Repry

Samostatný datadisk k druhému Jedi Knigtovi nám přináší dvě hratelné postavy. Známého Kylea Katarna vystřídá v půlce hry neoficiální budoucí manželka Luka Skylwakera, Mara Jade. Škoda, že Disney si s ní nedokázal v kánonu poradit a raději jí vůbec nepoužil. I v knížkách od Zahna jde o naprosto parádní postavu. Herně je toto pokračování více toho, co jsme zažili minule. Jen s jednou velkou výtkou. A to je závěrečná část hry počínaje příletem do bažin u Sithského chrámu. Tolik frustrace a vztekání jsem dlouho nezažil. Nepřátelé vás zabijí téměř na jednu ránu, máte jen světelný meč a bloudění je přítomné až do samého konce. A to jsem do té doby uvažoval o devítkovém hodnocení. I když to byla studené sprcha, celkově hodnotím hru více než dobře a i tady platí, že remake by si Mara Jade a Kyle Katarn zasloužili snad jako žádná jiná hra.

Předchůdce téměř dokonalé hry Jedi Outcast, který sdílí parádní univerzum, famózní soundtrack a spolupráci Kylea Katarna a Jan Ors. Příběhově je na stejné úrovni, ale graficky a herně zestárnul celkem mizerně. Spousta zbytečného bloudění mapou je asi poplatná době. Ale hodně práce mě dalo jen nastavení ovládání. Ten kdo překousne nástrahy skoro 30 let staré hry, dostane parádní příběh z původní trilogie hvězdných válek a jednu z nejlepších her tohoto univerza. Nejsem fanda všemožných remaků, ale tento kousek by si to zasloužil jako sůl.

Jsem velký fanda RPG her. Mám moc rád Pillars of Eternity a těšil jsem se na návrat do stejného světa v Avowed. Po dohrání musím říct, že tento počin od Obsidianu je ideální do Game Passu, ale za plnou cenu ani omylem. Nejvíce mě vadila celková zastaralost, příšerný design prostředí, nudný svět a obyčejný příběh. Hra by snesla srovnání asi tak s Oblivionem. Až na to, že mezi nimi je odstup cca 20 let. Co se mě naopak líbilo byl celkově lore, interakce s parťáky, vaření v kempu a parádní množství lootu a zajímavých předmětů. Nakonec jsem se celkem bavil, ale na další průchod to opravdu nevidím. Je spousta jiných a lepších RPG

Už jsem víceméně vzdal naději, že Supermassive Games ještě někdy udělají skvělou hru. Directive 8020 opět vyhloubil nový suterén úrovně jejich her. Slušná zápletka je totálně zazděná příšerným zpracováním s neskutečně otravným stealthem, nesympatickými postavami a natahovanou herní dobou. Jediná postava na které mě záleželo byla příjemná Samantha Cooper. Ostatní byli tak nezajímaví a otravní, že mě bylo fuk, jak to s nimi dopadne. Ale co bylo možná nejhorší, byla tragická optimalizace. Vážení vývojáři, tohle si strčte za klobouk. Vaše hra nevypadá nijak úchvatně aby běžela takhle otřesně. Hodně budu váhat, zda dám nějakému vašemu dalšímu počinu vůbec šanci.

Velice dobré pokračování příběhu Ethana Winterse, které začalo v předchozím, sedmém, díle a v DLC v pokračování ho zakončilo. Sice jsem měl pocit, že mě minulá hra bavila o něco více a hodně jsem váhal v hodnocení mezi 7 a 8 a nakonec se přiklonil spíše k přísnějšímu hodnocení. Ale i tak je to skvělý hororový počin, ale některé pasáže mě přišli hodně přitažené za vlasy. Nechci spoilovat, ale u finální části jsem si občas klepal na čelo. Za to pasáž v továrně byla pro mě zaručeně nejlepší část hry. Taková trochu silenthillovská a hodně nabušená. DLC mě za to přišlo otravné, hlavně pasáž s panenkama. Atmosféra byla ale během celé hry parádní, u ní nemám nejmenších výtek. Velmi dobrý výběr zbraní, systém vylepšení a postupné objevování mě u hry poctivě udrželo. Zajímavý byli i nepřátelé a souboje s bossy. Škoda, k finální osmičce chyběl opravdu jen kousek.

