Za Císaře, teda … za WAAAAGH!, teda … za koho, že to bojuju?
Za Císaře, teda … za WAAAAGH!, teda … za koho, že to bojuju?
Každý jsme jiný. Někdo zachraňuje planetu pečlivým tříděním vyprodukovaného odpadu, někdo nezištně investuje do vývoje biotechnologií … a někdo se navlékne do keramitového brnění a vydá se napříč galaxiemi sekat a střílet do všeho co nemá dost rozumu na to, aby uhnulo z cesty. Studio Relic Entertainment naštěstí moc dobře ví, že třídění bordelu a rozhazování peněz není nic pro pořádné chlapy a nebezpečné divy a vrchovatou měrou nám proto v pravidelných intervalech dolévá válečného běsnění z okovaného kalichu Warhammeru 40,000. A my mu za to vděčně líbáme všechno, co ještě nestihnul poskvrnit Chaos.
Tvůrčí celek se již nyní může těšit z bezmezného obdivu fanoušků Warhammeru, ale jako by mu to nestačilo. Na závěr strategické série Dawn of War 2 si proto připravil chaotitovou perlu, která už z povahy materiálu stejnou měrou dává jako bere. Retribution je ve všech směrech vynikajícím stand-alone datadiskem, jež slouží jako důstojné rozloučení před příchodem Dawn of War 3. Bohužel ale stejně jako jeho sourozenci doplácí na nový směr, kterým se vývojáři vydali. Z druhého plnohodnotného dílu do té doby opěvované strategické série se totiž stal kastrát žánru. Pořád vás sice dokáže zkopat do kuličky, ale tak nějak cítíte, že rány na vaši čelist nedopadají se stejnou razancí jako tomu bylo v případě originálu.
I Retribution se proto jeví víc jako RPG se strategickým prvky, než jako plnohodnotná RTSka. Mnoha fanouškům to vyhovuje, mnoha ne. Rozhodně bych ale nechodil tak daleko, abych tvrdil, že byl tento odklon přešlapem kardinálních rozměrů. Jednak nechci dostat po hlavě rotomečem a druhak mám celé Dawn of War rád. Jakmile totiž proniknete do tajů nového herního systému a začnete se svým týmem sbírat zkušenosti a vybavení, poskakovat po levelech a před každou misí pečlivě rozmýšlet koho s sebou vzít, zjistíte, že ono to vlastně funguje. Pokud navíc hrajete v kooperaci s kamarádem (jedna z nejlepších vymožeností DoW2 her) celá gamesa se dostává na zbrusu novou úroveň.
Na takovou, na které si dokážete naplno vychutnat propracovaný příběh titulu, jež v podstatě uzavírá celou ságu, odstartovanou na začátku původního Dawn of War. A když se loučit, tak pořádně! Tvůrci do datadisku začlenili hned šest (!) singleplayerových kampaní, v nichž se po obrazovce budete moci postupně prohánět se všemi představenými rasami. Geniální nápad, který šlape jako švýcarské hodinky ... než je otočíte a zjistíte, že jsou z Taiwanu. Nadšení totiž pomalu začne vyprchávat, jakmile si uvědomíte, že ačkoliv příběhové pozadí bobtná, spolu s ním roste i faktor nudy. Vývojáři dopravili gamesu na trh v šibeničním termínu a bez bugů, což se muselo někde projevit. Až na pár výjimek tak se všemi rasami pořád dokola plníte ty samé mise a pouze se mění protivníci a motivace.
A to je ohromná škoda. Pokud by totiž každý národ nabídnul alespoň částečně inovovaný zážitek, nejen herní doba by vystřelila strmě vzhůru. Takhle jde pouze o nadprůměrnou zábavu bez které se ovšem dá obejít. Víc času než v kampaních jsem proto, stejně jako mnoho ostatních, strávil v přítomnosti multiplayerového módu Last Stand, který se dočkal nejen nového hrdiny a celé řady předmětů a achievementů, ale rovněž křehké desetidolarové svobody. Bude to přitom on (a nezadržitelně se blížící Space Marine), s kým až do příchodu Dawn of War 3 pravděpodobně strávíte nejvíc času. A to je moc dobře, neboť klukům z Relicu se podařilo v roztopených Císařových pecích dát dohromady natolik jedinečný a zábavný mišmaš, dojem z nějž kazí pouze téměř úplná absence cut-scén. Což je prohřešek, jež lze při objemnosti výsledné hry s klidem odpustit.
Verdikt
Warhammer 40,000: Dawn of War 2 - Retribution představuje důstojné rozloučení s druhým DoW a hlavně hru, které se jen těžko něco vytýká. Škoda, že takových není víc.
