Cozy hra ze světa Pána prstenů.
Ze světa Pána prstenů již vzniklo celkem dost her, které se však ne vždy setkaly s úspěchem. Dalším pokusem o zajímavý titul z tohoto světa je právě Tales of the Shire: A The Lord of the Rings™ Game od tvůrců z Wētā Workshop. Ti se tentokrát rozhodli vsadit na poklidný život hobitů a doručit tak fanouškům kousek z žánru cozy her. V této hře tedy neslibovali epické dobrodružství a velké hrdinské činy při obraně měst, nýbrž jen pohodovou atmosféru a radosti obyčejného každodenního hobitího života.
A rozhodně s nápadem nesáhli úplně vedle, jelikož život, který hobiti vedou, je zajisté skvělou volbou pro simulátor života. Na první pohled tedy hra působí vcelku dobře. Řekla bych, že obsahuje všechny prvky, které bych v cozy hře čekala a neměly by za žádných okolností chybět. Bohužel však v mnoha případech nebyly dotažené do konce a kolem některých prvků byly jen samé zmatky. Průchod touto hrou tedy pro mě byl hořkosladkým zážitkem a bohužel teď nemluvím jen o pokrmech vytvořených v hobití kuchyni.
- Platforma: PC (recenzovaná verze), PS5, Xbox Series X/S, Switch
- Datum vydání: 29. 7. 2025
- Vývojář: Wētā Workshop
- Vydavatel: Private Division
- Žánr: Simulátor života
- Česká lokalizace: Ne
- Multiplayer: Ne
- Dat ke stažení: 2,7 GB
- Herní doba: 15+ hodin
- Cena: 32,99€ (Steam), 999,- (PS5 + Switch Alza)
Život v Bywater
Hra začíná tak, že si vytvoříte svého vlastního hobita. Vyberete si vzhled postavy od účesu, přes oblečení až po chlupy na hobitích nožkách. Tvorba postavy by asi mohla mít ještě trochu více možností, nicméně jsem neměla ani úplně problém si vytvořit takovou postavu, se kterou bych byla spokojená. Poté se na scéně objeví Gandalf, který vás odveze do Bywater. Tam se totiž stěhujete z Bree a čeká vás zcela nový život. Po krátkém rozhovoru vás Gandalf opustí a dál už je to jen na vás. Co mě už na začátku potěšilo jsou odkazy a zmínky jmen ze světa Pána prstenů, na které průběžně narazíte i později. Ať už to byly zmínky o Hobitíně, Frodovi a Bilbovi nebo když mladá Rosie mluvila tehdy o jejím dobrém kamarádovi Samovi Křepelkovi. Děj hry se totiž odehrává v čase mezi Hobitem a Pánem prstenů.
Příběh se vlastně točí jen kolem jedné věci. A tou je snaha všech místních hobitů dosáhnout toho, aby byl Bywater uznán oficiální vesnicí. Toho lze dosáhnout pouze splněním několika specifických požadavků ze zprvu dost zvláštního seznamu. Jakožto nově příchozí máte tedy organizaci většiny věcí na starosti vy, jelikož ostatní hobiti musí plnit zase svoje vlastní povinnosti. Postupně se naučíte různé aktivity, kterým se zde můžete věnovat.
Příběh se točí kolem uznání Bywateru oficiální vesnicí.
Jedná se o vaření, které je zde řešeno aktivní formou, pořádání hostin, rybaření, pěstování zeleniny a také sbírání dalších pochutin různě po okolí. To vše je důležité nejen pro vytváření zásob ve vaší spižírně, ale prodejem těchto věcí si vyděláte peníze. Další ingredience jako třeba mouku nebo mléko a nebo samozřejmě semínka si totiž můžete zakoupit na místním trhu. Společně také s dalšími kousky oblečení či dekoracemi do vašeho nového obydlí.
