukáže, co na jakém levelu pro danou třídu získáte. Klepnutím na příslušný level zjistíte podrobnosti a tak je pro vás volba jednodušší, zda se rozhodnout pro změnu nebo ponechat hrdinovi stávající zaměření. V bitvě pak získáváte kromě klasických bodů pro postup postavy také body pro vývoj povolání, takzvané JP (Job Points), a na základě nich posilujete zrovna zvolenou třídu. Časem se ale můžete vrátit zpět k předchozí, protože si hra pamatuje také úroveň předchozích povolání pro danou postavu.

Musíte si totiž uvědomit ještě jednu věc. Každé povolání sice nabízí spoustu vlastností a dovedností, pasivních i aktivních, ale pokud změníte třeba Magnolii z Bishopa na Charioteera, tak stále můžete používat schopnosti předchozího povolání. Pokud si je tedy necháte navoleny. Ubíráte si tak sice volné sloty pro aktuální nové schopnosti, ale možnostem a různorodosti se tím pádem meze nekladou a velice se tím zvedá variabilita. Možná třeba časem zjistíte, že se k některým povoláním budete i opakovaně vracet a to když si to situace vyžádá.

Jedna, dvě rány nebo raději počkat?

Soubojový systém hry vychází přímo z prvního dílů. Jde o boje na kola, vylepšené o dvojici možností Bravely a Default, defaultně nastavených na klávesy R a L (jak se to názvosloví krásně doplňuje). Každá vaše akce spotřebuje v každém kole 1BP (některé i více, ale nebudeme to komplikovat) a po kole se vám vždy tento jeden bod obnoví. Pokud zvolíte možnost Bravely, může vaše postava zaútočit, nebo povést jakoukoli jinou akci, a to až 4x za kolo. Jen na vás je, kolikrát Bravely využijete. Možnost Default je opačná a v tomto případě vaše postava čeká a sbírá si takzvané BP (Battle Points) na později.

Jenže. Když využijete za jedno kolo 4x Bravely, provedete třeba 4x útok, tak jste v následujících třech kolech prakticky bez zbraní. Naopak když využijete šanci Defaul, tak jste sice v daném kole bez jakékoli akce, ale v příštím kole již máte možnost zaútočit, seslat kouzlo, léčení, buf na sebe nebo ostatní atp., 2x. Je to na první pohled drobnost, ale rozšiřuje strategické možnosti víc, než se na první pohled zdá.

Pokud ale nechcete vyloženě plýtvat svými zdroji, nabízí se možnost zmrazit čas. Což je v tomto případě ono pověstné Bravely Second. V tomto režimu rány rozdáváte beze strachu, že na vás někdo zaútočí. To vás ale stojí takzvané SP (Sleep Points) body, které jsou pouze 3 a obnovují se jen, když konzoli uspíte (jeden bod za 8 hodin spánku konzole) nebo mikrotrasakcemi.

Tím to ale nekončí a vše se dále ještě zesložiťuje. Když totiž porazíte všechny nepřátele za jedno své kolo, nabídne se vám možnost postavit se silnějším nepřátelům. Celkové získané XP a JP se pak násobí 1,5x. Když opět porazíte monstra v jednom kole, máte možnost postavit se dalším a body se pak násobí 1,8x. Tak to pokračuje dále a dále. Problém ale nastává právě v případě, že třeba v jednom kole zvolíte u každé postavy několikrát možnost Bravely. Při nové várce nepřátel se totiž vaše BP neobnovují a tak můžete přijít do nového souboje s nemožností cokoli udělat. A to je nemilé a proto musíte vždycky plánovat dopředu, nebo další boje odmítnout a připravit se tak o rychlejší postup.

Bojovat, nebojovat, expit, neexpit?

Soubojový systém Bravely Second tak pěkně demonstruje vlastně všechny herní principy. Na první pohled klasické schémata jsou totiž rozvedeny do úplně jiných rovin. Na první vysvětlení složitých, ale překvapivě lehce se vám vryjí pod kůži a pak vám připadají naprosto přirozené. Už jsme si taky třeba zvykli, že na nás v jakémkoli JRPG při průchodu krajinou napadají nepřátele a taky asi všichni víme, že je někdy jejich množství velké a otravné.

Tady se jim taky nevyhneme, ale opět pouze vlastně jen v základu. Rozdíl je v tom, že pohyb svých soků na mapě nevidíte a musíte být na boj připraveni stále. Ale co když procházíte krajinou a narážíte na jednotlivé souboje prakticky na každém kroku a vás to už fakt štve? Pak není nic jednoduššího a po zmáčknutí tlačítka R vyvolat nabídku a útočení snížit o 50 nebo i o 100%. Pak máte klid na průchod krajinou a třeba i na hledání skrytých předmětů. Ale vaše postavy tím pádem nezískají moc zkušeností, které budou potřebovat pro boj s bossy. Naštěstí si můžete posuvník šoupnout i na opačnou stranu a množství potvor si chvilkama o 50 nebo i o 100% navýšit. Pak se sice dostanete do určitého stereotypu, ale ten jde vždy zase změnit.

Boje s jednotlivými bossy totiž nejsou jen o síle. Neříkám, že se útok, který ubere 800 HP, nehodí víc, než ten se kterým připravíte nepřítele jen o 10 HP, ale každý boss vyžaduje trochu jinou taktiku. Někdy stačí najít slabé místo a je za chvíli po boji, jindy vám to zabere chvilku času, ale taktika vždy existuje. Z tohoto důvodu je vždy dobré mít ve skupině někoho, kdo zvládá použít původní vlastnost Freelancerů a tou je Examine. I kdybyste neměli první kolo dělat nic jiného, než zjišťovat slabé a silné stránky nepřítele, vyplatí se vám to.

