Recenze The Talos Principle 2 - filosofické postapo s roboty

Lidstvo už mělo svou šanci. Během tisícovek let nabylo ohromné znalosti, přišlo s vynálezy, které zjednodušily i podstatně zlepšily svět, vyléčilo nemoci, vytvořilo úžasná umělecká díla. Nakonec ho to ale nezachránilo. Planeta existuje dál a vypadá, že se jí daří, ale nežije už na ní jediný člověk. Teď nastal čas robotů.

Platforma: PC, PlayStation 5 (recenzovaná verze), Xbox Series X/S

Datum vydání: 2. 11. 2023

Vývojář: Croteam

Vydavatel: Devolver Digital

Žánr: puzzle hra

Česká lokalizace: ne

Multiplayer: ne

Dat ke stažení: 70,52 GB (PlayStation verze)

Herní doba: 30 hodin

Cena: 699 korun

Od prvního dílu The Talos Principle už uběhlo bezmála devět let a hra se ve svém pokračování významně změnila, i když jádro zůstalo stejné. Stále je to hutná kombinace hádanek a filosofie, která vám dokáže zavařit mozek, ale je také větší - a to doslova i v pojetí příběhu, postav a lore. Asi je rovnou dobré zmínit, že rozhodně není nutné předchozí díl hrát, protože vše si postupně připomenete v zápiscích či rozhovorech. Nelze se ale vyhnout mnoha spoilerům, protože tam, kde první The Talos Principle skončil, jeho mladší sourozenec začíná.

Váš hrdina se probudí z komplikované simulace, kterou si v minulé hře musel projít. Probuzení je to ale příjemné, vítají ho totiž roboti jako on. Jejich futuristické město New Jerusalem se nachází na nejmenovaném místě v daleké budoucnosti, kde už neexistují žádní lidé, okolní příroda si zabrala to, co jí vždy patřilo, a z kdysi domestikovaných psů se stali vlci. Vinou oteplování planety a tání permafrostu se z prastarého ledu uvolnil virus, kterému lidstvo i přes veškerý svůj pokrok nedokázalo čelit, a tak postupně vymřelo. Ještě předtím se ale skupina vědců rozhodla umístit všechny znalosti a kulturu, které jsme stihli vytvořit, do humanoidních robotů. Formou simulovaných hádanek v nich probudili vědomí a zajistili, že po "nás" něco zbyde.

Výsledkem je město, které se úzkostlivě snaží vyhnout chybám svých předchůdců a stvořitelů. Má omezený počet obyvatel, neusiluje o příliš velký pokrok, nechce prozkoumávat další části světa. Dosáhlo spokojenosti, ale i jisté stagnace, kdy jeho robotí obyvatelé nic moc dalšího nepotřebují. Tedy tak to alespoň vidí část z nich. Pak jsou tu i rebelové, duší dobrodruzi, pro něž je zastavení vývoje společnosti současně i zakrněním jednotlivce. K nim se coby tisící a poslední obyvatel města připojíte, když se vydáte na tajemný ostrov, kam vás pozvala neznámá entita, označující se za Prométhea.

Antická báje o Prométheovi a její různé výklady jsou středobodem celé hry. Prométheus podle ní stvořil člověka a duši mu vdechla bohyně Athéna. Když však ukradl bohům oheň, aby ho daroval lidem, stihl ho přísný trest - byl přikován ke skále, kde mu každý den orel vyklovával játra. Lidé, kteří díky ohni získali znalosti a vytvářeli umění, taky neunikli. Bohy vyslaná Pandora otevřela svou skříňku a vypustila do světa nemoci, zlo nebo chudobu. Na dně pak zůstala už jen naděje.

Je mi jasné, že tohle vysvětlování může na některé z vás působit velmi zdlouhavě, ale je podstatné pro paralely v The Talos Principle 2. Titul neustále odkazuje na různá filosofická díla, od těch novějších, včetně třeba Němce Hegela, až po staré řecké legendy. Ve hře ostatně vystupují bytosti, které si říkají nejen Prométheus, ale právě i Pandora nebo Sfinga, okřídlené monstrum, které v řeckých bájích pokládalo nešťastníkům stále jednu hádanku. Kdo ji neuhodl, zemřel. To se vám ale naštěstí ve hře nestane.

Přemýšlet "jinak"

Hádanek je tu skutečně požehnaně. Jsou rozděleny do dvanácti oblastí, kdy jedna je nádherný jehličnatý les a druhá zase zasněžený ostrov obklopený roztátými ledovci. V každé oblasti se nachází osm "základních" puzzlů ukrytých v jasně ohraničených stavbách a několik bonusových, přičemž aby se člověk dostal dál v příběhu, nemusí splnit všechny a může si i upravit pořadí. Navíc mu pomáhá jedna novinka, jakýsi Prométheův token. Pokud ho v širém světě najdete, můžete jím "zaplatit" a prolomit tak hádanku, kterou jste zaboha (hehe) nemohli vyluštit.

