Destiny – osudová space opera

Recenzovaná verze: PlayStation 4

Jen málo nových značek dokáže ještě před vydáním kolem sebe udělat takový humbuk, jako právě Destiny. Je označována jako nejdražší hra všech dob, nejvýdělečnější nová značka a v Bungie s ní mají plány na mnoho let dopředu. Na druhou stranu, pokud bych měl shrnout názory hráčské i novinářské obce, často je skloňován pojem „promarněný potenciál“.

Úvodní odstavec jsem nabil hodně informacemi, takže pokud nehltáte každou novinku, kde se jen objeví zmínka o Destiny, vysvětleme si pár oněch faktů. Vývoj hry stál a ještě bude stát její údajně desetiletá podpora 500 milionů dolarů (GTA 5 stálo dle odhadu 200 – 300 milionů). Už pět dní po vydání hra vydělala 325 milionů a vývojáři se tak chlubili tím, že jde o nejvýdělečnější novou značku. To jim později okomentovali v Ubisoftu tím, že to platí pouze pro území USA a Velké Británie. Tady u nás v Evropě tento post obsadila městská akce Watch Dogs. A i přes tak úchvatné statistiky a pro nás nepředstavitelné cifry je z Destiny ihned po vydání žhavé téma, do kterého se mnoho hráčů rádo strefí.

Guardins of the Galaxy podle Bungie

Hra je zasazena do prostředí naší sluneční soustavy, kterou v minulosti navštívil mocný nebeský objekt známy jako Cestovatel (Traveller) a který nastartoval nový věk lidského vývoje. Lidstvo začalo rychle expandovat na okolní planety, které byly nyní díky Cestovateli obyvatelné, prodloužila se délka života a začal technologický boom. Jenže Cestovatel měl svého odvěkého nepřítele, který si ho po dlouhé době našel. Temnota (The Darkness) pohltila lidstvo a vyhladila téměř celou lidskou rasu. Malé množství přeživších vybudovalo pod Cestovatelem město, které se stalo poslední baštou lidské civilizace v naší sluneční soustavě. Lidé jsou bezradní a Cestovatel utrpěl velké škody a neléčí se. Temnota se připravuje k finálnímu úderu a veškerá naděje vyhasíná. Existuje sice skupina udatných bojovníků, tzv. Strážců, ti jsou ale jedinou formou odporu a je jich žalostně málo. V tu chvíli vás nachází Duch (Ghost) umělá inteligence vytvořená Cestovatelem a raduje se, že jste naživu. Jste také jedním ze Strážců a byli jste dlouho mimo hru.

To je nástin příběhu, kterého se vám dostává úvodním filmečkem, jenž je vskutku parádní. Je pravda, že zápletka není kdo ví jaká, ale nejde o úplnou škváru. Daleko horší je to ale s vyprávěním příběhu. K tomu totiž prakticky nedochází a naopak neustále vyskakují další a další otázky, na které se vám nedostává odpovědí. Příběhových misí je poměrně dost (začnete na Zemi a propracujete se přes Měsíc až na Venuši a Mars), ale posun v příběhu připomíná jízdu po děravé dálnici D1. Občas jedete hladce, ale většinou to s vámi kodrcá nahoru a dolů a vy nevíte co s tím. Samotné vyprávění navíc probíhá až na výjimky při nahrávacích obrazovkách, kde vám váš Duch sdělí pouze kam míříte, co tam budete dělat apod. Na to, že je ve Věži (domov všech Strážců) tolik NPC postav, nikdo, ale opravdu nikdo vám za celou hru nedokáže odpovědět na naprosto základní otázky, nebo vás alespoň trochu zasvětit do děje.

