Hokej se na konzolích nikdy nehrál lépe. Přesto chybí jakákoliv inovace.
Zing vyráží na Gamescom 2026 a soutěžíme s Českou spořitelnou o konzoli
S partnerem Českou spořitelnou míříme také letos na Gamescom, abychom vám mohli přinést žhavé herní novinky.
Rok se s rokem sešel a my tu opět máme nový díl série NHL. A stejně jako v případě předchozích ročníků si pro nás i letos vývojáři ze studia EA připravili několik novinek. Hra se opět pomalými krůčky snaží přiblížit ke kýžené realističnosti, což se jí koneckonců v případě aktuálního dílu daří o trochu víc, než v minulých letech. Rozhodně se ale nejedná o bezchybný zážitek.
- Platformy: PlayStation 5: Deluxe Edice (recenzovaná verze), Xbox X|S
- Datum vydání: 4. 9. 2026
- Vývojářské studio: EA Vancouver
- Vydavatel: Electronic Arts
- Žánr: Sport
- Česká lokalizace: ano (texty, rozhraní)
- Multiplayer: Ano
- Cena: 1 999 Kč
NHL 27 na první pohled nevypadá jako ročník obřích a revolučních změn. Pod pokličkou se však skrývá značně vybalancovanější simulátor, který opět o trochu víc připomíná reálný hokej. Ačkoliv byly nejvíce proklamované změny především ty kosmetické a atmosférické, na první pohled nepatrnou, ale velmi důležitou změnou, prošla i samotná hratelnost. Je však na místě si položit důležitou otázku: opravdu stačí přidat pár ikonických sportovních hal a vybalancovat samotný hokej, když se zbytek hry takřka nezměnil?
Konečně hokej, ne one-man show
Tempo hry
Ze všeho nejdříve je potřeba pochválit vyváženější tempo celé hry. NHL 27 působí rychle a svižně. Kompletně se však zbavila nerealistické a trochu absurdní rychlosti a zmatenosti, kterou trpěly předchozí díly. Za poslední roky se jedná o nejlepší vyvážení rychlosti, zábavnosti a realističnosti. Navíc se do hry vrátila duše týmové hry. V NHL 27 už není tak jednoduché vzít jednoho superstar hráče, prokličkovat celé hřiště a v závěru zesměšnit gólmana. Taktika, strategie a kombinace opět hrají důležitou roli.
Bruslení pozadu a manévrování
Každý kdo hrál NHL 26, především pak online mód World of Chel, se musel během hraní setkat s otravným a místy až absurdním manévrování některých hráčů. Takřka každé lobby mělo několik hráčů, kteří se během zápasu neustále otáčeli zády, kroutili se, teatrálně manévrovali a tlačítko pro přihrávku pro ně byla španělská vesnice. Ještě aby ne. Tlačítko L2/LT bylo zdaleka tím nejsilnějším a nejúčinnějším, co hra nabízela. Týmová hra ale zákonitě vzala za své.
V NHL 27 je tomu jinak. Využívání tlačítka L2/LT nyní slouží opravdu pouze k tomu, aby si hráči mohli najít lepší pozici pro střelu, postavili se do dráhy střely či přihrávky nebo stínili brankáři. V aktuálním ročníku jsou hráči totiž při používání této mechaniky značně zranitelnější a výrazně pomalejší, což v podstatě eliminuje nerealistické a otravné zneužívání tohoto pozičního nástroje. Hráče to tak nutí nepředržovat puky a hrát více kombinačně.
Souboje a obrana
Další příjemnou změnou jsou osobní souboje, především ty v rozích a u mantinelů. Celá hra díky vyváženější rychlosti působí plynulejším dojmem a je tudíž i "snadnější" správně načasovat hit. Stejně jako v případě předchozího ročníku se však jedná riskantní manévr. Pokud totiž hit nenačasujete správně, může se stát, že v souboji zůstanete sami a protihráč bude vesele pokračovat s pukem dál. Fyzická hra celkově neprošla příliš velkými změnami, ale je potřeba podotknout, že tahle část hry byla odladěná již v případě předchozího ročníku. Samozřejmě přibyly nové animace a škála toho, co hráči na ledě po obdrženém hitu předvádí, je zase o něco větší. Efekty ale přesto zůstávají vesměs stejné.