Druhý díl je tak ve spoustě prvků přístupnější než jeho předchůdce: má celkem podrobný příběh, světem už neputujete sami, ale s partou čtyř dalších (a velmi sympatických) robotů, a nabízí volnější řešení puzzlů. Ty se liší ve své obtížnosti, protože každá oblast využívá jiný systém. A jeho specifická složitost je pro každého individuální. V jednom biomu tak například rozkládáte světlo na červený, modrý a zelený paprsek, v dalším se zase "převtělujete" do jiného robota nebo vyrábíte portály. Jindy kombinujete vše dohromady… a neustále se zlepšujete a vyvíjíte.

Mají lidé právo na informace, nebo si je mají "odpracovat"?

Možná vás už napadlo, jestli se The Talos Principle nepodobá jiné známé hádankové hře The Witness. Mícháním puzzlů a hlubších myšlenek určitě ano, byť tady je filosofie detailněji využitá a vůbec mnohem více prostupuje celou hrou. The Witness ale byla taky o hádankách, které občas připomínaly matematické problémy. Pohrávaly si s vaší schopností analýzy či logického uvažování. The Talos Principle 2 obvykle vyžaduje spíš chuť experimentovat a přemýšlet kreativně a "jinak".

Nápady, osobní rozvoj, získávání znalostí - to vše se projevuje jak v řešení puzzlů, tak v příběhu. Několikrát budete s roboty debatovat o tématech, která člověk většinou v hospodě nevytáhne. Zasloužil si Prométheus trest za to, že předal lidem vědění? Mají lidé právo na informace, nebo si je mají "odpracovat"? Anebo je univerzální šíření znalostí dokonce nebezpečné?

Kromě velmi zdařile nadabovaných rozhovorů taky narazíte na různé psané vzkazy či deníkové zápisky. Některé obsahují úryvky z existujících knih, jiné zcela nové nápady postav ve hře. Je pak na každém hráči, který text zrovna jeho osloví. Třeba zamyšlení nad vyhynutím druhu. Když člověk způsobí vyhynutí delfína, je to chápáno jako tragédie. Ale co když kvůli jeho zásahům vymizí bakterie způsobující nebezpečnou nemoc? A proč když za vyhynutí může čistě příroda, samotná myšlenka, že nějaký druh už neexistuje, nám nepřijde tak špatná? Nevadí nám spíš než vyhynutí lidská zodpovědnost a selhání?

Ani relax, ani stres

Velká část těchto poznámek je rozesetá po krajině, ale jsou tak dobře napsané, že vás donutí k průzkumu. Ten je ale občas až zbytečně zdlouhavý. Jak už jsem zmínila, hra je i doslova větší. Myšleno její mapy. Mezi jednotlivými puzzly vedou poměrně dlouhé cesty, které zdaleka ne vždy skrývají text nebo jiné tajemství.

Záměr vývojářů je jasný: The Talos Principle 2 není relaxační hra, ale není ani stresující. Žádná hádanka tu není na čas, ke všemu můžete přistupovat pomalu. A tak po úspěšném vyřešení puzzlu máte jít a kochat se nádhernou krajinou. Která se mimochodem skutečně povedla a nejsem si jistá, jestli jsem někdy viděla tak krásnou puzzle hru s realistickým prostředím. Občas zazlobí odrazy ve vodě a svět není moc responzivní, ale to v tomto žánru není příliš důležité. Nešli jste sem dělat stopy do louže, ale řešit hádanky. A ty minimálně ve mně vzbuzují touhu najít co nejdříve další a prolomit i ji. Občas jsem se tak přistihla, že jsem jako závislák ignorovala monumentální stavbu vedle cesty a slepě (a nadšeně!) utíkala k dalšímu puzzlu. A tak stále dokola, jako Prométheus na skále, kterému přes noc dorostou játra a ve dne mu je zase vyklove orel.

Není divu, že sami vývojáři z chorvatského studia Croteam (které stojí i za naprosto odlišnou sérií Serious Sam) hru označují za filosofické science fiction. Jde o šikovnou kombinaci logických úkolů, nám známých myšlenek a představ o možné budoucnosti. Roboti se tu chovají jako lidé - a za žijící lidi se i sami označují. Protože co rozhoduje o tom, že jsme lidé? Je to snad naše růžovoučká, měkká schránka? Nebo je to spíš uvědomění si sebe sama?