Čas od času se v průběhu mise spustí animace, kdy spolu promlouvá vaše postava a Ghost, popřípadě ještě někdo další. Vše je skvěle namluvené, kamera je taktéž dobrá a stejně tak chování postav. Tak proč takových cut-scén není více? Destiny má skvěle vypadající obrovský svět, který je plný života. Vyprávět jeho příběh se hře ale absolutně nedaří, což je o to více horší, že se jedná o zcela novou hru, s jejíž příběhovým pozadím není nikdo obeznámen. Nasnadě je jediná možnost a to že vývojáři zkrátka nestihli připravit více příběhových filmečků, protože hra tak opravdu vypadá. Mise na sebe navazují velmi kostrbatě, a i když strávíte ve hře mnoho hodin, pořád nebudete znát odpovědi na základní otázky. Je sice možné si stáhnout speciální aplikaci nebo navštívit webové stránky, ale pokud studio, které stojí za sérií Halo, nedokáže vyprávět příběh, je zkrátka něco špatně. V Bungie mají obrovské štěstí, že jinak vytvořili po čertech zábavnou hru, takže v konečném důsledku vám příběhem bude vlastně ukradený a budete se soustředit především na svou postavu a její vývoj.

Vytvoř si svého Strážce

Než se ale pustíme do sáhodlouhé rozborky, jestli tedy Destiny je tak skvělá, jak se říká a nebo tak špatná (což se taky říká), začněme pěkně zlehka a k jádru pudla se postupně propracujme. Na začátku hry vás samozřejmě čeká tvorba postavy, která možná není tak komplexní, jak by si kdejaký fanoušek RPG přál, ale podporuje to střídmost Destiny, která je v jistých momentech velmi znatelná. Na výběr máte pouze z trojice ras s trojice povolání, která se sice snažila vymanit originálním názvoslovím ze zajetých stereotypů, ale nabízí víceméně klasické schéma známe z jiných her.

Výběr rasy nemá na hratelnost žádný vliv a jde pouze o volbu čistě podle vizuálních preferencí. Na výběr máte z člověka, mimozemské rasy Awoken a robotické rasy Exo. U povolání je dopad na samotnou hru samozřejmě zásadní, kdy si volíte mezi Titánem, Warlockem a Hunterem. Titán je klasický bojovník, ze kterého lehce uděláte nezničitelného tanka. Hunter naopak nejraději útočí ze zálohy a to velmi hbitě a rychle. Warlock je obdobou mága, takže ovládá magické schopnosti, ale ne však v takovém rozsahu jako v jiných hrách. Je třeba si totiž uvědomit, že ačkoli jednotlivé povolání jsou poměrně odlišné, pořád budete bojovat pomocí střelných zbraní a v jistých momentech se rozdíly mezi třídami smazávají.

V čem tedy spočívá unikátnost jednotlivých povolání? Jde především o dvě podtřídy, které obsahují strom dovedností. Ty poté charakterizují váš herní styl a tři hlavní schopnosti každé postavy. Nejde ale o klasický strom dovedností, kdy každá dovednost představuje nějak skill, který ve hře aktivně využíváte. Jde spíše o úpravu vlastností vaší postavy. V praxi to znamená že vaše granáty sledují nepřítelův pohyb, nebo že vaše skoky můžete ve vzduchu lépe ovládat (alternativou je například navýšení rychlosti při skoku, právě na úkor jeho ovladatelnosti). Zmíněná trojice hlavních schopností je právě speciální skok, granáty a ničivá super schopnost, kterou lze použít jednou za čas.