Stick lift / poke check
Výraznějším změnami prošly jiné možnosti obrany. Konkrétně vypichování puku a nadzvedávání hokejky. Každý hráč NHL 26 si pravděpodobně pamatuje, že takřka polovina pokusů o nadzvednutí hokejky nebo vypíchnutí puku končila vyloučením. Vývojáři při přípravě nového ročníku na tuto zpětnou vazbu očividně brali zřetel a výrazně zlepšili kontakt hokejky a puku. Už se vám tedy málokdy stane, že byste při promyšleném obranném zákroku šli na trestnou lavici jenom kvůli tomu, že váš hráč při zmáčknutí tlačítka R1/RB nelogicky strčí svojí hůl mezi nohy soupeře, namísto vypíchnutí volného kotouče nebo bezmyšlenkovitě šlehne najíždějícího útočníka přes prsty.
V letošním ročníku NHL bychom se tady měli dočkat minimálního množství náhodných faulů. Stále ale platí, že je potřeba své obranné schopnosti trénovat. Pokud budete bezmyšlenkovitě spamovat tlačítka a doufat, že od soupeře získáte zdarma kotouč, dočkáte se akorát trestných minut. Stejně jako v případě bodyčeků a fyzické hry je i v případě obranné práce holí klíčové načasování a postavení bránícího hráče.
Zachytávání přihrávek
Výrazným zlepšením prošla bránící AI. Bránící hráči v novém ročníku nejezdí bezmyšlenkovitě proti puku, ale takticky vykrývají úhly, blokují dráhu přihrávky a obsazují si volné hráče. Navíc mnohem lépe zachytávají projíždějící puky a narušují kombinace. Už se vám tedy nebude tak často vstávat, že by soupeř propasíroval přihrávku mezi nohama vašeho spoluhráče. Stejná pravidla ale platí i pro soupeřovy obránce, kteří hrají značně promyšlenější obrannou hru. Především pak na vyšších úrovních obtížnosti je potřeba trochu přizpůsobit taktiku soupeřově hernímu stylu a v průběhu zápasu reagovat na jeho taktické pokyny.
X-Factory
Určitou formou vybalancování prošel i systém X-Factorů a speciálních schopností. Ty alespoň v tradičních herních módech nyní fungují spíše jako zdůraznění silných stránek daného hráče, spíše než přehnaně silné superschopnosti, které zaručují úspěch v dané disciplíně za jakýchkoliv okolností. Celkově je dopad těchto schopností na celý zápas značně omezenější a klíčová je osoba sedící za ovladačem. I když tedy budete mít hvězdného ostrostřelce se speciálním X-Factorem, neznamená to, že se vždy trefíte i z nesmyslných pozic, jako tomu občas bylo v předchozích ročnících.
Manual passing
Zajímavou novou funkcí jsou manuální přihrávky, které si můžete zapnout v nastavení hry. Toto nastavení způsobí, že váš hráč při provádění přihrávky nebude automaticky mířit přímo na spoluhráče v přibližné dráze, kterou jste levým joystickem naznačili. Namísto toho hráč vyšle kotouč na milimetr přesně tam, kam ukazuje vaše směrovka.
Jedná se o skvělý high-skill nástroj, u kterého si dokážu představit, že jej budou experti a profesionální hráči šikovně využívat. Tento nástroj má však i své limity, především pak režimu pro jednoho hráče. Vaši AI spoluhráči totiž vaše pokročilé záměry příliš nechápou a při nahození puku nebo nahrávce do jízdy jednoduše vyhodnotí situaci jakožto ztracený kotouč a jedou střídat nebo nijak nepokračují v útoku. Nemluvě o tom, že jsou vaši spoluhráči v rámci útočné činnosti poměrně reaktivní a neuvolňují se do takových pozic, abyste funkci manuálních přihrávek mohli plně využít.
Největší potenciál pro tuto mechaniku vidím v režimu World of Chel, kde každý hráč ovládá svoji postavu na ledě a při dobře fungující komunikaci se mohou vytvářet doposud nemyslitelné útočné situace.