Druhý díl Jindrova dobrodružství nejen, že je v mých očích jedna z nejlepších českých her, on je i jedno z nejlepších RPG a dost možná, že i jedna z nejlepších her vůbec. Kdybych chtěl v recenzi popsat celou hru, vydalo by to na knihu. Už jen to, že jsem na jediný průchod strávil hraním 361 hodin a prakticky celou dobu se královsky bavil, hovoří za vše. Nejlépe přiblíží moje dojmy popsání jednotlivých částí hry zvlášť:

PŘÍBĚH:

pokračování navazuje přesně tam, kde posledně skončil. Vzápětí se vše ošklivě zvrtne a následuje víceméně temnější a dospělejší hra. Hlavní zápletka je skvěle napsaná a dobře usazená v dobových reáliích. Několik zajímavých příběhových zvratů, změna mapy a přesun od jednotlivých potyček až o obléhání gradovalo celou parádní hratelnost. Dokonce i v první hře kritizované hromadné souboje se citelně vylepšily. Velkolepé finále udělalo krásnou tečku za putováním Jindry a Ptáčka. A musím říct, že více než důstojnou.

GRAFIKA:

jedním slovem nádherná. Nevím, jestli po technické stránce, to je mi fuk, ale stylem, uvěřitelností, živostí a mírou detailů nemá KCD 2 absolutně konkurenci. Každý metr herního světa je tak opravdový, atmosférický, živý, zkrátka je neuvěřitelná radost každou píď, každou ves, každý strom v lese a cokoliv co mě napadne, objevovat. Nijak tomu neholduji, ale tady jsem foto mód skoro zavařil.

HUDBA:

Fenomenální. Ústřední melodie se neomrzela, obrovské množství skladeb byla radost poslouchat a nádherně dokreslovala atmosféru a uvěřitelnost.

HERECKÉ VÝKONY:

český dabing mě hodně potěšil, občas haprovala intonace i v té samé větě a kvalita tu a tam kolísala. Ale celkově byl dojem parádní, drsný a hru povýšil na další level. Za mě nejlepší výkon předvedli Marek Vašut a Pavel Zedníček. Potěšila i jejich skutečná tvář u svých postav.

POSTAVY:

prakticky každý trochu důležitý charakter byl ve hře zpracovaný s naprostou péčí. A to nemluvím o těch hlavních a ústředních. Tolik zajímavých postav s vlastní minulostí, motivací a unikátním profilem najdeme jen v hrstce dalších her. Bavilo mě vést sáhodlouhé dialogy, zjišťovat co koho trápí a spousta věcí z jejich minulosti. Jejich příběhy a rady byly často zajímavější než úkol, který jsem zrovna chtěl plnit. Kolikrát mě šla až hlava kolem. V tom dobrém slova smyslu. O postavách by se toho dalo napsat ještě tolik a nestačilo by to.

HERNÍ SVĚT:

to je Trosecko, Kutnohorsko a samotná Kutná Hora. Přišlo mi, že každý jednotlivý metr mapy byl unikátní a ručně vytvořený. Samozřejmě si nedělám iluze, ale takto na mě svět působil. A na mnoho hodin jsem se v něm jen ztratil couráním a objevováním. Prostě nikam jsem nespěchal a jen se kochal. Kolikrát jsem nevyužil ani koně a šel k cíli pěšky. Každá denní doba měla svoje kouzlo. Po ránu, když v lese zpívali ptáčci, v poledne, když slunce pralo na hlavu, odpoledne když se spustil liják a nebo v hluboké noci, kdy mě na cestu svítila jen louč a doprovázelo houkání sovy. Samotná hra sama vybízela k loudání a nasávání dokonalé atmosféry.

