Da capo al Coda.
Návrat Max je velká věc. Ve fanoušcích prvního dílu vzbuzuje nadšení, stejně tak ale vyvolává strach. Kam povedou kroky milované hrdinky? Jak se vývojáři vypořádají s událostmi z polarizujícího konce příběhu z městečka Arcadia Bay? A dokáží nadělit podobně působivý zážitek? Ambice jsou nastavené stejně vysoko jako očekávání. Nezbývá než rozlousknout, zda autoři ze studia Deck Nine, kteří se mysteriózního světa už před časem ujali, dokáží jednomu či druhému dostát.
- Platforma: PC, PlayStation 5, Xbox Series (recenzovaná verze)
- Datum vydání: 29. 10. 2024
- Vývojář: Deck Nine Games
- Vydavatel: Square Enix
- Žánr: příběhová adventura
- Česká lokalizace: ne
- Multiplayer: ne
- Dat ke stažení: 25 GB
- Herní doba: 14 hodin
- Cena: 1699 korun (Alza)
Kampus, sníh a sluchátka v uších
Od prvního kroku Maxine Caufield v univerzitním kampusu, kde působí jako učitelka fotografie, jsem se cítil jako doma. Atmosféra hry je perfektní a pokud něco autoři z Deck Nine za roky práce na Life is Strange vypilovali, jsou to právě momenty klidu, bezpečí a jistoty, které jsou přes všudypřítomné drama a na povrch prosakující temnotu nedílnou součástí série.
Zmiňované drama tentokrát dorazí velmi brzy. Zápletka je známá – Maxina kamarádka Safi je zavražděna. Samozřejmě jen v jedné realitě ze dvou, které protagonistka navštíví. Na rozdíl od předchozích True Colors (nebo třeba méně povedeného Twin Mirror od původních autorů Life is Strange) se hra nezdržuje zbytečnou expozicí a od první epizody má patřičný spád. Tíha dění se ještě prohlubuje v epizodě druhé a třetí a po celou herní dobu vyprávění řádně graduje. Příběh je patřičně návykový a byť se epizodického formátu drží spíš volněji, nadělí řadu cliffhangerů, tajemství a zvratů, které vás budou tlačit vpřed.
Události v Double Exposure fungují jako repetice prvního dílu. Sdílí mnoho styčných prvků a Max se ocitne v mnoha podobných situacích nehledě na časté, ale vkusné odkazy na jedničku. Rozdíl je ovšem zásadní a napodobování není laciné. Tentokrát je totiž hlavní hrdinka o deset let starší a především zkušenější. Nedělá stejné chyby jako kdysi anebo je alespoň dělat nemusí. Správnými rozhodnutími musí bojovat s přítomností, ve které se zračí traumatická minulost, ať už je jakákoli.
Double Exposure přinejmenším na první pohled narušuje některá zavedená pravidla.
Tomu se bohužel chvílemi podřizuje logika věcí, lépe řečeno narušení vnitřního řádu. Life is Strange se v logice nikdy příliš neutápělo a občas stačilo vysvětlení prostě to tak je. Nikdy jsem to sérii nezazlíval. Double Exposure ale přinejmenším na první pohled narušuje některá zavedená pravidla světa a využívá známé prvky, aniž by si jejich přítomnost ve scénáři obhájilo. Nejde o zásadní problém, ale trochu mě to mrzí už proto, že na dříve nastavených pravidlech stály dlouhé a propracované fanouškovské diskuze a teorie.
Právě uchopení událostí z prvního Life is Strange, na které novinka navazuje, bylo už před vydáním velkým tématem. Ať už jste zvolili „bay“ nebo „bae“, hra vezme finále svého předchůdce v potaz. A odkazuje na něj mnohem víc, než jsem čekal. Max na akademii Blackwell, Arcadia Bay, Chloe nebo další postavy často vzpomíná a její zážitek hraje nezastupitelnou roli ve vnímání aktuálních problémů.
Možná by mě to ani nenapadlo, kdybych nevěděl, jak radikální rozhodnutí museli autoři zohlednit. Ale vím to a přes chválu výše vnímám limity, ve kterých se drželi. Vrátit se k Max má spoustu výhod, z nichž na některé ještě dojde. Hra je ale také zhmotněným důvodem, proč vyprávělo Life is Strange 2 odlišný příběh s jinými postavami. Protože zavděčit se všem je nemožné, obzvlášť když o světě a osudech jeho obyvatel panují diametrálně odlišné představy.
Vývojáři slíbili, že oba konce prvního dílu zohlední. Že nebudou určovat kánon. Ušlechtilý přístup, který jim ovšem dozajista způsobil spoustu vrásek a šedin. Aby se jich do budoucna vyvarovali, přizpůsobili tomu Double Exposure. Neprozradím mnoho, když řeknu, že konec nejnovějšího přírůstku výslovně láká na pokračování. Právě závěr strhující jízdy ale vyznívá jaksi naprázdno. Zatímco na konci prvního dílu přišlo jedno velké rozhodnutí a na konci True Colors se zúročila řada menších, konec Double Exposure nedělá pořádně ani jedno. Snaha o reflektování cesty každého hráče působí skoro pokrytecky, když si nemůže vlastní cestu nadále budovat. Přitom vyvrcholení je nečekané a opět nepřímo, ale přesně reflektuje Maxinu minulost a její vztah ke schopnostem.
