Repry

Moje první setkání s celou značkou dopadlo vlastně celkem dobře. Dohrál jsem zajímavý příběh, splnil většinu vedlejších úkolů a za těch necelých 20 herních hodin jsem si hru hodně užil. Rozuzlení příběhu bylo pěkně napsané, možnost dokončení vedlejších mísí i po skončení hlavní linky potěšilo. Skvělý byl hudební podkres a některé scenérie USA a Mexika. Ale moc se mi nelíbil zastaralý GTA koncept známý hlavně ze třetího dílu (plus Vice City a San Andreas), který zub čas hodně poznamenal. Otravné byly dlouhé přesuny po vcelku sterilní mapě. Opět je to dáno i stářím titulu. Jízda na koni a zpracování přestřelek byly naopak povedené. Jako předkrm před vychvalovaným pokračováním hra svojí roli ale zahrála více než důstojně.

Po skvělé kooperační hře A Way Out jsme rozehráli s kamarádkou i příběh Codyho a May. Parádní téma, kdy rozhádané rodiče pomocí slz přemění jejich dcera Rose do malých panenek a oni musí překonat nástrahy nejen vlastního domu a zahrady, naučit se znovu spolupracovat a zkusit zachránit manželství. Co je na hře nejlepší, je střídání různých prostředí a obrovské varianty herních mechanik. Některé levely byly mírně slabší a některé naopak vyloženě excelentní. Závěrečný byl ten úplně nejlepší. Zajímavé byly bossfighty, jeden mě teda hodně mrzel (že sloníku), každý měl své unikátní mechaniky a hlavně prakticky nikdy nefrustrovaly. Doktor Hakim mě svou otravností připomínal Claptrapa. Ovládání na klávesnici a myši bylo parádní, až na občasné nepřesnosti, hudební podkres slušný, v hudební kapitole vyloženě skvělý. Herní doba byla slušná a celkem tak akorát. Původně jsem uvažoval i nad devítkovým hodnocením, ale za sloníka strhávám na jinak výtečnou osmičku.

Naprosto fantasticky vytvořený remake. Moje růžové brýle a dávné vzpomínky mi říkaly, že přesně tak si hru pamatuji. Ale pak jsem se podíval na přímé srovnání a ten skok je až neuvěřitelný. Co hře ale zůstalo je naprosto parádní atmosféra, která mě dokázala přikovat ke hraní. Pocit neustálého napětí byl až podivně krásný. Hudba Akiry Jamaoky je léty prověřená a i tak mě naháněla příjemnou husí kůži. Zvuky herního světa byly strašidelné samy od sebe. Ale všechno vytvořené do hodně příjemného dezertu. Jen málo her mě dokázalo tak upoutat k židli a pokračovat dál. Nejlépe večer a se sluchátky. Procházení zamlženým městem, depresivní nemocnicí nebo opuštěným hotelem byl zážitek a hrůza zároveň. Potkávat oživlé figuríny (ty byly obzvláště vypečené), naštvané zdravotní sestřičky a pak všem známého Pyramid Heada a pak jít v reálu spát, to všechno se mi občas postaralo o zajímavé sny. A pak všechny ty vyšinuté postavy s vlastním trápením. To byla také lahůdka. Tentokrát jsem ale měl lepší konec než před cca 20 lety.

Občasné záseky, kdy jsem úplně dobře nepochopil záměr autorů, mě trochu vytrhl z tempa a to nemluvím o návratu ke hraní, kdy jsem měl z důvodu pracovního vytížení asi 3 týdny pauzu a pak jsem se těžko do hry dostával, to vše jsou ale jen malé kaňky na úžasném zážitku. Za mě je Silent Hill 2 Remake rozhodně nejlepší počin Bloober Teamu. Už teď se moc těším na předělávku prvního dílu a hodně doufám, že se dostane i na neméně skvělou trojku se sympatickou Heather Mason.

Můj první průchod před léty skončil neúspěchem a dlouhou dobu jsem se ke hře nevrátil. Až teď v létě jsem dostal nabídku, která se nedá odmítnout. Zahrát si Portal 2 v multiplayeru. A chytlo mě to tolik, že jsem se vrátil i ke hře pro jednoho hráče a po nových zkušenostech jsem překonal i onu problematickou pasáž. A nakonec jsem jí i úspěšné dohrál. Líbil se mi humor, který hráče provází celou hrou i zajímavé příběhové zvraty. Mnohokrát jsem měl pocit, že cesta dál nevede, ale ta radost po rozlousknutí řešení byla odměňující. Když pak ke konci hry musíte zapojit všechny nabyté vědomosti a použít je k cíli, to je prostě uspokojující. Logické hry víceméně nehraji, ale i tak je Portal 2 pro mě jedna z nejlepších her.