ENCYKLOPEDIE:

Další hodiny jsem strávil čtením knih a fantasticky zpracovaném deníku a v nádherné skoro učebnici dějepisu popisující skutečné historické postavy, události a reálie českého středověku. Klobouk dolu před tvůrci.

DOVEDNOSTI A LEVELOVÁNÍ:

opět zpracované luxusně. Pomocí perků, trenérů a vlastní činnosti se Jindra zlepšoval ve všem, co ve hře dělal. Profilování toho svého hrdiny podle svých představ až na hranici maximálního levelu 30 byla zpracována velmi citlivě a dávala velkou motivaci pro vlastní snažení. Spousta cest, kudy vést příběh, tolik větvení se prostě jen tak nevidí.

DLC:

příběh malíře, moru v klášteře a vlastní kovárna byly za mě hodně dobré dodatky. Dostat vlastní bydlení a spojit ho se svou obživou v podobě kovařiny bylo velice příjemné a zábavné.

AKČNÍ ČÁST a SOUBOJE:

Bitvy na meče či jiné zbraně byly obtížné, ale férové. Hodně uvěřitelné, odměňující a při správném tréninku i s velkým zadostiučiněním. V žádné jiné hře mě souboje na blízko nebavily více.

INVENTÁŘ A VÝBAVA:

skvěle zpracovaný systém oblečení a zbroje. Tolik různých věcí, co si mohl Jindra vzít na sebe. Tolik rozmanitých druhů a kvality, že každý nový kousek mě pokaždé udělal velkou radost a byla znát každá lepší nalezené výzbroj a výstroj.

OBCHODOVÁNÍ:

neskutečně mě bavilo prodávat loot obchodníkům. Handrkování o ceně, vědět, kdo má zájem o co a za jakou cenu. Vlastní nosnost nebyla neomezená, ale oproti reálu hodně benevolentní. Šedivka mě toho též spoustu odtahala.

SPOLEČNÍCI:

Nejdůležitější byly kromě spolubojovníků a důležitých příběhový parťáků a tří osudových žen hlavně Šedivka, Vořech a Krabat. Zvířecí parťáci dali hře další vrstvu uvěřitelnosti. Z těch lidských mě přirostla k srdci Božena a její dcera Pavlena. Jejich silný příběh mě dost vzal. Podobných zážitků ale prakticky nabízela každá vesnice a každá ulice v Kutné Hoře,

Pořád mám pocit, že jsem o hře nenapsal ani deset procent toho, co mě uchvátilo. Znovu se opakuji, ale nepamatuji si hru, ve které bych strávil 361 hodin naprosté herní euforie a radosti z objevování, loudáním se, čtením , bojováním a užíváním každé chvilky strávené v nejuvěřitelnějším herním světě všech dob. Už teď se nemůžu dočkat s čím Warhorse přijdou příště.

Moje první setkání s celou značkou dopadlo vlastně celkem dobře. Dohrál jsem zajímavý příběh, splnil většinu vedlejších úkolů a za těch necelých 20 herních hodin jsem si hru hodně užil. Rozuzlení příběhu bylo pěkně napsané, možnost dokončení vedlejších mísí i po skončení hlavní linky potěšilo. Skvělý byl hudební podkres a některé scenérie USA a Mexika. Ale moc se mi nelíbil zastaralý GTA koncept známý hlavně ze třetího dílu (plus Vice City a San Andreas), který zub čas hodně poznamenal. Otravné byly dlouhé přesuny po vcelku sterilní mapě. Opět je to dáno i stářím titulu. Jízda na koni a zpracování přestřelek byly naopak povedené. Jako předkrm před vychvalovaným pokračováním hra svojí roli ale zahrála více než důstojně.