Pro někoho může být také překvapením, že ze zabitých nepřátel nevypadne moc výbavy nebo předmětů. Na Bordelands tady můžete rovnou zapomenout, ale nikdy jsem neměl pocit, že bych nějak zvlášť trpěl nouzí. Peněz máte tak akorát, abyste si vše potřebné nakoupili buď ve městech, nebo u potulných prodejců. Jediné, na co vám občas peníze nestačí, je nákup nových kouzel pro magická povolání. Změnou třídy totiž automaticky nezískáváte všechna kouzla, ale musíte se jimi vybavit za peníze v příslušném krámku.

Systém je to pěkný, jen vám někdy dojdou peníze a tak se musíte vracet přes půl mapy, což nepotěší. Ale mezi městy lze cestovat také rychleji, prostřednictvím jakýchsi teleportačních prasat. Ano, zní to podivně, ale v každém městě najdete jedno prase (a nemyslím tím jednoho z obyvatel), které vás dokáže přenést do vámi již jednou navštívených měst. Jednoduché, elegantní, známé, jen tady prostě zprasené v tom dobrém slova smyslu.

Můj milý deníčku...

Všichni nepřátelé se vám pak pěkně přehledně zaznamenají do vašeho deníčku. Píšu deníčku, a ne deníku, protože jeho samotné zpracování je na jedničku a dotváří celkový roztomilý vzhled hry. Listování stránkami působí věrohodněji, než když máte v ruce Kindle a zvuk otáčejících se stránek můžou závidět i papírny ve Velkých Losinách. Uvěřitelnost 10 z 10.

K informacím se můžete kdykoli vrátit a zaznamenávají se vám podrobnosti nejen o bytostech, ale taky o výbavě, předmětech a také si můžete zpětně projít rady, které vám hra rozdává. Někdy je to k nezaplacení, protože informací je často hodně a věřím, že bez zkušeností s předchozím dílem, nebo nahlédnutím do deníčku, se občas budete cítit ztraceni.

K vyvolání deníku slouží, v režimu prohlížení mapy nebo při průzkumu měst, směrový kříž. Časem ale přibydou v této nabídce další aktivity, na kterých krásně vidět komplexnost Bravely Second a směr uvažování vývojářů. Dochází vám peníze? Hrdinové se naučí dělat plyšáky. Minihra je o to lepší, že ji můžete nechat běžet v práci vedle sebe a za „šichtu“ si vydělat nejen na chleba skutečný, ale i ten virtuální. Navíc plyšoví draci jsou fakt hezcí, takže poté, co je viděla moje dcera, už doma taky jednoho máme. Není tak hezký jako od Silicone Studia, ale taky potěšil.

O další aktivitu se vám postará Magnolia. Tato ukecaná holka totiž pochází z měsíce a jejím ztroskotáním můžete pomoci masíčňanům obnovit jejich infrastrukturu. V prvním díle jste podobně opravovali pomocí vesničanů jejich domov, jen teď jste se přesunuli na měsíc. Dělníky získáte jednoduše prostřednictví Steet Passu, což je velmi důležité a radím vám jich mít dost. Některé části měsíční laboratoře se zpřístupní až po dlouhých 90 hodinách práce, a to si pak rozmyslíte, jestli je vůbec potřebujete. Naštěstí běží tento čas i u uspané konzole a odměnou vám bude pravidelný přísun různých předmětů a dovedností.

Píseň na rtu, před očima vizuální orgie

Plynule se přesuneme na poslední z důležitých herních aspektů. U filmů se tvrdí, že pokud je hudba skvělá, tak si ji po závěrečných titulcích nevybavíte. U her je to přesně naopak. Za soundtrackem zde stojí Ryo a J-Pop kapela Supercell, což už pro někoho může být příslibem kvality. Osobně nedokážu odhadnout, jak moc je lepší nebo horší než hudba u Bravely Default, ale rozhodně si dovolím tvrdit, že zdejší soundtrack nikoho neurazí a naopak si myslím, že si ve hře každý najde takovou skladbu, kterou z hlavy nevyžene. Nevyžene, protože si ji bude broukat rád.

Obdobně bych hodnotil i zbytek zvuků. Sám doporučuji hrát s kvalitními sluchátky, protože jinak vám zanikne takové množství detailů, že se připravíte minimálně o třetinu zážitku. Osobně doporučuji poslouchat určitá kouzla nebo vyvolávaní aktivních vlastností. Slastí si pocintáte dotykový displej.

A nejen díky hudbě. Hra totiž nabízí takový klasický mírný paradox, známý všem hráčům na 3DSku. Chibi vzhled postav vám totiž spíše evokuje romantickou pohádku než to, co se za příběhem skutečně skrývá. Milý a fantaskní vzhled se spoustou různých efektů vám dá místy úplně zapomenout na to, co vlastně skutečně prožíváte a jestli je tohle klad nebo zápor, si musí probrat každý sám.

Jedinou výtkou hře tak zůstává určitá nevyváženost obtížnosti. Dovolím si zcela nepokrytě tvrdit, že na nejlehčí projedete hrou jako nůž máslem (a to ještě s prstem v nose), kdežto u nejtěžší budete umírat a umírat a umírat. Střední pak není prostě střed, protože někteří nepřátelé jsou velmi jednoduší na zdolání, kdežto jiní vás dokážou potrápit až moc. Nemám prostě pocit, že by šlo o vyložený střed, ale spíše o takové sloučení krajních extrémů, než o jejich zprůměrování.