Recenze Steelrising – francouzská revoluce trochu jinak

Hry od francouzského studia Spiders povětšinou spojují především dvě věci. Zajímavé zasazení a nějaká docela neotřelá myšlenka. Ať už jsme hráli za orka a goblina v Of Orcs and Men, propojili se s vnitřním démonem v Bound by Flame, bojovali o vodu v The Technomancer či jsme vyrazili kolonizovat ostrov Teer Fradee v RPG GreedFall, vždy jsme měli co do činění s věru netradičními zážitky, jejichž kvalita se navíc postupně zlepšovala, kdy třeba poslední zmiňovaný titul jsem si už nepokrytě zcela užil.

I proto si tvůrci jistě chtějí tuto formu udržet (ne-li vylepšit) i v rámci jejich dalšího projektu jménem Steelrising, který v trendu neotřelých nápadů rozhodně pokračuje, jelikož nám nabízí výpravu do alternativní verze Paříže 18. století během Velké francouzské revoluce, kdy se Ludvík XVI. rozhodl obyvatele terorizovat za pomoci neúnavné automatizované armády. Premisa je to tedy rozhodně zajímavá. Podařilo se ji ale přetavit do zábavné hry?

• Platforma: PC, PlayStation 5 (recenzovaná verze) a Xbox Series X/S.
• Datum vydání: 8. září 2022
• Vývojář: Spiders
• Žánr: Akční RPG
• Česká lokalizace: Ne
• Multiplayer: Ne
• Dat ke stažení: 26,26 GB (PS5)
• Herní doba: 20 hodin
• Prodejní verze: Digitální i fyzická
• Cena: 49,99 eur (zhruba 1 250 Kč)

Bastila padá. A s ní hlavy králů!

Jak jsme si naznačili v odstavci výše, zdejší varianta Paříže se rozhodně neocitla v úplně dobré situaci, kdy lid se bojí vycházet do ulic, jelikož zde hlídkující mechaničtí strážci rozhodně nevypadají příliš přátelsky. Nicméně vše ještě není ztraceno a stále je zde naděje, a to v podobě pokročilé automatonky Aegis, jenž se od půvabného tancování dostane až k osobní ochraně Marie Antoinetty, která ji pověří úkolem, jehož cílem je zastavení bláznovství Ludvíka XVI., a to za pomoci jakýchkoliv prostředků. No, a právě do kůže zmíněné Aegis se převtělíme a vydáme se s ní na interesantní dobrodružství skrze vskutku zajímavý svět. Nebo tedy interesantní. Jak se to vezme.

Titul má totiž poněkud pomalejší rozjezd, kdy zhruba prvních 6-7 hodin jsou spíše takovým rozlehlejším tutoriálem, který baví, ale zároveň nepředvádí nic moc zajímavého, kdy třeba i interakcí s dalšími postavami je poněkud poskrovnu. Ovšem postupně nabere na obrátkách, příběh se pořádně rozjede a na denní pořádek dorazí poměrně dlouhé a rozsáhlé rozhovory (ty jsou v podstatě lineární, avšak nějaká ta volba vás zde také čeká). A zhruba v tento moment jsem se přistihl u toho, že mě zdejší události začaly zajímat čím dál tím více. Nicméně ještě více mě začaly zajímat vedlejší mise, které začnete zhruba od první třetiny dostávat, přinášející ve většině případů docela zajímavé epizodní příběhy, týkající se osudů zdejšího osazenstva, častokrát naplněného různými historickými postavami (z tohoto pohledu si člověk může vzpomenout třeba na Assassin’s Creed). Pořád nemůžete očekávat nějaké literární veledílo, ale od lhostejnosti jsem se dostal do fáze toho, že mě zdejší postavy zajímaly, což rozhodně není k zahození. Jen je třeba se trochu přenést přes ten začátek.

Prvních 6-7 hodin jsou spíše takovým rozlehlejším tutoriálem.

Kromě toho jsem si také povšiml, že zhruba v této době se začala více rozvíjet osobnost netradiční hlavní hrdinky (tu si na začátku můžete v opravdu velice jednoduchém editoru vzhledově upravit), která svou chladnou mechaničnost začne trochu polidšťovat, kdy tento oblouk mě bavilo sledovat, ačkoliv v něm dokáže člověk nalézt některé nekonzistentnosti.

Další soulslike?

Nicméně ona nekonzistentnost se netýká pouze příběhu, ale také samotného hraní. Pokud bychom toto akční RPG chtěli zařadit do nějaké škatulky, asi by nejlépe odpovídalo označení soulslike. To znamená, že se vydáte procházet místní netradiční svět (estetika je zajímavá, zpracování jednotlivých kulis povedené, avšak co se týče samotného vizuálu, nelze čekat zázraky, což ostatně platí i o mimice či lip-syncu – jednoduše takový moderní Spiders standard), v němž na vás čekají zástupy nepřátel, které se pokusíte porazit v soubojích, jež nejsou vyloženě jednoduché. No a tím, jak jednotlivé nepřátele likvidujete, tak z nich získáváte esenci, za kterou si můžete zvyšovat úroveň postavy či zbraní u místní obdoby ohníčků v podobě křeslo-soch, a tím vylepšovat statistiky podle zvoleného herního stylu, případně nakupovat různé kusy výbavy (nacházíte je také různě poházené po světě), která se rozprostírá od zbrojí a zbraní až po různé lektvary a granáty. Taková ta subžánrová klasika, obohacena ještě o myšlenku dodatečných modulů, nabízejících další bonusy a úpravy statistik.