Po skvělé kooperační hře A Way Out jsme rozehráli s kamarádkou i příběh Codyho a May. Parádní téma, kdy rozhádané rodiče pomocí slz přemění jejich dcera Rose do malých panenek a oni musí překonat nástrahy nejen vlastního domu a zahrady, naučit se znovu spolupracovat a zkusit zachránit manželství. Co je na hře nejlepší, je střídání různých prostředí a obrovské varianty herních mechanik. Některé levely byly mírně slabší a některé naopak vyloženě excelentní. Závěrečný byl ten úplně nejlepší. Zajímavé byly bossfighty, jeden mě teda hodně mrzel (že sloníku), každý měl své unikátní mechaniky a hlavně prakticky nikdy nefrustrovaly. Doktor Hakim mě svou otravností připomínal Claptrapa. Ovládání na klávesnici a myši bylo parádní, až na občasné nepřesnosti, hudební podkres slušný, v hudební kapitole vyloženě skvělý. Herní doba byla slušná a celkem tak akorát. Původně jsem uvažoval i nad devítkovým hodnocením, ale za sloníka strhávám na jinak výtečnou osmičku.

Naprosto fantasticky vytvořený remake. Moje růžové brýle a dávné vzpomínky mi říkaly, že přesně tak si hru pamatuji. Ale pak jsem se podíval na přímé srovnání a ten skok je až neuvěřitelný. Co hře ale zůstalo je naprosto parádní atmosféra, která mě dokázala přikovat ke hraní. Pocit neustálého napětí byl až podivně krásný. Hudba Akiry Jamaoky je léty prověřená a i tak mě naháněla příjemnou husí kůži. Zvuky herního světa byly strašidelné samy od sebe. Ale všechno vytvořené do hodně příjemného dezertu. Jen málo her mě dokázalo tak upoutat k židli a pokračovat dál. Nejlépe večer a se sluchátky. Procházení zamlženým městem, depresivní nemocnicí nebo opuštěným hotelem byl zážitek a hrůza zároveň. Potkávat oživlé figuríny (ty byly obzvláště vypečené), naštvané zdravotní sestřičky a pak všem známého Pyramid Heada a pak jít v reálu spát, to všechno se mi občas postaralo o zajímavé sny. A pak všechny ty vyšinuté postavy s vlastním trápením. To byla také lahůdka. Tentokrát jsem ale měl lepší konec než před cca 20 lety.

Občasné záseky, kdy jsem úplně dobře nepochopil záměr autorů, mě trochu vytrhl z tempa a to nemluvím o návratu ke hraní, kdy jsem měl z důvodu pracovního vytížení asi 3 týdny pauzu a pak jsem se těžko do hry dostával, to vše jsou ale jen malé kaňky na úžasném zážitku. Za mě je Silent Hill 2 Remake rozhodně nejlepší počin Bloober Teamu. Už teď se moc těším na předělávku prvního dílu a hodně doufám, že se dostane i na neméně skvělou trojku se sympatickou Heather Mason.

Můj první průchod před léty skončil neúspěchem a dlouhou dobu jsem se ke hře nevrátil. Až teď v létě jsem dostal nabídku, která se nedá odmítnout. Zahrát si Portal 2 v multiplayeru. A chytlo mě to tolik, že jsem se vrátil i ke hře pro jednoho hráče a po nových zkušenostech jsem překonal i onu problematickou pasáž. A nakonec jsem jí i úspěšné dohrál. Líbil se mi humor, který hráče provází celou hrou i zajímavé příběhové zvraty. Mnohokrát jsem měl pocit, že cesta dál nevede, ale ta radost po rozlousknutí řešení byla odměňující. Když pak ke konci hry musíte zapojit všechny nabyté vědomosti a použít je k cíli, to je prostě uspokojující. Logické hry víceméně nehraji, ale i tak je Portal 2 pro mě jedna z nejlepších her.