Tuhle sérii mám opravdu rád. Bavil jsem se u každého dílu a díky tomu si zahrál podobné hry jako As Dusk Fall. Návrat Max se opravdu povedl, už z ní není zase takové trdlo, ale dospělá žena. Již v první kapitole se příběh začíná tak zamotávat, že jsem nevěřil, že se z toho autoři nějak rozumně dostanou. To se nakonec povedlo, i když po fantastické 4. kapitole se ta poslední nesla ve stylu závěru filmu Návrat krále. Natahovaná až hrůza. Mohli z toho vybruslit daleko lépe, ale přiznejme si to i daleko hůře. Konec mi připadal trochu přitažený, ale stejně jsem byl spokojený. Co se ale naopak hodně povedlo, jsou všechny postavy. Některé jsem si zamiloval více, některé méně. Nepovedla se naopak naznačovaná romance, jako by zůstala na půli cesty. Příběh naznačil, že by jsme se někdy mohli dozvědět víc a to se mi líbí. Jo a tu melodii ze zapauzované hry asi z hlavy nedostanu. 

Pro napsání této recenze jsem si dal čas. Jednak po dohrání celé hry, kdy mi průchod trval cca 25 hodin. Ano, hru jsem si vyložené užíval, vychutnával a vůbec mi nepřišlo, že uběhlo tolik hodin. První konec jsem objevil v české dabingu, na druhý průchod, který jsem včera odstartoval, jsem zvolil sicilštinu. A k sepsání hodnocení jsem si pustil kompletní soundtrack hry. Po včerejším dohrání bych nebyl schopný nic sepsat, hodně se ve mě míchaly emoce a moc objektivní by to asi nebylo.

GRAFIKA:

Nic nebylo dál od pravdy, než před vydáním číst na netu od lidí, jak hra vypadá staře. Po spuštění jsem nestačil valit oči. Úvod v sirných dolech byl atmosférický, s nádherným nasvícením. Prostě paráda. Ale po vystoupání na povrch se teprve ukázala celá krása hry. Překrásně vymodelovaný svět s velkým dohledem. Ale nejvíc mě dostal ten až maniakální smysl pro detail. Všude jsou vidět drobnosti jako na trhu citrony, pomeranče, spousta drobného zboží. V domech je vše od krásných dekorací po užitečné věci denní potřeby. Venku jsou lidé, kteří plní svou práci, zametají, něco nakládají, povídají si. Není to sice úplně dokonalé, ale iluzi Sicílie nastavuje pěkně. Architektura té doby je skvěle vymodelovaná a interiéry je radost prolézat. Každá budova působí jedinečně od prostých domů po operní dům. A znova, plná detailů, která hraničí až s designerovým posednutím. V tom nejlepším slova smyslu.

HUDBA:

ta je jedním slovem fenomenální. Orchestrální kousky jsou skvělé, skladby evokující Sicílii vtahují do hry bez chybně. Pasáž v opeře za doprovodu představení je úžasná a emotivní závěr pokukuje po Adamu Kurucovi a Matúši Širokém kdy ... Ne, to neprozradím.

DOPRAVNÍ PROSTŘEDKY:

První, se kterým jsem se svezl, byl kůň. Za mě je perfektně zpracovaný pocit skutečné jízdy. Koní je ve hře víc a rozlišují se dle výkonnosti a povahy. Dají se koupit za herní měnu (dá se najít jen při hraní, naštěstí), stejně jako auta, zbraně a další. Za to auta mě neskutečně překvapily. Bál jsem se nějakých moderních výstřelků, ale nemohl jsem být daleko od pravdy. Auta mají stále fiktivní značky, které pasují do celé série a jízdní vlastnosti opravdu připomínají auta té doby. Řídit je byla opravdu radost, jen zmáčknutí dobového klaksonu byl krásný návrat do doby minulé plné nádherných modelů. Bude to znít směšně, ale hodně mě chyběl omezovač rychlosti známý z předchozích her. Když nepočítám honičky a závody, chtěl jsem se při jízdě kochat. Tak jsem musel sám ubírat nohu z plynu, ale z omezovačem by to bylo komfortnější. Aut není moc druhů a na cestách jich také moc nepotkáte, ale to jistě odpovídá době ve které se hra odehrává. Ale ty co ve hře jsou, jsou skutečně překrásné. Předlohou jim byly skutečně modely a každý při jejich prohlídce a jízdě musí radostí zaplesat.

GUNPLAY:

Tohle je na hře možná to nejlepší. Dobové pistole, pušky a brokovnice jsou skvostné. Ale ten pocit při přestřelkách je snad nejlepší v celé sérii. Opravdu jsem měl pocit, že jsem měl v ruce historické kousky a podle toho souboje vypadaly. Občas nepřesné, ale nikdy frustrující. Je to klasický cover shooter, který nám v sérii představil druhý díl, ale v Domovině je vybroušený k dokonalosti.

