Metrico – tak trochu jiná skákačka

V posledních letech se tak nějak stalo standardem, že velká studia sázejí na osvědčené recepty, které jsou prověřeny samotnými hráči. Málo které studio si troufne přijít s něčím opravdu originálním a nevšedním, kdy případný finanční neúspěch by mohl položit klidně i celou firmu. Naštěstí jsou tu nezávislí vývojáři, kteří naopak produkují jednu nevšednost za druhou, jen aby zaujali. A Metrico je nevšedností v tom největším slova smyslu. Zdánlivě obyčejná hopsačka s prostorovými puzzly se odehrává v graficky strohém, leč nevšedním světě infografiky. Sloupcové grafy, výsečové koláče, geometrické tvary, křivky, zlomky, čísla.

Jenže aby toho nebylo málo, i herní mechaniky se tady nesetkávají zrovna se zaběhlým vzorcem, který známe z jiných arkád. Na hráče čeká šedesátka úrovní, které jsou rozděleny do šesti různých světů. Každá nejen že používá jiné grafické prvky, ale především i herní mechaniky a principy se často diametrálně mění. První úroveň je čistě seznamovací, už tady ale začnete tušit, že herní zážitek bude zcela odlišný. Se svojí postavou můžete zatím jen chodit do stran a skákat, což se zdá jako tristně malý arzenál. Jenže opak je pravdou. Na váš pohyb totiž reaguje okolí, v praxi to znamená, že pokud jdete v před, sloupec před vámi roste a zakrývá vám cestu. Jedinou možností jak se dostat v před a nezvednout přitom sloupec je překonat vzdálenost skákáním. Na obdobném principu pak funguje celá hra. Svým pohybem tak neovládáte pouze sebe, ale také prostředí okolo.

Jenže to je pouze začátek. Postupem hraní přibydou další herní prvky, které se navíc budou vzájemně kombinovat. Budete moci například vystřelovat projektily, které zničí pohybující se objekty. Herní prostředí tak bude ovlivňovat nejen počet rozstřílených objektů, ale často také počet výstřelů. Brzy budete také využívat portály, díky kterým se budete moci vrátit na předchozí pozici, a protože hrajeme na Vitě, chybět nebude ani gyroskopické ovládání. Naštěstí hra většinou nekombinuje všechny zmíněné mechaniky zároveň, a i pokročilejší úrovně mají snesitelnou obtížnost a hratelnost zároveň.

Pokus – omyl

Aby toho ale nebylo málo, zmíněné herní mechaniky často mění svá pravidla, takže zatímco před chvílí se chůzí vpravo sloupec zvyšoval, o chvíli později už tatáž činnost nemá žádný efekt. Většinou tak navštívíte lokaci a první chvíle jsou ve znamení zjišťování „co a jak“. Co se stane, když vystřelím, když skočím atd. Na jednu stranu tak máte pocit, že se vás tvůrci snaží chtě nechtě oblbnout a hraní vám ztížit. Jaký má hra smysl, když se každou chvíli mění její zákonitosti? Pokud budete zastávat tento názor, Metrico vás začne po pár úrovních nudit a ke hře se již nevrátíte.

„Hra zkrátka ví, že umírat budete hodně a často a nějaké odečítání životů zde nenajdete.“

Jsem si však jist, že mnoho hráčů uvidí právě v tomto prvku velkou krásu, protože narušuje jinak zaběhlý vzorec, který jsme se za ty roky hraní naučili. Většina her začíná tutoriálem, kde nás naučí co se dělá tímhle a tam tím tlačítkem a co se stane, když ho zmáčknu. Metrico na to jde ale od lesa a tak i na konci hry zkrátka nebudete tušit, co vás čeká za dalším rohem. Je ale čistě na hráči samotném, jak ho zrovna tento prvek zaujme či zarmoutí. Metrico je velmi netradiční hra, která moc nezapadá do současné produkce. Tím nechci říct, že je hra špatná, ale je třeba si k ní nalézt cestu. Systém pokus – omyl tak zkrátka bude hrát prim. Jen málo kdy vám bude hned od pohledu jasné, co se od vás v dané lokaci chce a naopak určitě nechce. Tvůrci na to samozřejmě mysleli a hru tak i tvořili, takže je sice velmi jednoduché zemřít (většinou spadnete do prázdna, kterého je ve hře opravdu hodně), ale okamžitě se také objevíte prakticky tam, kde jste skončili a nejste za to nijak penalizováni. Hra zkrátka ví, že umírat budete hodně a často a nějaké odečítání životů zde nenajdete.

Tak trochu retro

Čert ví, jestli to byl záměr. Ani nemusíte hru hrát, stačí si přečíst předchozí řádky a je vám jasné, že máte co do činění se hrou, která má mnoho společného s tituly, které již dávno patří do výkladních skříní a muzeí. Hardcore hratelnost, nulová nápověda a vlastně i jednoduchá grafika bez matoucích pimprlat kolem. Metrico vás vrací do časů, kdy jste si ve hře museli na všechno přijít sami. Kdy neexistovaly tutoriály a obtížnost byla pekelná. To bohužel velké množství hráčů nepřekousne, protože jsme za ty roky strašně zhýčkaní, a když nám hra jasně neřekne co po nás chce a jak to máme udělat, je to automaticky hra špatná a nevydařená.