Zmíněné vaření je zajisté velmi důležitou a zajímavou aktivitou v tomto světě. Každý den totiž můžete pozvat ostatní hobity na společnou hostinu. Těm, které si vyberete, stačí poslat dopis s informací, kde se hostina další den bude konat. V den konání od nich obdržíte odpověď s tím, na co zrovna mají chuť (například na slané, sladké nebo hořké). Vy se tedy poté musíte snažit jejich chuti vyhovět a taková jídla připravit.
Každý den můžete pozvat ostatní hobity na společnou hostinu.
Stačí sehnat ty správné ingredience a vrhnout se do kuchyně. Zprvu jsem ze systému vaření nebyla upřímně moc nadšená, jelikož vám moc hra neřekla, co po vás vlastně chce. Jak je tedy potřeba dosáhnout určitých chutí a hlavně textur, na to si musíte přijít v podstatě sami. Nicméně po pár pokusech jsem podle dostupných ukazatelů postup rozluštila a ve finále mi přišla tato mini hra dost zábavná a bavilo mě zkoušet všechny nové recepty.
S uvařenými pokrmy stačí přijít ke stolu, zahájit hostinu a účastníkům hezky všechno naservírovat. Pokud vyhovíte jejich chuti a povede se vám připravit kvalitní pokrm, vaše úroveň přátelství poroste rychleji. A na každé další úrovni od postav obdržíte odměny v podobě receptů či vybavení do vaší hobití nory. Jenže to není zdaleka vše a opět vám to hra v podstatě neřekne. Po dosažení určité úrovně se totiž otevřou u postav i takzvané “friendship questy”. Tam vás čeká nejen nějaký menší úkol pro danou postavu v podobě interakce či rozhovoru, ale také si postupně otevřete různá zákoutí Bywater nebo dokonce vašeho obydlí.
Po dosažení určité úrovně se totiž otevřou u postav i takzvané “friendship questy”.
Například jedna postava vám po dobrém jídle a navýšení přátelství pomůže otevřít zabarikádovanou místnost u vás doma, takže najednou máte v domečku více prostoru. Příběh vás k tomu ale nijak nevede. Bylo mi jasné, že tyto zatlučené dveře půjdou otevřít. Jelikož o tom však nepadla žádná zmínka, čekala jsem, že se časem objeví nějaký úkol. Když se mi to tedy podařilo otevřít v podstatě náhodou, byla jsem už za půlkou hry. To mi přijde jako opravdu veliká škoda a kdybych o těchto možnostech věděla dříve, určitě bych hostiny pořádala s radostí mnohem častěji.
Hlavní příběh a okolní svět
Hlavní příběh je zde poměrně krátký a zvládnete ho dohrát přibližně za 15 hodin i s nějakým tím okolním průzkumem. To by nebyl až takový problém, ale pokud budete následovat jen ten hlavní příběh, přijdete o spoustu dalšího obsahu. Jak jsem zmínila před chvilkou, příběh nebo hra samotná vás v podstatě nenavede na další důležitý obsah. Vědomě se tedy vy sami musíte rozhodnout dějovou linku ignorovat a věnovat se nějakou dobu jen okolním aktivitám a čekat, zda na něco užitečného narazíte či nikoliv. Rozhodně to tedy podle mě není hra, kde byste se měli soustředit jen na příběh a hrát ji opravdu spíš pomalu.
Vědomě se tedy vy sami musíte rozhodnout dějovou linku ignorovat.
Valná většina příběhových úkolů jsou v podstatě “fetch questy”. Například běháte od jedné postavy ke druhé ve snaze najít určitý předmět, musíte doručit informaci opět od jedné postavy ke druhé nebo třeba obdržíte dopis, dojdete za danou postavou a to jen proto, aby vás poprosila o konkrétní pokrm. Tudíž vy se pak otočíte na patě a hurá zase domů, abyste to jídlo uvařili a pak zas po svých doručili té samé postavě. Nebudu lhát, běhání sem tam mi občas přišlo dost úmorné. Ve hře nenaleznete žádnou formu rychlého cestování a vaše postava nemá možnost sprintu. Jen poskakování, které vaši rychlost nezvýší.