S Max klidně na konec světa
Už jsem zmínil, že postava Max přináší výhody. Přesněji: Max je největší výhodou Double Exposure. A nejen proto, že byla výbornou protagonistkou už před lety, ale i s přihlédnutím k tomu, kým se stala. Stále mladá fotografka je dospělejší a sebevědomější, přesto si zachovává charakteristiky, které z ní dělají tak ztotožnitelnou postavu. Velkou zásluhu nese také navrátivší se herečka Hannah Telle, která vtiskla Max nezaměnitelnou osobnost.
Jistá stylizace se promítá do scénáře nebo animací pohybu.
I ostatní charaktery jsou dobré, ale vyloženě jsem si oblíbil snad jen Maxina parťáka, astrofyzika Mosese. Funguje ale také Safi, její matka, profesoři na univerzitě nebo urputná novinářka Loretta. Paradoxně mi přišly nesympatické až otravné obě postavy, se kterými může Max navázat romantický vztah. Za vinu dávám kromě jejich činů jistou afektovanost, kterou jsou provázeny veškeré dialogy. Myslím, že jde o záměr a jistou stylizaci, která se promítá právě do scénáře nebo animací pohybu.
I graficky se styl proměnil, zatímco od True Colors zmizela jakási „vodovková patina“, modely postav se od realističnosti naopak odchýlily. Některých postav, abych byl přesný. Skoro fotorealistická Max a až cartoonový profesor Lucas Colmenero mě vedle sebe bili do očí. Třeba mimika postav je ale zcela výtečná, a obzvlášť protagonistce dodává další vrstvu emocí.
Střet realit
Double Exposure je všehovšudy komorním zážitkem. Opakovaně navštívíte několik málo lokací – skromný interiér a exteriér univerzitního kampusu, místní podnik Snapping Turtle, Maxin příbytek nebo vyhlídku, kde dojde k vraždě. Další místa se objevují nárazově. A všechna si můžete zažít ve dvojici realit.
Nahlížení do paralelních světů a přecházení mezi nimi stojí v centru hratelnosti. Nabízí řadu možností, které hlavní hrdinka s chutí využívá. Odposlouchávat konverzaci v druhém vesmíru nebo přenášet předměty skrz trhliny v časoprostoru jí nedělá problém. Okamžiky, kdy hra není vyloženě návodná a nutí hráče k zamyšlení, jsou skvělé. Naneštěstí takových okamžiků není mnoho a ve většině případů vás popohání obří titulek, který sděluje s kým, kde a v jaké realitě si promluvit, abyste se posunuli ve svém vyšetřování.
Ze situace vyplývají také docela vtipné momenty, kdy Max a hráč sdílí zmatení z dvojice realit. Nejednou můžete poplést, s jakou verzí toho či onoho mluvíte a odkazovat na v daném světě neexistující rozhovory.
Kromě nové schopnosti pak inovace nečekejte. Pokud jste hráli Life is Strange nebo jakoukoli podobnou výpravnou adventuru, máte zřejmě velmi dobrou představu o herní náplni. Prozkoumávání prostředí a kompletace všeho dostupného na daném místě je esencí hry. A potom spousty a spousty dialogů.
Technikálie
Jak je hra hezká na pohled a příjemná na poslech – hudba hraje i tentokrát naprosto klíčovou roli v budování atmosféry – audiovizuální vjem pošlapává technická stránka.
Začít se sluší od dvojice grafických módů na Xboxu Series X. Režim kvality nabízí tradičně vyšší rozlišení a 30 snímků za sekundu. V režimu výkonu se rozlišení viditelně sníží, nikoli však na neúnosnou míru. Snímková frekvence zde sice míří na 60 fps, ale neustále kolísá. Interiéry zpravidla běží lépe než venkovní lokace, ale i uvnitř se dokáže hra zadýchat, typicky když pracuje s náročnějším nasvícením, například slunečními paprsky prosvítajícími skrz okenní sklo.
K tomu je nutné připočíst doskakování textur po načtení cutscény v nové lokaci a nezvyklé množství grafických glitchů. Zažil jsem neviditelné postavy, chyby v animacích nebo podivně poskakující stíny po tvářích hrdinů. A ani zvuk není odladěný. Některé konverzace (především přímo v prostředí, nikoli v cutscéně) nejsou slyšet přes hlasitou hudbu, jiné se nepřehrají vůbec nebo se znenadání utnou, když se příliš vzdálíte.
Dobře
Life is Strange: Double Exposure je velmi dobrá hra. Autoři se zhostili pokračování prvního dílu s velkou odvahou, která se promítla do postavy Max, vyprávění i vyústění příběhu. Jde o velký rozdíl od Before the Storm a True Colors, na kterých dělali vývojáři z Deck Nine dříve a které se snažily příliš nevybočit z nastavené formule. S odvahou se ale také vytratila jistá špetka pokory, což může hlavně skalní fanoušky dráždit.
Verdikt
Double Exposure pokračuje v příběhu Max Caufield důstojně. Je dobrým Life is Strange i dobrou hrou, nabízí napínavé vyprávění se strhujícím spádem a překvapivými zvraty. Využívá nové schopnosti k oživení hratelnosti. Na mnoha místech jde ale zahlédnout nedostatky, ať už v přílišné návodnosti, malé míře propisování voleb nebo na úrovni technických chyb.