Soupeř, který konečně přemýšlí
Týmové playbooky a identity
Jednou z hlavních novinek ročníku 27 jsou “taktické příručky” týmů. Takzvané playbooky v praxi představují sadu taktických a strategických akcí, které jednotlivé týmy mohou využívat. Nejedná se přitom pouze o další možnosti upravování formací nebo rozmístění hráčů při různých herních situacích. Playbooky přímo ovlivňují to, jak tým bude v zápase vystupovat. Zdali bude agresivně napadat protihráče nebo naopak trpělivě a zodpovědně hrát od obrany.
Každý ze 32 týmů NHL má vlastní “taktickou příručku”, která kopíruje reálnou identitu a herní projev týmu. Pro ostatní týmy z jiných lig a mezinárodního hokeje jsou pak navíc dostupné 3 neutrální taktické příručky.
Právě tato novinka je tím největším překvapením letošního ročníku. Její dopad na finální hratelnost a pocit z jednotlivých utkání je totiž výrazně větší, než by běžný fanoušek série NHL očekával. Díky playbookům je každý zápas trochu jiný a umělá inteligence ovládající soupeřův tým opravdu dynamicky reaguje na konkrétní vývoj zápasu. Pokud se dostanete do vedení, soupeř výrazně přitlačí do útoku, střílí ze všech možných pozic a souběžně s ubývajícím časem působí více zoufale a nepříjemně. Pokud se naopak dostane do výraznějšího vedení, uzavře svoji obranu, dostane se vám pod kůži a bude zodpovědně trestat vaše chyby. Každý tým navíc v konkrétních situacích reaguje trochu jinak, což je nejvíce patrná, pokud si proti stejnému soupeři zahrajete hned několik zápasů.
Je však důležité podotknout, že 32 taktických příruček neznamená tak úplně 32 unikátních herních stylů. Jedná se spíše o několik archetypů, které v některých případech mohou působit dosti podobně a povědomě. Na druhou stranu je ale jasné, že omezená pravidla hokeje nabízí také omezenou možnost toho, jak se různé týmy mohou na ledové ploše chovat. Velkým plusovým bodem ale stále zůstává fakt, že díky této novince působí jednotlivé zápasy neustále svěžím dojmem a ani po desítkách či stovkách odehraných zápasů hra není stereotypní a jednoduchá.
AI spoluhráčů
Značně chytřejším dojmem působí i samotná AI spoluhráčů. Ta hráče nutí na základě výše zmiňovaných playbooků přizpůsobovat se vývoji utkání a konkrétním herním situacím. Často si tak budete všímat toho, že při ztrátě ve skóre se vaši spoluhráči budou i navzdory únavě vrhat do střel, agresivně napadat a místy dokonce podrážděně faulovat.
Nejvíc se vylepšená Cohesive AI projevu při hře bez puku. Ať už ve zmíněné obranné činnosti, tak v nasazení hráčů při návratu do obranného pásma nebo naopak podpoře útoku. Avšak i tento hratelnostní posun má své limity. Spoluhráči se vám sice rychleji dostanou do útočného pásma, ale stejně povětšinou stojí na přednastavených pozicích a minimálně reagují na váš vlastní pohyb, kterým chcete například rozhodit obrannou formaci soupeře.
Obtížnosti
Trochu s podivem zůstává, že obě výše zmíněné novinky se projevují téměř výhradně na vyšších úrovních obtížnosti. Konkrétně na obtížnostech All-star a Superstar. V případě úrovní profesionál a nižší poměrně rychle nabudete pocitu, že soupeř hraje tak trochu na půl plynu a pokročilé možnosti taktických příruček v podstatě nevyužívá. Není tedy divu, že při hraní na nižší obtížnostní stupně jsem se sám občasně cítil, jako bych nechtěně zapnul nějaký starší díl NHL.
Brankáři už vědí, co dělají…většinou
Samostatnou kapitolou v každém novém vydání NHL jsou brankáři. A i v případě ročníku 27 se dočkali menšího posunu. Samozřejmostí jsou jako každý rok nové animace, lepší anticipace a úbytek stupidních situací, při kterých si maskovaný muž sám vrací kotouč do brány.