STEALTH:

ve hře se nacházejí povinné mise, při kterých nesmíte být odhaleni a také ty dobrovolné, kdy se při vaší chybě dá k cíli prostřílet. Občas vtipně působí, kdy se ve správný moment k vám nepřítel otočí zády, dvojice se od sebe oddělí a nebo jak reagují na hozené předměty. Příhodně rozmístění beden na ukrytí těl je také prvoplánové. Ale co, stále je to jen hra.

POSTAVY:

jednoduše nejlepší v celé sérii. Všechny si je zamilujete, i ty nepřátelské. Jsou totiž skvěle napsány a věříte jim to. Svět není černobílý, stejně jako postavy ve hře. Teda až na Isabellu, tak je takové zlatíčko, že se pro mě s Lucou a Leem stala tou nejlepší.

PŘÍBĚH:

opět v sérii nejlepší. Dospělý, romantický, brutální, ale hlavně naprosto uvěřitelný. Ukazuje krásu a hnus Sicílie začátku 20. století. Předvádí pozlátko Mafie na povrchu a hnilobu uvnitř, Celé vyznění příběhu bylo téměř až dokonalé. Na konci mě tekly slzy jak hrachy a to se mi u her stává opravdu výjimečně (jako u první Mafie). Ale i tak jsem s koncem spokojený.

DABING (přidáno do recenze 29.8.):

Úplně jsem zapomněl na jednu z velkých předností nové mafie. Český a sicilský dabing. První můj průchod byl v našem jazyku a moc jsem nepochopil, proč před vydáním nevyšla žádná ukázka. Dabing se totiž povedl na jedničku a nic si nezadá s původním dílem. Velmi oceňuji autory, že si češtinu prosadili. Aktuálně dohrávám druhý průchod v autentickém jazyku Sicílie a také se mi moc líbí. Přispívá k uvěřitelnosti celé hry, jediná malá nevýhoda je nutnost pečlivě číst titulky. Ale stojí to za to.

ZÁVĚR:

Jestli tohle je budoucnost série, jsem nadšený. Povedlo se to mnohem lépe, než jsem si ve své fantazii představoval. Hangar 13 se dostal to mé trojice nejlepších herních studií po boku mých milovaných Remedy a Warhorse. Další díl bych si přál z těch spekulovaných 40. let 20. století a města Los Ondas.

HODNOCENÍ:

po odstupu od odehrání hře dávám nádherných 9/10. Ale dlouho jsem koketoval i s absolutním hodnocením. Teď mám rozehraný druhý průchod je docela možné, že nakonec na něj opravdu dojde. Takto jsem z Domoviny skutečně nadšený.

V singlu naprosto generická, tuctová a snadno zapomenutelná šedá střílečka, kterých je na trhu přehršel. Hru pro jednoho hráče jsem dohrál dříve, ale již po týdnu jsem si nevybavoval ze hry jediný moment. V původním díle tomu bylo přesně naopak. Za to hra pro více hráčů je jiná káva. Ta se opravdu povedla. Dobrý pocit ze střelby zůstává, jako ostatně v celé sérii a zábava na delší dobu pro fandy je jistota. Ale nemohu si pomoc, kampaň zvládal jakýkoliv z prvních dílů na míle lépe. Ano, grafika je z dnešního pohledu hodně zpátky, ale zábava je na úplně jiném levelu. A to je pro mě rozhodující.

Na rychlo uplácaný a na multiplayer naroubovaný singlplayer a já se u něho bavil jako dlouho ne. Naposledy mě chytl singl u WW II a až tady u třetího Modern Warfare. První osvobozovací mise byla slušná, pak následovalo několik odfláknutých kousků, ale i přes tu béčkovost a příšernou umělou inteligenci jsem si hraní užíval. Hráči proběhnou skrz hodně zajímavé lokace po celém světě a zažijí dost zapamatovatelných momentů jako za posledních 5 dílů dohromady. Vyberu namátkově mise v letadle, fotbalovém stadionu, rozestavěné budově, přehradě a finále v Eurotunelu s projíždějícími vlaky. Tohle se fakt povedlo. Kdyby bylo víc času na vývoj, mohl z toho být možná nejlepší díl vůbec. Takhle to byla jen béčková adrenalinová jízda. Ale i to se počítá.

Jak je v posledních letech zvykem, singl je jen trpěný přívažek ke hře více hráčů a je to na něm bohužel hodně znát. V původním Modern Warfare byla ikonická sniperská mise, musíme tam narvat další variantu i do dalších dílů. Co na tom, že je zpracována naprosto diletantsky. K tomu trapný souboj s tankem, šablonovitý záporák, příšerné stealth pasáže. Co nám k dortu od pejska a kočičky chybí? Crafting. Tak ho tam také šoupneme, co se může zkazit. Bohužel celá hra. A takových momentů, kdy jsem zvedal znechuceně obočí bylo za celou kampaň víc. Naštěstí skončila po cca 4 hodinách.