Titul je poněkud neohrabaný.

Nicméně už při prvním střetu vám na mysl nejspíše přijde, že je to celé tak trochu neohrabané, ostatně stejně jako třeba práce s kamerou, která dokáže pozlobit, či i samotný pohyb. Nepochopte mne špatně. Jednotlivé systémy do většinové míry fungují tak, jak od nich člověk očekává, takže je třeba studovat pohyb nepřátel, uhýbat jejich útokům, případně se bránit, ale jednoduše z toho člověk nemá ten správný pocit plynulosti a kontrolovatelnosti, jaký by od hry podobného stylu očekával. Což také mohlo býti záměrem, aby se do jisté míry replikovala neohrabanost zdejší automatů, avšak herně to není úplně ono.

Nebeský arzenál

Ovšem opět se přiznám, že postupem času jsem si na onu neohrabanost do jisté míry začal zvykat (nikdy to však nebylo zcela ideální), a čím dál více jsem si začal užívat jednotlivých zbraní, jejichž zpracování je vyloženě parádní, zatímco jejich chování rozdílné a velice zábavné. Vyzbrojeny můžete mít v jeden moment až dvě, kdy já jsem za primární zvolil ostré vějíře (častokrát propagované v marketingové kampani) a doplňkovou mušketu, avšak k duhu občas přišly i válečné hodiny a rychlé drápy. Samotné bojování je pak založeno na jednoduchých kombech, kdy ale do jisté míry lze bojovat také ve vzduchu, přičemž celkově je zde zaměření spíše na agresivnější přístup, k čemuž ostatně slouží i mechanika chlazení při vyčerpání energie/staminy, která dokáže souboje řádně okořenit.

Zpracování zbraní je parádní.

A okořenit to také postupem času dokážou lehké metroidvania prvky. Jak totiž budete postupovat příběhem, dostanete postupně do vínku speciální schopnosti, za jejichž pomoci získáte přístup do nových míst v rámci už jednou prolezlých lokací, kdy během toho pořádně vynikne dobře zvládnutý level design, který není postavený jen na otevírání různých zkratek, ale také na objevování rozličných tajemství a kompletně nových oblastí, což mě ve skutečnosti velice bavilo. Navíc jsem si čím dál více začal užívat využívání různých elementů (jak na nepřátele, tak na mě), které otevírají dodatečné možnosti v přístupu k boji, stejně jako mechanika znehybnění. Každý nepřítel má totiž kromě ukazatele životů také ukazatel "balancu", kdy po jeho naplnění se ocitne ve znehybněném stavu, v jehož rámci můžete uštědřit kritický útok dávající obrovskou porci poškození. A je posléze na vás, zda půjdete cestou hrubé síly, či využijete právě takovýchto znehybnění. A dokonce zde naleznete i velice jednoduchou odnož stealthu. Primitivní, ale po většinu času funkční.

Lehká únava

Každopádně to neznamená, že by se s přibývajícím odehraným časem věci jenom zlepšovaly. Autorům se totiž úplně nepodařilo vybalancovat výbavu, kdy některé kusy na mě působily až zbytečně efektivně a za jejich pomoci není komplikované titul rozbít. Také se tvůrcům ale nepodařilo úplně trefit rozdělení zdrojů, kvůli čemuž jsem se v druhé polovině hry dostal do bodu, kdy se z ní vytratila výzva a stala se trochu monotónně jednoduchá a lehce repetitivní. Jednoduše dostanete příliš mnoho, příliš brzy. A do jisté míry za to může i slabší plejáda řadových nepřátel (bossové jsou fajn). Ti se totiž relativně po chvíli začnou výrazně recyklovat, kdy sice neustále přichází různé nové varianty (představovány skrze minibosse), které mají být lehce obtížnější, ale z pohledu pohybů i vzhledu nabízí poněkud nízkou variabilitu, působící jaksi líným dojmem. Kdyby vám to ale stále připadalo náročné, můžete na začátku hry zapnout asistenční režim, v jehož rámci lze upravit různé modifikátory (poškození nepřátel, ztráta esence a další), abyste měli usnadněný průchod. To je pro sváteční hráče či nováčky jistě příjemný bonus, a takové dodatečné možnosti jsou vždy vítané.

Nepřátelé se relativně brzy začnou recyklovat.

A situace není úplně ideální ani z pohledu bugů a glitchů. Relativně často zde můžete narazit na věci, jako je zaseknutí nepřítele a hráče v texturách, rozbité animace i špatné reakce na stisk tlačítka. Ale nikdy to nezašlo do takové míry, aby to výrazněji kazilo celkový zážitek. Titul jsem posléze recenzoval na PlayStationu 5, kdy jsem kvůli plynulosti zvolil režim upřednostňující snímkovací frekvenci, přičemž v něm sice hra trochu utrpí na stránce vizuální, ale až na dvě zaregistrované výjimky je její běh bezproblémový.

Úspěšná procházka po Versailles

Jestli tedy projektům od tohoto francouzského celku holdujete, tak s jejich novinkou pravděpodobně chybu neuděláte, jelikož se opět může pyšnit skutečně lákavým zasazením a všeobecně zábavnou soulslike hratelností, která skrývá i nějaký ten zajímavý nápad a příběh, jenž není úplně k zahození. Jen je třeba se připravit na to, že tu stále převládá jistý punc neohrabanosti, doplněný o poněkud slabší začátek a neideální vybalancovanost herního obsahu.