Je třeba si přiznat, že ty největší kroky v případě vylepšování brankářů už udělali předchozí dva díly v sérii. NHL 27 na tomto progresu pouze staví. Ale staví na něm dobře. Stejně jako v případě taktických příruček i gólmani nově mají “vlastní identitu”. Ve hře začnete brzy spatřovat patern v brankářském stylu jednotlivých sportovců. Někteří pozorně vyčkávají na vaši střelu, jiní se dvakrát nerozmýšlí, zdali se vytasit s nějakým akrobatickým kouskem. Stejně jako v případě herních “playbooků” se ale i zde jedná spíše 3-4 brankářské archetypy, které poměrně záhy prokouknete. I tato snaha vývojářů se však cení a samotné zápasy jsou díky tomu trochu pestřejší a zábavnější. Přeci jenom není tak úplně zábavné využívat proti všem brankářům v nejlepší lize světa stále dokola ty stejné osvědčené praktiky, jako tomu bylo minimálně v předchozích dvou dílech.
Klíčová je únava
Jedna taktika, kterou nastínila již NHL 26, však funguje ve všech případech. A tou je brankářská únava. Ta samozřejmě byla součástí série už od ročníku 2025. Velmi často ale fungovala krajně absurdním způsobem. Především pak, když jste brankáře třemi střelami v plném tlaku unavili natolik, že si prostě lehnul na několik vteřin v brankovišti na led, a vy jste mohli potupně zakončovat do odkryté sítě.
Nyní se ani v plné únavě brankář neuchýlí k takovýmto odevzdaným a značně nerealistickým úkonům. Brankáři v NHL 27 jsou jednoduše extrémně dobří. A to i na obtížnosti Profesionál. Únava je tedy klíčovým aspektem pro jejich překonání. Ale pozor! I přestože gólmana v podstatě “vyšťavíte”, nemáte zdaleka vyhráno. Stále je na něm vidět, že moc dobře ví, co dělá a předpovídá vaše tahy, vyjíždí si proti střelám a přemisťuje se na základě vašeho pohybu. Unavený však dělá všechno o trochu pomaleji, což je v takto rychlé hře neodpustitelná chyba.
Na vyšší obtížnost jde férovost stranou
Celkově brankáři působí výrazně realističtějším dojmem, než kdy dříve. Problém nastává v případě nejtěžší úrovně, Superstar. Tam jde jakákoliv realističnost tak trochu stranou a brankáři si začnou dělat tak trochu, co chtějí. Najednou se přemisťují po brankovišti rychlostí blesku, zachytí lapačkou střely, které šly výrazně mimo jejich dosah a obecně působí dojmem nějakého nadčlověka.
Tato konkrétní výtka mě vůči letošnímu ročníku speciálně mrzí, jelikož kdekoliv na ledě mimo brankoviště se podařilo podobné “nefér” jednání v podstatě eliminovat. Hráči v poli vás na nejtěžší úroveň Superstar roznesou na kopytech kombinačním a těžko bránitelným hokejem, z jehož pohlednosti vám občas spadne brada. Brankář vás na nejtěžší úroveň “okrade” o gól levnou a nerealisticky vypadající animací, která nedává smysl jak z pohledu realističnosti, tak ani zábavy.
Když konečně poznáte, kde hrajete
Velkou součástí letošního ročníku měla být rovněž celková prezentace zápasů. Vývojáři se chlubili novým broadcast balíčkem, autentickými NHL arénami, ikonickými nástupy a dokonce i novými komentátory. A nutno říct, že hned po prvním spuštění je určitý posun samozřejmě znát. Především pokud patříte mezi fanoušky NHL a dílčí stadiony, goal songy nebo týmové tradice máte dobře nakoukané a naposlouchané.
Samotný nový broadcast balíček ale zdaleka nepůsobí jako zásadní a revoluční změna, jak by se z vývojářské prezentace hry mohlo na první pohled zdát. Vypadá hezky, přibyly nové záběry na trenéry, trestnou lavici nebo konkrétní hráče a celkově působí televizní přenos o něco živěji. Ve finále se ale stále bavíme především o příjemném vizuálním zpestření, kterého si po několika zápasech přestanete tolik všímat. Ostatně právě různé nástupy a přerušení hry patří k věcem, které bude velká část hráčů dříve či později stejně přeskakovat.
