Lobo

Recenze: Replaced

Přestože se pixelartovým hrám běžně spíš vyhýbám a ve většině případů mě jejich vizuální styl spolehlivě odradí, u Replaced jsem měl jasno už od prvního traileru. Jakmile se hra ukázala v pohybu, bylo evidentní, že nepůjde jen o další retro stylizaci, ale o něco mnohem ambicióznějšího.

https://freeimage.host/i/CJF6cCv

A právě audiovizuální stránka je tím, v čem Replaced naprosto exceluje. Pixelart tu nevypadá jen dobře na obrázcích — skutečně ožívá během hraní. Obrovskou zásluhu na tom má perfektní nasvícení, které téměř v každé scéně vytváří působivou atmosféru, a především fantastická práce s kamerou. Ta je neuvěřitelně dynamická, neustále mění úhly, přibližuje detaily a dodává celému zážitku filmový nádech, jaký se u podobně stylizovaných her jen tak nevidí. Právě kamera posouvá vizuál na úplně jinou úroveň.

https://freeimage.host/i/CJFsE3Q

Příběh sice není něco, co by vás posadilo na zadek nebo vás donutilo ještě týdny přemýšlet nad jeho významem, zároveň ale rozhodně neurazí. Funguje přesně tak, jak má — drží tempo hry, dokáže vzbudit zvědavost a má dostatek zajímavých momentů, aby hráče motivoval pokračovat dál.

Atmosféru navíc výborně podporuje hudba, která nastupuje přesně v těch správných chvílích a dokáže podtrhnout jak akční pasáže, tak klidnější momenty. Audiovizuál jako celek je zkrátka jednou z nejsilnějších stránek celé hry.

https://freeimage.host/i/CJFQ9Jp

Velmi povedené jsou i samotné souboje. Ty silně připomínají 2D variantu bojového systému známého ze série Batman Arkham. Nepřátel existuje několik typů a každý vyžaduje trochu jiný přístup, správné načasování nebo vhodnou kombinaci útoků. K dispozici sice máte i pistoli, tu je ale nejprve potřeba „nabít“ tím, že rozdáváte rány nepřátelům. Hra vás tak nenásilně tlačí k agresivnějšímu stylu hraní, díky čemuž souboje zůstávají dynamické a zábavné po celou dobu.

Během hraní narazíte také na několik nepovinných vedlejších úkolů. Jejich plnění se rozhodně vyplatí, protože odměnou bývají různá vylepšení, například vyšší zdraví nebo silnější útoky. Tvůrci navíc do hry zakomponovali i několik skákacích a hackovacích pasáží.

https://freeimage.host/i/CJFZhw7

Ne všechno je ale úplně bez chyb. Občas není příliš jasné, kam po vás hra vlastně chce jít, případně které plošinky se máte zachytit. Naštěstí se to nestává často a většinou nejde o nic, co by hráče zaseklo na delší dobu. Menší výtku mám i k hackovací minihře — sama o sobě je sice velmi jednoduchá, ale kvůli častému opakování dokáže po čase působit trochu otravně.

Hře by podle mě prospěl také dabing. Dialogů sice není mnoho, ale namluvené postavy by atmosféru ještě více podpořily a dodaly světu větší uvěřitelnost.

https://freeimage.host/i/CJFtwRp

I přes několik drobných nedostatků se mi Replaced líbilo opravdu hodně. Nejvíce mě bavila samotná hratelnost a především špičkové audiovizuální zpracování, které patří k tomu nejlepšímu, co jsem v podobně stylizovaných hrách viděl.

Life is Strange: Reunion – návrat, který měl na víc

Série Life is Strange si za roky vybudovala silné jméno především díky důrazu na příběh, emoce a rozhodnutí, která mají váhu. Reunion se snaží na tyto základy navázat a znovu nabídnout intimní, pomalu plynoucí vyprávění o vztazích, vině i následcích vlastních činů. V mnoha ohledech se mu to daří — zároveň je ale až příliš vidět, že tentokrát zůstalo nevyužito víc, než by bylo zdrávo.

Atmosféra je přesně taková, jakou fanoušci očekávají. Melancholická, místy tísnivá, jindy až překvapivě klidná. Hra si dává na čas, nechává scény doznít a spoléhá na to, že si k postavám najdete cestu. V tom jí výrazně pomáhá i tradičně silná hudební složka, která opět dokáže podtrhnout emoce i v těch nejtišších momentech.

Hlavním tahounem je nyní vztah mezi Max a Chloe. Jejich chemie funguje — dialogy působí přirozeně, interakce uvěřitelně a v několika momentech hra trefí přesně ten citlivý tón, který fanoušci milují. O to víc ale zamrzí, že tento vztah nedostává tolik prostoru, kolik by si zasloužil. Místo hlubšího rozvoje často přichází rychlý střih a posun dál, což zanechává pocit nevyužitého potenciálu.

