Nebezpečná závodní arkáda od tvůrců Burnoutu.
Když v EA po koupi vývojářského domu Criterion z anglického Guildfordu změnili původní zaměření tohoto studia od závodní série Burnout směrem k tradičním EA značkám Battlefield, Need for Speed a Star Wars, mnohým zaměstnancům se to nelíbilo, a tak po několika letech v područí amerického giganta podali výpověď. Část se pak časem přestěhovala pouze přes ulici do studia Stellar Entertainment (autoři posledního vydání Burnout Paradise Remastered), ale nejzkušenější parta následovala jednoho z velkých veteránů a zakladatelů Criterionu, Alexe Warda, do jeho nové společnosti Three Fields Entertainment.
- Vyšlo na: PC (recenzovaná verze), PlayStation 4, Xbox One
- Datum vydání: 9. dubna 2019
- Žánr: závody
- Česká lokalizace: ne
Dá se říci, že jestli je někde největší hustota bývalých tvůrců celé osmidílné série Burnout, tak je to právě v malém městečku Petersfield na jihu Albionu, kde má svůj hlavní stan Three Fields. Místní oblasti jsou úrodné a poseté různými políčky, takže odtud pochází jméno tohoto malého a nezávislého studijka. Ward měl samozřejmě celou dobu v hlavě nějaké pokračování či alespoň duchovního pokračovatele série Burnout, ale se svým nově založeným ansámblem, jenž čítá pouhých sedm členů, prostě skladbu pro velký orchestr hned nemohl zahrát. A tak si počkal.
„Hra se ve výsledku musela pekelně ořezat.“
A počkal si skoro pět let, než nasbíral dostatečné peníze i čas na vývoj ideového následovníka Burnoutu s obyčejným jménem Dangerous Driving. Původní název samozřejmě nemohl použít, protože všechny ochranné známky Burnout ve třídě 9 pro interaktivní produkty vlastní EA. V této době Three Fields sami vyrobili a vydali čtyři malé jednoduché hříčky pro počítače i konzole, jež ovšem všechny spojuje poměrně propracovaný destrukční model, na který byli v Criterionu přece vždycky fachmani. Hry to nejsou nijak extra kvalitní, ale všechny se nejen zaplatily, ale vydělaly i dost peněz navíc, takže se díky těmto pidi hrám mohli tvůrci asi před dvěma lety vrhnout na jejich dosavadní vlajkovou loď a zdaleka největší titul.
Málo lidí i času
Studio mělo s Dangerous Driving dalekosáhlé plány, ale mnoho z nich v průběhu vývoje padlo hlavně z časových důvodů, protože v pouhých sedmi lidech byste pořádnou hru dělali hrozně dlouho. Již od začátku bylo jasné, že to bude opět zběsilá a rychlá závodní arkáda ve stylu Burnoutu, protože právě s ním má celý tým nejvíce zkušeností. Ostatně úplně všichni zastávali hlavní pozice při vývoji posledního dílu Burnout Paradise. Možná se ptáte, proč Ward jednoduše nepřibral další vývojáře? On ani nechtěl. Po špatných zkušenostech z EA korporátu, kdy Criterion měl více než 100 pracovníků, byl vděčný za to, že si mohl do své firmy vybrat pouze osvědčené kolegy a kamarády, s nimiž si zkrátka dobře rozumí a na které se může plně spolehnout.
Jenže právě díky příliš malému týmu se hra ve výsledku musela pekelně ořezat. První byl odkrojený multiplayer, na němž se s přestávkami pracovalo již od úplného začátku. Online spolu mělo soutěžit 6 hráčů, ale nic z toho zatím nevyšlo. V současné podobě tak Dangerous Driving nemá ani online, ani offline multiplayer, natož plnohodnotné žebříčky. Online mulťák by sice měl dorazit v přídavku ke konci května, ale bude stále velmi ořezaný. Tým se totiž hlavně zaměřil na to, aby mohl najednou hru vydat jak na PC, tak i na konzole. A to zabralo velké množství vývoje i administrace.
Obdobně Dangerous Driving naprosto rezignovala na jakýkoli soundtrack, a to ze dvou důvodů: za prvé ve studiu nemají žádného skladatele a za druhé by licencování hudby stálo moc peněz. A tak ve hře uslyšíte pouhou jedinou skladbu „Rebel Tattoo” od anglické zpěvačky Toni Halliday z alternativní skupiny Curve, jinak si musíte založit účet na službě Spotify. To je dnes nevídaná věc, když i malé mobilní hříčky kolikrát překvapí špičkovou hudbou. Hra nedokáže držet tempo ani po stránce jízdních režimů, které normálně v rámci vývoje mnoho práce rozhodně nedají.
Jízda na jediný způsob
Dangerous Driving má pouze jediný jízdní režim, čímž je něco na způsob ořezané kariéry pod jménem Dangerous Driving Tour. Jedná se o střídmější řadu 69 jednotlivých jízd a závodů (poslední Burnout Paradise jich má skoro 250), kdy vám výsledky na jednu ze tří medailí zpřístupní zase další podniky. V rámci turné už je to mnohem veselejší, protože pokrývá širší škálu 9 různých typů závodů včetně duelů, časovek či vyřazovaček. Je ale velká škoda, že si žádný z nich nemůžete mimo turné samostatně zajet. V klasických závodech startuje pouze 6 vozidel, což je dnes naprosto směšné číslo, přičemž můžete jet i proti jedinému protivníkovi, kdy vám v případě vaší výhry alespoň přenechá svůj automobil.