„Vše je velmi příjemně zjednodušené a vizuálně oddělené, takže se okamžitě budete orientovat.“

Poté jste bez dalších vytáček vrženi do hry. Destiny je poměrně komplexní hra (stejně jako většina onlinovek), ale nečeká na vás žádný tutoriál. To ale ničemu nevadí, hra totiž kombinuje známé principy a její hratelnost vychází z klasických stříleček, takže se budete už od začátku cítit jako ryba ve vodě. Je pravda, že z hlediska příběhu toho moc tušit nebudete, ale i tak si samotné hraní budete už od začátku užívat. Jak jsem již naznačil v úvodu, v Destiny, ačkoli se jedná o poměrně velkou hru (myšleno co do možností, ne množstvím obsahu) jsou známe principy střídmě okleštěné. Nenajdete tak rozsáhlý strom dovedností, ani komplexní systém vylepšování postavy s desítkami atributů. Hlavní nabídka skrývá velmi skromný inventář, dále pak záložku se seznamem hráčů nacházejících se v dané instanci, nastavení a především záložku s vaší postavou, kde můžete změnit zbroj a vybavení. Vše je velmi příjemně zjednodušené a vizuálně oddělené, takže se okamžitě budete orientovat. Většina popisků navíc obsahuje vysvětlivky, takže i když skočíte do hry rovnýma nohama, vyhne se vám počáteční zahlcení, které často zažíváme v jiných hrách.

Postupně se vám odemkne čtveřice planet, kde budou k dispozici nejen příběhové mise, ale také tzv. Strike mise, kde se spojíte s dalšími dvěma hráči a vydáte se na nebezpečnou výpravu, která je zakončena soubojem s tuhým bossem. Jde o takový malý raid. Pak je také na každé planetě možné volně procházet všechny lokace a plnit náhodné (leč opakující se) úkoly. Po dosažení určitého levelu se vám postupně odemknou i další výzvy v podobě tzv. Vanguard misí a samozřejmě i raidy a další mise, které jsou v danou chvíli k dispozici. Vývojáři totiž zařazují denní a týdenní výzvy.

Jeden za všechny a všichni proti všem

Vedle toho pak stojí klasický kompetitivní multiplayer, kde si to proti sobě rozdají samotní Strážci. V Bungie opět vsadili na klasické modely, kterým akorát změnili názvy. Místo položky multiplayer tak naleznete Crucible, kde se nachází v současnou chvíli pouze čtveřice herních režimů. Nechybí samozřejmě klasicky deathmach a team deathmatch, které najdete pod názvy Rumble a Clash. Dále je tu pak režim Control, ve kterém hráči obsazují a následně brání tři body na mapě. Posledním režimem je Skirmish, který představuje pouze upravenou verzi modu Clash, přičemž hlavní rozdíl je v polovičním počtu hráčů. Je pravda, že kvantita nemusí nutně zaručovat kvalitu, přesto kdyby hra nabobtnala o několik málo více režimů, nezlobil bych se. Jistě, vývojáři plánují v průběhu následující doby přidávat další, ale vy si hru kupujete teď, než za rok. A 4 režimy jsou málo, ať se na to díváte z jakéhokoli úhlu.

V Bungie však mají po čertech štěstí, protože multiplayer jim opravdu jde. Pokud vás bavila hra více hráčů v Halo, ani Destiny vás dozajista nezklame. Nejsem zrovna úplně fanda multiplayeru, ale v Destiny mě zkrátka neuvěřitelně baví. Level design úrovní je promyšlený a vyrovnaný, přesto nejde o dvě zrcadlově otočené poloviny, ale o skvěle vypadající a fungující prostranství. Opět se ale dostáváme k nedostatku obsahu, protože map je pouze deset, což se z počátku zdá jako docela férové číslo, ale po pár hodinách se ohraje. Sympatické naopak je, že mapy jsou vytvořeny speciálně pro multiplayer, a i když se odehrávají vždy na jedné ze čtyř planet nabízející příběhové mise, jde o naprosto unikátní místa, na které se podíváte právě jen v multiplayeru. Rozdíly mezi hráči způsobené rozdílnými levely se v multiplayeru smazávají, přesto vám zůstává veškeré vybavení a jeho vlastnosti, takže hráči na vyšších úrovních mají menší výhodu v podobě například silnějších speciálních útoků.