Ještě výrazněji se tento problém projevuje u samotné Chloe. Její přítomnost je trestuhodně nevyužitá. Schopnost „vykecat se“ z lecjakého průšvihu působí jako zajímavý herní prvek, který by mohl výrazně obohatit hratelnost i variabilitu jednotlivých situací. Ve výsledku ji ale využijete jen několikrát za celou hru, což působí až překvapivě nedotaženě.

Samotný příběh nabízí několik zajímavých motivů a momentů, které dokážou zaujmout. Problémem je spíš jeho tempo a celková dynamika. Oproti předchozímu dílu je znatelně méně napínavý a v některých částech i méně zábavný. Chybí silnější gradace a pocit, že každé rozhodnutí má okamžitý dopad. Některé pasáže působí spíše jako výplň než jako důležitá součást vyprávění, což celkový dojem oslabuje.

Naštěstí si hra schovává to nejlepší na závěr. Finále je přesně takové, jaké by od série Life is Strange člověk čekal — citlivě vystavěné, silné a především emotivní. Právě v těchto chvílích se Reunion nejvíce přibližuje kvalitám svých předchůdců a připomíná, proč si tato značka získala tolik fanoušků.

Life is Strange: Reunion je tak ve výsledku nejslabší díl série, který ale stále dokáže nabídnout několik silných momentů a emocionálních scén. Potenciál tu rozhodně byl větší, než jaký hra nakonec dokázala využít — přesto jde o návrat, který má smysl alespoň pro fanoušky série. Minimálně aspoň pro to završení příběhu Max a Chloe.

Recenze: Resident Evil Requiem

Hratelnost

Hra nabízí dva zcela odlišné herní styly – strašidelný stealth a taktickou akci – a oba fungují na výbornou. Velmi rychle jsem si je oblíbil, protože každý přináší jiný druh napětí i zábavy. Hraní za Grace sice není tak děsivé jako v Resident Evil 7: Biohazard, ale dost se tomu přibližuje a dokáže vytvořit silnou atmosféru.

Naopak akčnější pasáže, zejména sekvence v Raccoon City za Leona, patří k tomu nejlepšímu, co hra nabízí. Skvělé je i to, že si každý styl dovoluje samostatně nastavit pohled a můžete kdykoliv přepínat mezi první a třetí osobou, což dává hratelnosti příjemnou flexibilitu.

Menší výtku mám ke kameře v pohledu z první osoby. Párkrát se mi stalo, že mě nepřítel odhodil do rohu místnosti a kamera zůstala nepříjemně zaseknutá pohledem do zdi, takže jsem na chvíli ztratil přehled. Naštěstí se to nestalo často. Hra je také, na můj vkus,  poměrně krátká. Čistý herní čas jsem měl pod 16 hodin, a to jsem opravdu důkladně prozkoumával každé zákoutí. Na druhou stranu je zde dost motivace pro případné znovuprojití.

https://freeimage.host/i/BXuXBj9

Příběh

Příběh je zajímavý a drží si tempo po celou dobu. Nechybí mu překvapivá odhalení ani závěrečný twist. Velkým plusem jsou postavy – jsou skvěle zahrané, sympatické a není problém si je rychle oblíbit.

Návrat do Raccoon City, a především na zdejší policejní stanici, vyvolává silnou nostalgii a potěší každého fanouška série. Pokud by šlo o poslední díl, jednalo by se o více než důstojné finále celé značky – pro mě osobně dokonce o nejlepší díl vůbec.

https://freeimage.host/i/BXuShg9

Grafika

Po vizuální stránce je hra naprosto fenomenální. Textury jsou neuvěřitelně ostré a práce se světlem a stíny je tak propracovaná, že některé záběry působí téměř fotorealisticky. Často jsem se při hraní zastavil jen proto, abych si scénu prohlédl nebo udělal screenshot, jak skvěle vypadá.

https://freeimage.host/i/BXTboXt

https://freeimage.host/i/BXuA82s

Velkým plusem je i optimalizace – hra běží plynule bez výrazných problémů, což dnes rozhodně není samozřejmost.

Zvuk

Slabší stránkou je hudební doprovod. Působí až příliš minimalisticky a nenápadně – natolik, že jsem si ho výrazněji všiml až při průchodu policejní stanicí v Raccoon City, což už je poměrně pozdě. Atmosféře by výraznější, zapamatovatelné hudební motivy určitě prospěly.

https://freeimage.host/i/BXuLN72

Verdikt

Resident Evil Requiem je skvělou kombinací napětí, akce a nostalgie. I přes drobné nedostatky nabízí výbornou hratelnost, silný příběh a špičkové audiovizuální zpracování. Pokud by série tímto dílem skončila, šlo by o více než důstojnou tečku – a pro mě osobně o její vrchol.