Legendární stadiony
Mnohem zajímavější jsou proto samotné stadiony. Především týmy jako Vegas Golden Knights, Seattle Kraken, Anaheim Ducks nebo San Jose Sharks dokáží nabídnout skutečně jedinečnou atmosféru. Jednotlivé arény mají vlastní projekce na led, světelné efekty, reklamy, maskoty a v některých případech i odlišné nástupy. Při hraní za NHL týmy tudíž konečně nemáte pocit, že opět hrajete ve stejné hale jako předchozí zápas, akorát s jinými barvami.
Ještě větší práci než samotný vizuál podle mě odvádí zvuk. Autentické goal horny a především známé goal songy fungují překvapivě dobře. Jakmile se po vstřelené brance ve Vegas rozezní známá hudba nebo uslyšíte charakteristickou oslavu jiného klubu, mnohem snáz získáte pocit, že jste skutečně součástí NHL zápasu.
Konečně svěží komentář
Příjemným osvěžením je rovněž nová komentátorská dvojice John Buccigross a Darren Pang. Komentátorská dvojice působí klidněji, přirozeněji a především méně uměle než v minulých letech. Samozřejmě se ani tentokrát nedá očekávat, že byste po desítkách odehraných zápasů nezačali některé hlášky slyšet opakovaně. Minimálně zpočátku však jde o vítanou změnu, která společně s ostatními zvukovými prvky celkové atmosféře výrazně pomáhá.
Ve zbytku světa je vše při starém
Každá mince má ovšem dvě strany. Všechny tyhle změny jsou totiž nejvíce patrné právě v samotné lize NHL. Jakmile se přesunete do české extraligy, švédské ligy nebo na mezinárodní scénu, velká část kouzla poměrně rychle zmizí. Nové projekce na led sice zůstávají a podle domácího mužstva se mění logo nebo barvy, samotné haly ale až na několik výjimek stále působí velmi genericky. V některých případech dokonce spíše připomínají větší tréninkovou halu než místo, kde se hraje profesionální hokej.
Podobná situace panuje také u diváků. Fanouškovská základna v hledišti je stále tvořena stejnou plejádou generických postav, kterým hra pouze převléká dresy podle toho, kde zrovna hrajete. A je tudíž vlastně úplně jedno, jestli nastoupíte v NHL, české extralize nebo na reprezentačním turnaji.
Stejný problém přetrvává také u obličejů hráčů. Pokud byste jim odstranili číslo a jméno ze zadní části dresu, troufám si říct, že byste ve valné většině případů měli problém poznat i ty největší hvězdy soutěže. V porovnání například s fotbalovou sérií EA Sports FC je NHL v tomto ohledu stále o několik tříd pozadu.
Po vizuální stránce se tedy žádná revoluce nekoná. Samotný hokej vypadá stále velmi podobně jako minulý rok a podobné jsou také jednotlivé animace. Vývojáři se však tentokrát alespoň vydali správným směrem v oblastech, které jsou během zápasu skutečně cítit. Led, světla, projekce a především zvuková identita jednotlivých klubů dokážou atmosféru NHL posunout zase o kus dál. Jen je škoda, že stejnou péči zatím nedostal také zbytek hokejového světa.
Režim Connected Franchise konečně dává online lize řád
Asi největší skutečně novou funkcí aktuálního ročníku je režim Connected Franchise, který vám umožní vytvořit si vlastní ligu, do které pozvete ostatní hráče a odehrajete v ní celou sezónu včetně základní části a play off. Novinka je to jistě šikovná, ale stále se nemohu ubránit udivení, že je tento mód do hry přidán až nyní. Především pak proto, že podobný požadavek komunita kolem NHL hlasitě proklamuje už roky.
Doposud byly vlastní ligy pouze otázkou nadšených domácích kutilů, kteří často využívali pouze značně omezené nástroje, které jim hra nabízela. Výsledkem vždy byly projekty sice nadšenecké, ale tak trochu bez duše. Nyní NHL 27 nabízí fanouškům a podobným projektům oficiální cestu.
