"Je to rychlejší než jakékoliv Call of Duty předtím," ozývalo se z videa.
PŘEDEHRA
"Je to rychlejší než jakékoliv Call of Duty předtím," ozývalo se z videa.
Super, tak to nemá smysl si pořídit, protože mě všichni semelou a já budu akorát naštvanej, proletělo mi hlavou.
Tohle nemá smysl si kupovat, raději ty peníze investuju do jiný hry. Snažilo se mě pořád přesvědčovat moje racionální já.
No jo, jenomže to bych musel mít silnější vůli a nezaostřovat pouze na pozitivní recenze, které hladinu mého očekávání zvyšovaly geometrickou řadou. Frustrující vzpomínky z tři nebo čtyři roky staré zkušenosti z mutiplayeru v Modern Warfare 2 už dávno vybledly. Naopak jsem začal nostalgicky vzpomínat na dny prvního Modern Warfare, na tu několikahodinovou akční jízdu, která mě držela přikovaného k monitoru. Děkoval jsem svému tehdy již stárnoucímu počítači, že se dokázal skvěle s tou tehdy nádhernou grafikou tak zdatně vypořádat.
"Nejlepší kampaň od dob Modern Warfare," říkala další recenze.
Ne, ne, ne. Vydržím, dokud to nezlevní nebo to někdo bude prodávat za dobrou cenu na Aukru.
Objednávka dokončena.
Ještě stále si to nemusím vyzvednout. Vždyť to stojí dost na to, abych dostával kontinuálně na prdel (abych to podal hezky jadrně).
Instalace dokončena.
KATARZE
Má očekávání a radost z novýho kaufu vrcholily. Samozřejmě jsem singleplayer ani nepustil a hned se vrhnul být dobrovolně masakrován. Vytvořil jsem si svého vojáka, vybral zbraň a šel na to. Na několik hodin jsem ztratil pojem o čase. Najednou jsem se cítil jako před nějakými deseti lety, kdy jsem jako divý pařil Quaka 3 proti botům.
Šílená rychlost, šílené skoky, uhýbání, frenetická akce se vším všudy. Naprostý chaos v krásných barvách, ve kterém jsem se (pro mě nepochopitelně) ocitával na prvních místech tabulek v jednotlivých zápasech. A tím rostla i moje chuť. Kousal jsem se do rtu, když jsem se snažil na nepřítele přicucnout granát. Medaile nabíhaly, hodnosti stoupaly. Neustále jsem kontroloval statistiky.
Uvědomil jsem si, že SledgeHammer udeřil hřebíček na hlavičku. Neustálé dostávání nových předmětů, rychlé odměny a halvně akce, která se v podstatě nezastavila.
KRIZE
Ale pak jsem ztratil momentum, které se mě v prvních hodinách drželo a asi jsem natrefoval na čím dal tím lepší hráče a opět se vrátila moje dávná frustrace. A co je to za hru, když mě frustruje? Uvědomil jsem si, co mě tak bavilo na Quakovi - boti. A navíc takoví boti, které jsem si mohl přizpůsobit tak, aby hra pro mě byla stále zábavná.
Ale dobře, Call of Duty, budu tě pařit dál. Dařilo se mi střídavě, ale prvotní okouzlení už opadalo. Nabírání fragů za každou cenu mě pomalu unavovalo. Ze dvou nebo tří hodinového paření v kuse se najednou staly jen dvě nebo tři hry. Začal jsem se cítit jako gambler, který zkouší štěstí, jestli mu padnou čísla a vyhraje.
Vzpomněl jsem si, jak jsem před rokem seděl v Las Vegas. Chtěl jsem si vyzkoušet casino, ale brzy jsem se dostal do stavu, kdy jsem jen mačkal tlačítko a doufal, že mi padne výhra. Když nepadla, vložil jsem další peníze. A postupně se z toho stala frustrace, která mě ale magneticky držela přikovanýho k bedně.
ROZUZLENÍ
A tak jsem se utvrdil, že to s ním skoncuju, protože se nechci dostat do stavu, kdy budu pařit z povinnosti. Na těch pár hodin to byla krásná jízda, to jo. Ale stačilo. Dokonce jsem na chvíli ochutnal i singleplayer a přestože jsem byl původně zvědavý na Kevina Spaceyho a celý pojetí válčení budoucnosti.
... zde pokračujte v psaní ...
Ale u téhle hry je singl prostě jen pozlátko, který vás naláká dovnitř, kde vás chytí chapadla gamblerství.
Takže možná, že se někdo z vás v tomhle krátkým sebezpytování najde, poučí se a bude uvážlivější.
Po pár klicích teď moje Advanced Warfare na Aukru. Doufám, že si ho někdo koupí a třeba užije víc než já. Třeba to bude někdo z vás.
A já si jdu zapařit něco pomalejšího. Třeba Last of Us.
Peace out.
Jaká je vaše zkušenost s Advanced Warfare?