Na účet multiplayeru bych měl kromě skromnějšího obsahu ještě další dvě výtky. Za prvé jsou některé mapy menší a jiné znatelně větší, přičemž na těch větších je počet hráčů opravdu malý (max. 6 proti 6) a často zdlouhavě pobíháte po mapě, abyste se dostali do epicentra boje. Za druhé jsem právě na menších mapách zaznamenal problémy s respawnem, kdy se hráč objevil přímo uprostřed nepřátelské skupinky a podobně.

Babicovy dobroty

V recenzích je zvykem čtenáři sdělit jakého žánru daná hra je a rád bych tento nepsaný zákon dodržel i tentokrát, situace je ale nebývale složitá. S lehkou nadsázkou by se dalo říct, že hra pracuje s tzv. Babicovým zákonem. To znamená, že když děláte špagety s kečupem a nemáte kečup, tak tam ten kečup prostě nedávejte. Destiny totiž do sebe míchá hned několik žánrů, což by pro méně zkušené vývojáře mohlo znamenat totální pohřbení hry, protože by vznikl nehratelný mišmaš. Naštěstí v Bungie umí vařit lépe než Pejsek a Kočička.

Ze screenshotů a videí se dá lehce poznat, že jde o střílečku z pohledu první osoby, což ale přestává platit v instancích, kde se setkáváte s jinými hráči a dokonce v některých příběhových misích, kde se hra přepíná do pohledu z třetí osoby. Ničemu to ale nevadí, při samotném hraní je FPS skvělým řešením, a když se procházíte ve Věži (Tower) a pendlujete mezi obchodníky nebo blbnete s ostatními hráči, rádi se naopak podíváte, jak vaše postava vypadá. Kromě akční střílečky je ale Destiny také RPG, rozhodně ale ne v takové míře, jak byste si mysleli. Žánr her na hrdiny se ve hře otisknul především klasickým modelem brnění, kde si měníte jednotlivé části zbroje. A to je víceméně vše, žádné vylepšování statistik, lektvary nebo crafting. Hra sice pracuje s čtveřicí atributů (síla, inteligence, disciplína a klasicky úroveň brnění, tedy kolik vydržíte poškození), ale ty jsou vždy pevně přiřazeny k určité části zbroje a nelze je individuálně vylepšovat. To se na papíře zdá jako až moc velké zjednodušení, ale Destiny na tomhle aspektu vylepšování postavy zase tak nebazíruje a tato na první pohled minimalizace je v rámci hratelnosti hry jen přínosem.

Uvědomit si, že Destiny si bere z RPG žánru jen opravdu málo, je pro zážitek z hraní docela klíčové. Máte totiž k dispozici poměrně velký perzistentní svět a hráč tak nějak očekává, že za jeho důkladné objevování bude odměňován nejrůznějšími předměty, které budou po světe rozesety. Přesně tak, jak je na to zvyklý z jiných her. To bohužel v Destiny neplatí. Je sice pravda, že čas od času narazíte na ukrytou truhlu s herní měnou, ale to je vše. Kdo se na tohle připraví, nebude si kvůli tomu rvát vlasy, ale představce si následující scénář.

„Z nepřátel vypadávají pouze náboje do zbraní a čas od času nějaká průměrná zbraň či brnění, rozhodně ale nepočítejte s lootem jako v jiných RPG hrách.“

Sotva jste začali hrát, jste na páté úrovni a procházíte první odemčenou lokaci. V tu chvíli objevíte skrytou jeskyni, kde se ukrývá o několik úrovní vyspělejší protivník, než jsou ostatní v okolí. Logicky se s ním dáte do boje s vidinou nějaké velké truhly plné speciálního vybavení. Ostatně je to logické. Takže strávíte deset minut litým bojem, a když s triumfální křečí v ruce prozkoumáváte jeskyni, zjistíte, že je naprosto prázdná. Nejde o žádný bug či chybu, takhle prostě Destiny funguje. Z nepřátel navíc vypadávají pouze náboje do zbraní a čas od času nějaká průměrná zbraň či brnění, rozhodně ale nepočítejte s lootem jako v jiných RPG hrách. Pokud jste před nedávnem hráli například Diablo nebo Borderlands, bude právě takhle vlastnost hry procházka peklem.