Princip je poměrně jednoduchý. Společně s ostatními hráči si vytvoříte vlastní ligu, rozehrajete základní část, následně play-off a mezitím samozřejmě spravujete svůj tým. Nechybí výměny hráčů, volní agenti, vlastní soupisky nebo možnost pokračovat do dalších sezón. Jeden z účastníků navíc funguje jako komisař a má pod kontrolou nastavení celé soutěže.
Celý systém Connected Franchise vyplňuje poměrně výraznou mezeru mezi módy Hockey Ultimate Team a režimem organizace. Pokud chcete měřit své schopnosti s ostatními hráči v dlouhodobé soutěži bez nutnosti nekonečného otevírání balíčků a budování takřka fantasy týmu, je pro vás Connected Franchise ideální. Zároveň bude potřeba ukázat i manažerské schopnosti, což z celého režimu dělá komplexnější záležitost, která především v dlouhodobém horizontu skrývá neuvěřitelný potenciál.
Výhodou navíc je, že systém může fungovat i v značně menším měřítku, než je reálný rozsah ligy NHL. Stačí několik kamarádů, se kterými si vytvoříte kratší sezonu zakončenou play-off, a máte prakticky vlastní malý turnaj zabudovaný přímo ve hře.
Nový ročník, staré režimy
Značně méně důvodů k oslavám najdeme v případě všech ostatních herních režimů. Ať jsem hledal, jak jsem hledal, nedobral jsem se v podstatě žádných novinek. A to je pravděpodobně největší problém série NHL. Ačkoliv hratelnost a audiovizuální zpracování dílčími změnami prošlo, hře jednoduše opět chybí výrazný krok dopředu. A stejně jako každý rok vyvstává otázka, zdali se jedná o NHL 27 nebo pouze o NHL 26,5. A to ani nemluvíme o cenovce hry.
Be the same Pro
Smutnou metaforou pro celý progres série NHL je pak kariérní režim Be A Pro, který opět na papíře zní, jako obohacený a realistický simulátor kariéry hokejového profíka, ale ve skutečnosti se jedná o ploché hraní zápasů bez jakéhokoliv jasného cíle. Slibovaný systém budování pozice leadera je spíše než systémem jen dalším posuvníkem, který stoupá, když se vám v zápasech daří a v opačném případě klesá. Identicky, jako všechny ostatní.
O komplexnosti se tedy v tomto případě hovořit asi nedá. Navíc v režimu Be A Pro i nadále chybí klíčové momenty profesionální hráčské kariéry, jako například reprezentační přestávky, Mistrovství světa, Olympiády nebo třeba All-star turnaje. Což bohužel už po jedné odehrané sezóně působí vyloženě nudně. Pokud vás Be A Pro bavilo už minulý rok, bezpochyby se budete dobře bavit i tentokrát. Důvod kupovat nový ročník ale právě zde budete hledat jen těžko.
Trenéři pro Hockey Ultimate Team
Podobně je na tom Hockey Ultimate Team. Nejvýraznější novinkou je návrat hlavních trenérů, kteří dokážou jednotlivým hráčům poskytovat speciální bonusy podle svého zaměření nebo spojení s konkrétním klubem. Společně s novými playbooky tak přidávají další vrstvu při skládání sestavy a umožňují trochu více experimentovat s tím, jak chcete svůj tým používat přímo na ledě.
Jádro HUT ale jinak zůstává kompletně stejné. Sbíráte karty, stavíte si tým, plníte výzvy a vyděláváte měnu na nákup dalších balíčků. Od minulého ročníku spoustu věcí můžete navíc provádět i v offline režimu. Nově jsou ale pro navracející se věrné hráče připravené také věrnostní odměny. V neposlední řádě pak přibyly i nějaké nové možnosti vizuální úpravy arény. Jak už jsem ale naznačil, režim HUT je v podstatě stejný. Ale co taky měnit na stěžejním a fungujícím režimu, který ostatně společnost EA využívá nejen v sérii NHL.