The First Berserker: Khazan

Upřímně? Souls hry normálně nehraju. Nejdou mi, nebaví mě a většinou u nich dřív nebo později skončím frustrovaný (spíš dříve). Tituly jako Dark Souls nebo Elden Ring jdou úplně mimo mě. O to větší překvapení pro mě bylo The First Berserker: Khazan. Hra, která si mě získala od prvního traileru svým vizuálem – a pak mě už až do závěrečných titulků nepustila.

Vizuál, který vás uhrane

První věc, která mě dostala, byla naprosto parádní cellshadová grafika. Styl je výrazný, ostrý a zároveň působí temně a drsně. Každá lokace má vlastní atmosféru a hra díky tomu působí jako temné fantasy anime přenesené do interaktivní podoby.

https://freeimage.host/i/qqblynn

Prostředí jsou navíc krásně různorodá – podíváme se do zasněžených hor, temných žalářů, na hradní hradby, do dolů i hlubokých lesů. Každá oblast má vlastní vizuální identitu a nikdy jsem neměl pocit stereotypu.

Souboje, které dávají smysl

Co mě ale drželo u hry nejvíc, byl samotný soubojový systém.

Boje jsou:

 - nádherně plynulé

 - čitelné

 - technické, ale ne přehnaně komplikované

Tvorba komb nepůsobí jako gymnastika pro prsty – nemusíte si je lámat třikrát, abyste provedli efektivní sérii úderů. Ovládání je intuitivní a hra vás nutí zlepšovat se přirozeně.

Podstata soubojů tkví hlavně ve správném vykrytí nepřátelských útoků, což silně připomíná systém z Sekiro: Shadows Die Twice. Když se vám podaří perfektní načasování, souboj získá nádherný rytmus a uspokojivost, která je vyloženě návyková. Navíc každé úspěšné vykrytí doprovází specifický zvukový efekt, který je tak povedený, že působil sám o sobě jako motivace pro další boje.

A právě tohle je důvod, proč mě hra chytla – místo frustrace jsem cítil motivaci se zlepšovat.

Výzbroj a variabilita

Hra nabízí solidní výběr vybavení:

 - několik druhů zbraní (kopí, obouruční meč, dvojice menších zbraní)

 - velké množství zbrojí

 - sety s různými bonusy

Kombinování výbavy dává smysl a umožňuje si styl boje přizpůsobit. Nejde jen o kosmetiku – bonusy ze setů dokážou znatelně ovlivnit herní styl.

Příběh neurazí, ale není tahounem

Příběh není žádný scénáristický zázrak, ale rozhodně neurazí. Slouží přesně tak, jak má – drží vás v napětí a motivuje zjistit, co bude dál. Navíc nabízí několik možných rozuzlení, což potěší každého, kdo si chce hru projít víckrát.

Proč právě tahle hra?

Jako člověk, který Souls hry běžně nehraje a vlastně je ani nemá rád, musím říct jedno: The First Berserker: Khazan je výjimka.

Má dostatečnou výzvu, ale nepůsobí nespravedlivě. Má styl, který je nezaměnitelný. A hlavně má soubojový systém, který je tvrdý, ale férový.

Je to hra, která mi dokázala, že i „soulslike“ mě může bavit – když je udělaný správně.

Verdikt:

Stylová, plynulá a návyková akční jízda, která si získá i ty, kteří jinak Souls hry nemusí. Pro mě osobně jedno z největších herních překvapení poslední doby.

Recenze: Borderlands 4 – Evoluce, ne revoluce, ale zatraceně povedená

"Pojďte, povím vám příběh..."

Uteklo několik let a opět se vracíme do světa Borderlands. Tentokrát však opouštíme dobře známou Pandoru – děj Borderlands 4 se totiž odehrává (převážně) na nové planetě jménem Kairos.

Té vládne železnou pěstí záhadný Timekeeper a jeho tři hlavní nohsledi. Aby si Timekeeper udržel kontrolu, instaluje obyvatelům planety čipy, které mu umožňují sledovat a – pokud se mu zachce – i ovládat jejich životy. Malé partyzánské skupinky ale našly způsob, jak se kontrole bránit, a plánují diktátora svrhnout. Na vás, jakožto jednom ze čtyř hratelných Vault Hunterů, bude sjednotit tyto skupiny pod praporem Crimson Resistance a postavit se vládci čelem – samozřejmě s vidinou lootu a slávy.

"Z příběhu tentokrát nebudete skřípat zuby."