V garáži najdete 27 vozů rozdělených do 6 tříd, přičemž se vždy jedná o nic moc nápadité fantasy stroje, jež mají stejný zvuk i jízdní vlastnosti, a liší se všehovšudy pouze druhem karoserie a maximálními výkony. Jízdní model je pro všechny vozy shodný, když je ve stylu drážkové autodráhy i oproti prvním Burnoutům z PlayStation 2 velmi prostý. V šílených rychlostech nad 350 km/h auta drží jak přibitá a při jízdě vám stačí jen trochu přibrzďovat. Vrcholem jsou velmi rychlé monoposty, navržené jako kopie starších formulí ze šampionátu F1. Přitom poslední Burnout Paradise má 150 daleko pohlednějších a nápaditějších aut.
Delší než Paradise
Jednou ze dvou oblastí Dangerous Driving, které snesou přísnější měřítka AAA her, je herní mapa. 31 jednotlivých tratí se vine v celkové délce 435 km, což je dokonce více, než celková délka všech silnic v Burnoutu Paradise! Tou druhou je krásná, barevná a velmi rychlá grafika v podání Unreal 4 enginu, jež nabízí úchvatné světelné efekty na jedné straně, aby na té druhé oplývala naprosto plynulým chodem v 60 FPS (30 FPS pouze na slabších verzích konzolí). Právě proto na trati potkáte jen těch 5 soupeřů, byť se občas najde i nějaký ten okolní provoz, jenž ale není zdaleka tak hustý jako v minulých burnoutech.
„Poslední hřebíček do rakve zatlouká špatně navržený kolizní model.”
Co tratě, po nichž jezdíte jak na kola, tak i z A do B, nabraly do krásy, to zase ztratily v rozmanitosti svých cest. Prakticky vždy je trasa stále stejně vypadající široká a plochá silnice, kterou zpestřují pouze všudypřítomné zatáčky. Vypadá to, že pro urychlení tvůrci použili jednu silniční šablonu, která se jen jinak vine a až tam v okolí za svodidly se výrazněji mění prostředí. Měl jsem vždy pocit, že jedu po té samé dálnici, která se sice občas rozdvojí, ale to je tak všechno. Ocenil bych daleko více stoupání a klesání, daleko více tunelů a mostů a daleko více odboček, křižovatek, zkratek a různých povrchů.
Drtivou většinu času na trati jste nuceni pálit nitro co to jde, protože s ním hra nijak nešetří a bez tohoto kalupu zkrátka nikoho nepředjedete. Díky tomu jsou všechny jízdy v jakémkoli typu závodu vesměs úplně stejné: po startu vám všichni ujedou i když nitro nikdo ještě nemůže použít. Po pár zatáčkách ve smyku (jde to samo přes kombinaci brzda-plyn, protože ručka tu neexistuje) se vám naplní dlouhá čára nitráku (každý malý dílek přidá 3 km/h) a pak už jen neustále ťukáte do nitro tlačítka, v té rychlosti furt brousíte svodidla a jediné co vás zajímá, je nenabourat do protijedoucích aut.
Chce to doladit
Jízdy se tak záhy scvrknou pouze na dovednostní hru o vyhýbání, protože těch 5 soupeřů se rozleze po trati, takže se o nějakém pořádném závodění vůbec nedá mluvit. A v takové časovce (zde zase chybí stínový vůz) je již jen jediná bouračka fatální a musíte hned restartovat. Ta stejná vozovka znamená, že se zakroužení tratí lze jen velmi pomalu a obtížně naučit (jestli tedy vůbec), protože chybí mini mapka i ukazatel progresu v závodě. A pouhé dvě kamery zpoza auta a hned u silnice (v tom se hra drží odkazu série Burnout jako klíště) dobrému rozhledu také nepřidají. Nevyzrálý a nedodělaný stav hry značí i nesmyslné použití imperiálních jednotek pro rychlost, zatímco vzdálenosti hra zase měří v metrických.
Poslední hřebíček do rakve zatlouká špatně navržený kolizní model těch známých takedownů, tedy sestřelování aut protivníků. Na jednu stranu kvituji, že k odpálení jiného auta do svodidel stačí jen jeho lehké boční naťuknutí, ale na tu druhou se nepochopitelně odpálíte i vy sami a kolikrát vystřelíte v naprosto podivných piruetách div ne do vesmíru. Přitom ani ty havárky nevypadají lépe než v prvních burnoutech. Nepoměr také panuje v časové ztrátě při bouračkách. Zatímco když zlikvidujete soupeře, tak je nejpozději za mrzké 2-3 vteřiny zpátky za vámi, v opačném případě vás hra penalizuje minimálně dvojnásobnou prodlevou, což závody zase jen otravuje.
V současné době Dangerous Driving začíná zhruba na sedmi stovkách za PC verzi, což je sice nižní cenová hladina, ale nemůžu si pomoci, že v tomto polovičatém stádiu, kdy je hra prakticky stále ve stavu jako z předběžného přístupu, neměla ještě vůbec vyjít, nebo za daleko nižší cenu. Od stejných autorů si totiž můžete pořídit na PC i konzole poslední Burnout Paradise Remastered, jenž je kvalitativně zcela někde jinde a stojí polovic. A stále se ještě za pouhou stovku prodává i původní a i dnes bez potíží fungující Burnout Paradise: Ultimate Box pro počítače, takže v tomto světle bohužel nevidím ale ani jeden důvod, proč si Dangerous Driving pořídit.
Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex UltraGamer 2019+.
Verdikt
Nudná a hubená závodní arkáda pro velmi nenáročné řidiče, která se na svůj vzor dívá z velmi uctivé vzdálenosti.