Zdánlivě tak Destiny vidělo RPG principy jen z vlaku, to hlavní si ale hra adoptovala prakticky beze změn. Přestože jde totiž především o střílečku, úspěch v boji závisí na úrovní poškození vaší zbraně a úrovní brnění (armor) vaší zbroje. Pokud se vydáte na nepřítele o několik levelů vyspělejšího, můžete být sebelepším střelcem, ale k ničemu vám to nebude. Vaše zbraň nebude svým nízkým poškozením stačit na zbroj protivníka a opačně.

Rozborka žánrů by však nebyla kompletní, kdybychom se nepodívali na MMO. V Bungie se dlouhodobě snaží vymanit svou hru z ranku online her, což osobně vůbec nechápu, protože právě tomuto žánru hra odpovídá bez nějakých větších kompromisů. Destiny se odehrává ve světě, kde pobíháte s ostatními hráči a prim hraje vždy právě společné hraní s nimi. Pro hraní příběhových misí není sice třeba PS+ nebo Gold (je však vyžadováno internetové připojení), takže se jedná o jakýs takýs singleplayer, ale hrát tímhle stylem by byla obrovská chyba. Destiny prostě je online hra a měli byste ji tak hrát.

Je tak čistě na preferencích hráče, jestli pro něj bude Destiny jen divným hybridem a nebo jej naopak bude mít za evoluci, která vytváří nový sub-žánr. Jako negativum však jednoznačně vidím onu naprostou chudost prostředí na nejrůznější truhly s předměty nebo odměny za poražení bossů. Je jisté, že v Bungie to udělali z nějakého důvodu, já na ten důvod ale ne a ne přijít. Tak rozlehlé a designérsky propracované lokace zkrátka vybízejí k objevování, jenže fakt, že za to hráče nečeká žádná odměna, je pro mě jako milovníka RPG her velmi traumatizující.

Všeho moc škodí, ale…

Ano, opravdu všeho moc škodí, ale když je něčeho málo, je to ještě horší. To je bohužel případ Destiny. Zmínil jsem rozlehlé lokace, bohužel problém je v tom, že každá planeta nabízí pouze jednu lokaci. Ta je sice opravdu rozsáhlá, ale nemění to nic na tom, že je pouze jedna. Pamatuji si svůj údiv, když jsem při hraní bety zjistil, že máte k dispozici celou planetu Zemi, avšak navštívíte jen jednu lokaci, protože více jich vývojáři zkrátka nepřipravili. Nepochybuji, že v budoucnu možná přibude lokace úplně nová, ale hru hrajeme teď a nikdo nebude věštit z koule, jak asi bude Destiny vypadat za rok.

Destiny zkrátka a jednoduše trápí nedostatek obsahu a to zejména co se týče jednotlivých lokací a rozmanitosti multiplayeru. Poměrně rychle se naučíte nazpaměť většinu hry a poté už jen navštěvujete známá místa. Dalším problémem je až do očí bijící repetice příběhových úkolů. Naprosto většina z nich probíhá tak, že vás Duch někam pošle, vy tam dojdete, vypustíte ho, on začne skenovat a vy se musíte ubránit. Opravdu nevím, na co se vývojáři při tvorbě úkolů soustředili, protože tohle bych od tak věhlasných tvůrců nečekal.