Kdybych i přesto všechno měl zmínit nějaká výrazná pozitiva, nemůžu vynechat plynulost hlavní nabídky. Každý, kdo hrál předchozí ročník, ví, o jakém utrpení tady mluvím. Rychlost menu byla v NHL 25 a 26 tristní a extrémně frustrující. Každý úkon v hlavní nabídce byl sekavý a trval neskutečně dlouho. NHL 27 se naštěstí tohoto neduhu zbavilo a konečně je tak elementární věc, jakou je pohyb po menu, konečně v optimální podobě.
Stále je to stejné NHL od stejného EA
Technická stránka série se rok od roku po malých krůčcích zlepšuje, přesto ale stále dokáže připomenout, jak složitou hrou hokej z pohledu fyziky vlastně je. Letos jsem narazil na podstatně méně situací, kdy by hokejky nebo části těla procházely skrze ostatní hráče, mantinel či branku. Úplně pryč ale tradiční bizarní momenty samozřejmě nejsou.
Čas od času se hráč zasekne někde za gólmanem a nedokáže vyjet z brankoviště. Jindy zase relativně nevinný kontakt vyústí v pád, za který by se nemuseli stydět ani v Hollywoodu. Právě široká škála nových reakcí na hity sice většinu času funguje dobře, občas ale fyzikální model hry jednoduše vyprodukuje situaci, které se spíše zasmějete.
I přesto ale technický posun musím jednoznačně pochválit. Podobných momentů je každým rokem méně a méně, a aktuální ročník působí ve většině případů přirozeně. Je ale asi naivní se obklopit představou, že by se někdy série NHL dostala do bodu, kdy někdo označí její fyzikální model za bezchybný. Na ledě se přeci jenom v jeden moment pohybuje dvanáct hráčů, jejich hokejky, puk a brankáři, přičemž každý z nich může prakticky kdykoliv přijít do vzájemného kontaktu. Výsledkem tak pravděpodobně vždycky bude alespoň několik situací, kdy hra tak trochu zapomene na fyzikální zákony.
Hokej je značně lepší, ale stačí to?
NHL 27 je ve výsledném hodnocení tak trochu ambivalentní ročník. Na jedné straně nabízí dost možná nejlepší hokejový zážitek za poslední roky a při jednotlivých zápasech se opravdu cítíte vtaženi do hry. Umělá inteligence dobře reaguje na vývoj utkání. Jednotlivé taktické příručky a strategické sady mají skutečný význam, a utkání jsou různorodější i po desítkách odehraných hodin.
Na straně druhé je ale opravdu těžké si nevšimnout toho, jak málo se ve skutečnosti změnilo ve zbytku hry. Herní režimy obdržely jen drobné kosmetické úpravy a hra si spokojeně kráčí po již vyšlapané cestičce, kterou udusaly předchozí díly. Výjimku tvoří akorát novinka Connected Franchise, která může být pro výraznou skupinou hráčů důvod, proč si nový díl zakoupit.
A právě tady se dostáváme k tradiční otázce každé sportovní série. Vyplatí se nový díl majitelům toho předchozího? Pokud jste v NHL 26 spokojení a většinu času trávíte například v Be A Pro, hledání důvodů k okamžitému upgradu nebude jednoduché. Pokud ale hrajete především klasické zápasy proti počítači, chcete rozjet ligu s kamarády nebo jste některý z posledních ročníků úplně vynechali, letošní změny začínají dávat podstatně větší smysl.
NHL 27 totiž není v zásadě jiná hra, než byly předchozí ročníky. Je de facto stejná. Je to ale výrazně lepší hokej. A na nás je položit si při koupi otázku, která z těchto dvou věcí je pro nás důležitější.
Verdikt
NHL 27 sice po obsahové stránce přináší překvapivě málo novinek, samotný hokej je ale podle mě nejlepší za poslední roky. Chytřejší AI, fungující týmové taktiky, lépe vyvážené tempo, omezení zneužívání L2 a povedenější brankáři dělají zápasy realističtější a zábavnější. Hezky působí i nová atmosféra NHL stadionů a slibný Connected Franchise. Zatímco Be A Pro, HUT i World of Chel se mění jen minimálně, a po letech už působí vyloženě vyčpěle. NHL 27 tak není ani zdaleka větší hrou než její předchůdce, je ale beze sporu výrazně lepším hokejem.