Valná většina příběhových úkolů jsou v podstatě “fetch questy”.
Chápu, že sprintující hobit by se tu možná úplně nehodil do celkové poklidné atmosféry Kraje, ale nějakou formu urychlení pohybu bych zajisté ocenila. A když jsem si řekla, že si po cestě nasbírám alespoň zásoby hub nebo nachytám ryby, tak ejhle. Váš inventář má totiž ze začátku pouze 10 míst a ryby dokonce zabírají místo jen po jedné – nemůžete jich tak stohovat ani více ze stejného druhu na sebe. S plným inventářem tak můžete jedině běžet na tržiště nebo zpátky domů a uložit vše do spíže (ta má naštěstí místa dost).
Při cestování po Bywateru vás vedou ptáčci, kteří vám udávají směr. Za mě je to velmi hezký detail, který dopomáhá vykreslit příjemnou atmosféru. Když se tedy vydáte z bodu A do bodu B, tak ptáčci přiletí a sednou si na rozcestník, kámen nebo strom a podle toho kam se natočí, tam se vy máte vydat. Zprvu mě to docela mátlo a musela jsem několikrát otevřít velkou mapu (není k dispozici žádná minimapa) a podívat se, jestli jdu správným směrem. Po čase jsem si na to ale zvykla a vypozorovala jsem jejich chování natolik, že když už přilétali, bylo mi jasné, kam se posadí. Jediný problém jsem s nimi měla v moment, kdy mě chtěli vést přes doposud uzavřenou cestu. Několikrát jsem si tedy kvůli nim zbytečně pochod prodloužila.
Při cestování po Bywateru vás vedou ptáčci, kteří vám udávají směr.
Rozhovory můžete vést pouze s vybranými NPC, které jsou v podstatě součástí příběhu a můžete je zvát na zmíněné hostiny. Celkem jich je zde 15. Nicméně, s rozhovory musíte počkat než vám sami pošlou dopis nebo se nedostanete do určitého bodu v příběhu. Pokud k nim přijdete jen tak, neřeknou vám bohužel vůbec nic. Zase ale musím pochválit jejich různorodost. Narazíte totiž na milé hobity, kteří k vám budou vždy přívětiví a budou vám pomáhat, ale také na ty nabručené a nepříjemné. Při dějových scénách bylo dost často úsměvné jejich interakce pozorovat. Na první pohled se také zdálo, že postavy nemají dostatečnou hloubku. Nicméně spousta toho je opět schována za úrovněmi jejich přátelství, takže rozhodně má smysl se tomu věnovat, pokud chcete ze hry opravdu vyždímat maximum.
Na druhou stranu ostatní hobiti, které potkáte na cestičkách nebo před obchody jsou doslova pouhými kulisami. Občas se nad jejich hlavami může objevit nějaký náhodný text s komentářem, jinak ale jakoby vůbec nebrali v potaz existenci hráče a většinou jen stojí nebo sedí na jednom místě. Narazíte zde i na různá zvířata v podobě ovcí, prasat či kachen a ty můžete alespoň pozdravit. Jinak ale zase svět nepůsobí kompletně mdle díky zvukům tekoucí vody, bzučícího hmyzu či zpívajícím ptáčkům.
Aktivity a kluby
Ke všem zmíněným aktivitám se zde vážou také kluby, které postupem příběhem otevřete. Jedná se tedy o klub vaření, sběračství, pěstování a rybářský klub. I v těchto klubech zvyšujete jejich úroveň pomocí plnění úkolů na vývěsních deskách a také čistě jen prováděním daných činností. Zvyšování úrovně u klubů je stejně důležité jako zvyšování úrovně přátelství. Jako odměnu totiž opět získáte další obsah nebo vylepšení. Například si zpřístupníte větší inventář, rozšíříte si prostor na vaší zahrádce pro pěstování více zeleniny nebo také dostanete nové vybavení do kuchyně. Opět se tedy jedná o skvělý doplněk, díky kterému jsem pocítila větší smysl při plnění těchto aktivit.