Podobnou výtku mám i ke Strike misím a vlastně i těžkým raidům, které budou taktéž přibývat. Jejich obtížnost totiž spočívá v množství a síle protivníků a hra nijak výrazně neklade důraz na vaši invenci a důvtip. Samozřejmě je třeba sehranost, ale v konečném důsledku je potřeba jen dobrá muška. A nakonec přijde boss, který má být tou největší výzvou, jenže k vašemu překvapení se stačí držet jednoduchého plánu, kdy vystřílíte půlku zásobníku, schováte se před jeho střelou a poté celý postup opakujete. Není třeba hledat nějaké slabé stránky, nebo přemýšlet nad speciální taktikou. Ne, bossové v Destiny vynikají pouze vysokou zásobou životů a to je docela smutné. Spousta hráčů se raduje, jak jsou bossové v Destiny výzvou. Pokud máte podobný názor, doporučuji si zahrát některou ze starších akčních klasik, abyste poznali co je opravdová výzva.

Snad nejpodstatnějším problémem hry je endgame obsah, což už jste mohli odhadnout z předchozích připomínek. Jakmile dosáhnete dvacátého levelu a dokončíte příběhové mise, čeká na vás nekončící grind, kdy budete dokolečka plnit ty samé úkoly a výzvy, jen abyste si mohli koupit lepší vybavení. Pravda, mnoho her takhle funguje a mnoho hráčů to má rádo, přesto po nějakých dvaceti hodinách vám hra zkrátka nedokáže nabídnout něco nového a to je u hry jako je Destiny zkrátka problém.

Láska na první pohled

Podobně jako Destiny selhává na poli obsahu, exceluje co se týče audiovizuálního zpracování. Stačí pár sekund ve hře a je ihned jasné, že máte co dočinění s nejlépe vypadající konzolovou střílečkou. A fakt, že nejde o žádnou koridorovou akci plnou skriptů tomu ještě přidává na obdivu. Nádherně post-apokalyptická Země, dech beroucí šedý Měsíc, překvapivě zelená Venuše a omamně písečný Mars. Na vizuální stránku si zkrátka nelze stěžovat a při hraní se budete častokrát zastavovat, jen abyste se pokochali krásou okolí. Stejně tak vás jistě nadchne i hudební doprovod, který si zaslouží i samostatný poslech.

Obdobně lze pochválit i technické zpracování, kdy hra běží zcela plynule, a za celou dobu jsem nezaznamenal jediné zaseknutí. Servery navíc běží jako po másle a proti stabilitě hry není možno říct nic. Hra vás navíc připojuje na lokální servery, takže potkáte především české hráče, což opravdu potěší. Problém je bohužel se spojováním do jednotlivých týmů, kdy musíte hráči složitě poslat pozvánku a čekat jestli ji přijme, přičemž vůbec nepoznáte, jestli ji třeba odmítnul, nebo si jen nevšimnul.

Nový vesmír

Protože mám rád barevné, živoucí a především funkční světy, které v Bungie bezpochyby dokáží vytvořit (nebo jsem si to alespoň do teď myslel), na hru jsem se těšil a uniknout jsem si nenechal ani nedávnou betu. Ta na mě zapůsobila daleko více, než stupňující se a v posledních fázích už snad i otravný hype. Jenže plná hra nakonec přinesla trochu jiný zážitek. Na jedné straně stojí perfektní hratelnost a vizuálně ohromující svět, na straně druhé pak velmi málo obsahu, který se poměrně rychle začíná omílat jako zaseknutá gramofonová deska.

Destiny může být pro někoho naprosto vynikající hrou a někdo by si o ni neopřel ani své virtuální kolo. Přitom stačilo především přidat do hry trochu více obsahu a vyladit pár nedokonalostí, jako je sdružování do týmu nebo jen hloupý textový chat pro hráče v dané instanci a mohla být z Destiny takřka desítková hra. Název hry, který směřuje svou pozornost do budoucna, skvěle vystihuje současnou situaci těsně po vydání. Jestli teď v Bungie pořádně kopnou do vrtule a budou pravidelně do hry sypat nový obsah a připravovat pravidelné updaty, rozhodně se je na co těšit