30 % Minecraft, 70 % bizár.
Jsou hry, které si o filmovou adaptaci říkají. Uncharted, Tomb Raider nebo Warcraft. Někde na půl cesty stojí tituly jako Mortal Kombat či Mario. A pak je tu Minecraft, za nějž už bych řadil jen snahu adaptovat piškvorky. Přesto, když se studia podívají na potenciál dostupných značek, nemohou ty nejsilnější zůstat nepolíbené stříbrným plátnem nehledě na to, jak moc – nebo málo – se pro něj hodí. Nezřídka pak vznikne film, který nemá s předlohou společného příliš a spoléhá především na nálož referencí a z nějž si i samotní tvůrci tropí po většinu času legraci. Když jde ale o film s Jackem Blackem v uplém modrém tričku a Jasonem Momoou v drsné růžové bundě, nemusí to být zas tolik na škodu.
Hned na začátek se chci vypořádat s vizuálem filmu. Nelíbí se mi zpracování světa Minecraftu, které svět Minecraftu připomíná jen vzdáleně. Raději bych byl za autentickou grafiku. Obratem musím dodat, že je to ta poslední věc, která vás při sledování filmu bude trápit. Divák, který se nechá rozlítit volbou vizuálního stylu, nepřekousne dozajista jeden z dlouhé řady nedostatků, kterými snímek oplývá. Nakonec ani ty – ať už se budeme bavit o mezerách ve scénáři, laciném humoru nebo velice slabé akci – nevystoupí do popředí, když zůstanou zahlceny množstvím bizáru, který Minecraft naděluje.
Duo Jack Black a Jason Momoa si spolupráci viditelně užívá a jeho radost z předváděných nesmyslů musí člověk chtě nechtě sdílet.
Nutno ovšem podotknout, že bizáru povětšinou zcela úmyslného. Už zmiňované duo Jack Black jako de facto ústřední Steve a Jason Momoa v roli „Smeťáka“ Garetta si spolupráci viditelně užívá a jeho radost z předváděných nesmyslů musí člověk chtě nechtě sdílet. Škoda, že se podobně neponořili do nálady snímku také zbylí tři hrdinové. Danielle Brooks, Emma Myers i Sebastian Hansen sekundují důstojně, pokud lze toto slovo použít, vezmeme-li v úvahu náplň jejich replik, ale opravdu jen sekundují.
Právě to, co postavy vyřknou a udělají v konkrétních chvílích, bude v konfrontaci s osobním vkusem určovat divákův vztah k filmu. Na příběh rovnou zapomeňte, je snadný, skoro primitivní, nenáročný a prvoplánový. Ve skutečnosti se dají stejná adjektiva použít i pro popis dialogů a humoru, který promlouvá do každého jednoho momentu Minecraftu. Pokud byste si mysleli, že pro jednou přijde vážnější scéna nebo hlubší zamyšlení, strašlivě se zmýlíte. Autoři vás nenechají ani na vteřinu vydechnout a i zdánlivě upřímnou rozmluvu o těžším tématu zavalí vtipy na úrovni šli dva a prostřední upad, a to ještě v tom lepším případě. Často se nezmůžou ani na to a servírují jen skutečné pády.
Ve chvíli, kdy scenáristé přišli na něco vtipného, jali se to vytěžit řečí filmu do mrtě.
Vůbec pak nedoufejte v jakoukoli originalitu humoru nebo snahu, aby se toho či onoho divák nepřejedl. Ve chvíli, kdy scenáristé přišli na něco vtipného, či snad jen úsměvného, jali se to vytěžit řečí filmu do mrtě. Jedním příkladem za všechny budiž Garettova velmi špatná španělština. Humorným prvkem není jen sama skutečnost, že postava jazyk bizarně komolí, ale především její neustále připomínání a opravování ze strany ostatních hrdinů. Až do poslední scény nedají pokoj.
Pro všechno výše zmíněné mám ale vysvětlení. Děti v kinosále byly nadšené. A já – pokud jsem zrovna pozapomněl na levné a předvídatelné scenáristické postupy nebo hloupoučkou podstatu vtipů – jsem se třeba upřímně zasmál a zatetelil se při až puntičkářsky přesném vyobrazení některých minecraftích reálií. Na předlohu totiž autoři rozhodně dbali. Ne vždy a bez výjimky, ale na správných místech ano.
Minecraft tak lze bez okolků označit za film pro fanoušky Minecraftu. Především pro ty hodně mladé, ideálně děti, jejichž rodičům nevadí doping nenáročnou a vpravdě pokleslou groteskou. Snímek totiž dalekosáhle překročil hranice vkusu soudného diváka. Ale je rok 2025 a plátno i lidské oko snesou ledasco.