Co je na tomto všem opět velká nevýhoda je to, že tyto věci strašně snadno minete, pokud se soustředíte pouze na příběh. Stejně jako v případě budování vztahů. Nechtěla jsem na příběh moc spěchat a užívat si hru spíš svým tempem, nicméně ze začátku mi přišlo, že kromě příběhu tam není moc co jiného na práci. Tudíž jsem se na něj později více upínala. A než jsem vlastně přišla na to, co vše je možné získat zvyšováním levelů přátelství a klubů, už jsem byla v podstatě na konci hry. Paradoxně tedy právě v tu chvíli mě hra začala nejvíc bavit a v endgame je opravdu dost věcí na práci, což beru jako pozitivum. Na druhou stranu po dohrání příběhové linky už mě objevování zbytku světa tolik neláká.
Vizuál a optimalizace
Grafika u her je vždy spíš subjektivní záležitostí a každý z nás dává přednost jiné stylizaci. Mě se zde zvolený vizuál zalíbil. Tvůrcům se dle mého názoru podařilo vykreslit efekt, jaký chtěli. A to ten, že jsem při hraní měla pocit, že se opravdu nacházím v knize v pohádkovém světě. Navíc se hra svým vzhledem dokáže odlišit, je osobitá a dokáže vyvolat příjemné pocity. Zpracováním vesničky s jistotou poznáte, že se nacházíte v Kraji obývaném hobity. Skvěle se podařilo vystihnout i vnitřek hobití nory, která působí velmi útulně a nabídne i nějaké ty možnosti úprav. Kupodivu jsem v tomto stísněném prostoru v podstatě neměla problémy s kamerou, které jsem popravdě očekávala.
Při hraní jsem měla pocit, že se opravdu nacházím v knize v pohádkovém světě.
Nicméně při pročítání názorů různých hráčů jsem narazila i na takové, které problémy s kamerou vyjadřovali a ne jen v případě uzavřeného prostoru. Mnohé hráče při hraní totiž postihl “motion sickness” (nemoc z pohybu). Některé to od hraní odradilo, další uváděli možnost zmírnění tohoto problému při vypnutí funkce asistence kamery v nastavení. Já osobně jsem žádný takový problém nepocítila, jelikož na toto vůbec netrpím. Když jsem ale viděla množství komentářů, které toto zmiňují, chtěla jsem to raději uvést pro případ, pokud jste i vy na toto citliví a chtěli byste si hru vyzkoušet.
Bohužel musím říct, že optimalizace u této hry se moc nepovedla. Já jsem při hraní na počítači naštěstí nenarazila na větší bugy a hra mi fungovala na vysoké až velmi vysoké detaily na 1080p. Nicméně bylo potřeba si s nastavením trochu pohrát a v některých chvílích hra zvládla z mé grafické karty ždímat maximum (RTX 4070 super). Hra se však alespoň po většinu času zvládla držet nad 60 fps. Dost tedy záleží, na jaké sestavě hru hrajete. Na Nintendu Switch hra dopadla z dostupných ukázek o poznání hůře. Vyzkoušela jsem Tales of the Shire i na Steam Decku a tam se mi hru podařilo rozchodit pouze na nízké detaily okolo 30fps společně se zapnutým AMD FSR 3. Na Steam Decku jsem ji tedy upřímně hrát nedokázala.
Verdikt
Tales of the Shire podle mě není úplně ta nejhorší hra, zároveň mě ale také docela zklamala. Po většinu času jsem se při hraní cítila jako na houpačce. Ty dobré pocity, kdy jsem si hru opravdu užívala, skoro ihned vystřídaly zase ty špatné s kapkou nudy a špetkou mírné frustrace. Řekla bych, že základ hry nabízí velký potenciál a možnosti, jak být skvělým zástupcem ze světa cozy her i Pána prstenů. Bohužel ve finále hra působí velmi uspěchaně a nedotaženě a navíc před vámi v podstatě ukryje ty nejzábavnější a nejzajímavější prvky gameplaye.