Metrico prostě nesedne každému, což je holý fakt a i kdybyste se stokrát přemlouvali, hra vás nebude bavit. Naopak pokud rádi potrápíte své mozkové závity a zároveň máte notnou dávku trpělivosti, Metrico si zamilujete. Kombinace old-school skákačky spolu s prostorovými puzzly je překvapivě vydařený mix, který dokáže zaujmout. Ale pozor, velmi brzy začne přituhovat a obtížnost začne strmě růst. Jednotlivé rébusy jsou jednoduché, přehledné a nejsou zbytečně překombinované, ale přesto jsem nad pasážemi, které proskáčete za pár sekund, strávil často desítky minut. I když by to asi bylo v rozporu se záměry tvůrců, po určité době by se hodila nějaká ta nápověda či popostrčení, jinak se taky ve hře můžete zaseknout navždy. Na druhou stranu věřím, že uplyne pár dní a internet bude plný let´s play záběrů a návodů.

Podle předchozích řádků se může zdát, že Metrico je bezchybným kouskem a hrou, která nám tu prostě chyběla, ale tak úplně tomu není. Najde se i mnoho chyb, které jsou nejspíše způsobeny malým týmem a nedostatkem zkušeností. Začnu zlehka, přesto to jsou věci, které mě dokázaly často vytočit. Jak se dá od exkluzivního PS Vita titulu čekat, využívá všechny jeho přednosti, zejména co se ovládacích prvků týče. Často budete využívat například gyroskopické ovládání, kdy musíte konzoli naklánět do všech možných směrů. Jenže naklánění, respektive škála odkud až pokud musíte konzoli natáčet, není zdaleka tak dokonalá jako kupříkladu v Tearaway. Často jsem musel Vitu ne pouze naklonit, ale otočit skoro o stoosmdesát stupňů a to už se, jak sami uznáte, hraje špatně.

Daleko větší frustrace a klepání si na čelo přišlo v okamžiku, kdy hra začala používat zadní kamerku. Nejprve chtěla, abych natočil konzoli na zdroj světla (obdobnou featuru nabízel například i Uncharted: Golden Abyss). Absurdní to ale začalo být ve chvíli, kdy hra začala vyžadovat barvy. Modrou, zelenou a červenou. Ok, nápad sice kreativní, leč někdo asi podcenil zpětnou vazbu. Co když hraji a zrovna sedím v MHD na cestě do práce? Co když sedím v letadle nebo dokonce hraji v noci? To pak nemám nárok hrát?

„Nahrávací časy jsou pak přímo katastrofální. Na tak technicky jednoduchou hrou se loading pohybující nad půl minuty prostě nesluší.“

Nakonec se dostáváme i k technickým nedostatkům, které se bohužel u indie her vyskytují častěji, než bychom si přáli. I přes celkovou prostoduchost prostředí (jinak řečeno netřeba nijak velkého výpočetního výkonu) často významně klesá snímkování. Především při přechodu do vedlejší lokace. Nahrávací časy jsou pak přímo katastrofální. Na tak technicky jednoduchou hrou se loading pohybující nad půl minuty prostě nesluší. Občas jsem musel samotnou hru i restartovat, neboť některé herní mechanizmy přestaly fungovat, což se mi stalo v průběhu celé hry hned několikrát.

Info-grafika

Už před vydáním se hře poměrně dařilo pronikat do médií, kde se snažila zaujmout především grafickým zpracováním, které využívá geometrické tvary, tabulky, grafy, koláče nebo číselné údaje. Přitom samotná herní náplň je natolik originální, že zapomenete i na poměrně nevšední grafický zážitek. Opět ale záleží především na vašich hráčských preferencích. Na jednu stranu je vizuál hezky propojen se samotnou hratelností a vytvoří zajímavý celek. To například když s každým vaším výskokem vyroste sloupec a hra vám o tom dá vědět i číselně. Na stranu druhou jsou ale jednotlivé úrovně často graficky strohé a jednoduché. Barvy jsou navíc často mdlé a nevýrazné. To ale neplatí vždy a sem tam se objeví opravdu pěkně vypadající úroveň. Každá navíc vpadá trošku jinak, takže i přes grafickou strohost a jednoduchost se nemusíte bát stereotypu.

Podobně nejednoznačný názor mám i na zvukovou kulisu, která je opět kapitolou sama pro sebe. Už na začátku hry vás úvodní animace upozorní, že největšího zvukového zážitku dosáhnete se sluchátky. To samozřejmě mohu jen potvrdit, zvuky ve hře jsou opravdu na vysoké úrovni a zvuk ze sluchátek dává hře trochu jiný rozměr. Ten hlavní rozpor ale tkví v tom, že hudební doprovod se smrskává na pár doprovodných zvuků a několik málo nevýrazných melodií. Kvalita zvuku je tedy opravdu vynikající, bohužel omezený repertoár tuto přednost nedokáže maximálně vyzdvihnout.

Hře nelze upřít její značné kvality, za které vděčí především originálnímu mixu skákačky a netradičních prostorových hádanek. Na druhou stranu rýpalové by toho dokázali vyštrachat hodně. Záleží tedy čistě na vás, jestli vám tahle netradiční hra sedne, protože jestli ano, rozhodně se s ní nudit nebudete. Ostatně, kdyby šlo o titul bez špetky kvalit, asi těžko by vyšla zdarma v rámci PS Plus. Stejně tak se ale najde spousta hráčů, kteří jí okamžitě odsoudí a nelze jim to mí za zlé. Metrico prostě není pro každého.