Příběh samotný nepatří k těm, které by se zapsaly do herní historie – klasická směska béčkových klišé s několika (ne)překvapivými zvraty. Ale co je hlavní: neurazí. A v případě Borderlands to naprosto stačí. Tvůrci si navíc tentokrát dali pozor na přehnaný "cringe" humor, který v minulém díle mnoha hráčům lezl krkem. Tentokrát se drží více při zemi, i když pár „cringe momentů“ si přece jen neodpustili – ale bez nich by to nebyly Borderlands.

Obtížnosti, jaké chcete – a kdy chcete

Velmi příjemným vylepšením je přístup k obtížnosti. Pro aktivaci Ultimate Vault Hunter módu už nemusíte hru znovu dohrát. Obtížností je nyní pět úrovní, které si postupně odemykáte zabitím specifických bossů a plněním misí s různými úpravami.

"Tak běž ven a hraj si."

Po úvodní misi vás hra vypustí do otevřeného světa a nechá vás svobodně běhat, kamkoli se vám zachce. Hlavní změnou oproti minulým dílům je, že svět není rozdělen na segmenty – celá hra se odehrává na jedné mapě a až na pár výjimek se nepotkáte s nahrávací obrazovkou.

Herní mapa je gigantická, ale naštěstí máte vždy po ruce vozítko – nemusíte pro něj do garáže, což některé staré postavy vtipně komentují. Vozidel je několik typů, dají se vylepšovat a lakovat. Vylepšení, typy vozidel i barvy si odemykáte plněním misí nebo výzev, například „zabij X nepřátel ve výskoku“ apod.

Svoboda volby a obří mapa

Hra vám hned na začátku nabídne tři hlavní úkoly – každý se týká eliminace jednoho z Timekeeperových nohsledů. Pořadí je na vás. Každý boss vládne jiné části mapy, která odpovídá specifickému biomu.

Na mapě se objevují i nenaviděné otazníčky, ale pouze když se priblížíte k zajímavé oblastí. Nenarušují průzkum a naopak motivují k objevování. I přes velikost mapa nepůsobí prázdně – je doslova prošpikovaná sběratelskými předměty a vedlejšími aktivitami. Některé odemykají příběhové detaily (např. přes logy), jiné zase rozšíření inventáře, zvýšení kapacity nábojů atd.

Navíc ve hře je takové množství vedlejších questů, že snad není v lidských silách je všechny dokončit dřív, než videohry vyjdou z módy. Nabízí ohromné množství obsahu pro každého, kdo se nechce hnát jen hlavním dějem.

"Build sem, build tam, co já s nimi udělám..."

Každý z Vault Hunterů má tři stromy dovedností, které lze libovolně kombinovat. Přibyly i nové skilly, které modifikují stávající schopnosti, což výrazně zvyšuje možnosti tvorby buildů.

Novinkou jsou také těžké zbraně – kromě granátů nyní můžete používat bazuky, kanóny, dvouhlavňové rotační kulomety nebo třeba vrhací nože.

Systém firmwaru funguje jako setový bonus – čím více kusů s jedním firmwarem máte, tím vyšší úroveň a silnější efekty získáváte.

Skvělou novinkou je možnost znovu si vyvolat bosse – ať už kvůli lootu, nebo prostě pro zábavu. Totéž platí i pro mise – většinu lze opakovat. Výskyt legendárních předmětů je navíc lépe vybalancován než ve trojce. Hra jimi neplýtvá – první legendární loot mi padl až kolem 25. levelu.

"Jak se na to kouká?"

Graficky hra zůstává na úrovni předchozího dílu. Největší posun je vidět v nasvícení díky ray tracingu – hlavně tmavší prostory jako jeskyně nebo doly teď vypadají skutečně nádherně.

Tento RT si nicméně ukousne značnou část výkonu, který mnozí hráči dle mého i zaslouženě kritizovali. Vizuálně si hra svoji náročnost prostě nemá jak obhájit. Osobně jsem měl navíc od vydání problémy s pády do Windows, ale ty naštěstí opravil první velký patch, který navíc zvýšil FPS v průměru o 10–15 snímků.

"Tak jak to teda dopadlo?"

Borderlands 4 sice nepřináší revoluci, ale přináší to nejdůležitější – evoluci.

Příběh je stravitelnější, gunplay je špičkový a zábavný, bossové originální a systém obtížnosti, buildů a znovuhratelnosti je vyladěný. Technické problémy se už podařilo opravit. Když se tedy podívám na aktuální stav hry, tak mám před sebou nejlepší Borderlands hru vůbec – minimálně konkurující, ale v mých očích i překonávající Borderlands 2.

A teď mě omluvte. Čeká mě ještě spousta vedlejších questů...