Sid Meier's Starships - do nekonečna a ještě… dál?

Recenzovaná verze: PC

Když kněžna Libuše před léty vyřkla ta známá slova o městě a jeho doteku s hvězdami, zřejmě si ani ve snu nedokázala představit, jak budeme jednou hvězdy vnímat my. Z posvátných teček na noční obloze se staly reálné objekty a lidstvo začalo snít o životu na nich. Byť jde stále o věc nepředstavitelnou (zatím ve hvězdách, he), tuto nemohoucnost si člověk rád a schopně kompenzuje. Hry jsou toho zdárným příkladem a jednoho takového ztvárnění se ujal i legendární Sid Meier spolu s týmem Firaxis Games.

Starships vlastně nejsou úplně čerstvá záležitost. Předně jde o spin-off série Civilization. V šestém díle tohoto dobyvatelského kultu jste se totiž podívali za hranice naší sluneční soustavy a kolonizovali neznámou planetu. Starships tak volně navazují tam, kde jste skončili (plus mínus pár století) a do ruky vám vtisknou vesmírnou loď. A teď se Čeňku, čiň. Za zdánlivě obšírným cílem spočívajícím v ovládnutí nadpoloviční většiny hvězdné mapy ale stojí poměrně primitivní systém dobývání jednotlivých systémů. Vše, co potřebujete, je doletět do soustavy, splnit quest, další kolo přiletět, splnit další, případně zakoupit potřebnou reputaci za kredity a… to je vše. Soustava se zařadí do vaší federace a jde se dál. Z na první pohled komplikované strategie se tak stává honba za co nejvražednější lodí, s kterou smetete cokoliv se vám postaví do cesty.

K tomu potřebujete materiál, který produkují jednotlivé systémy. Typicky koupíte jídlo, energii, kov, vědu a kredity. Pomocí kovu budujete vylepšení soustav (a jejich planet), za jídlo stavíte města pro nárůst obyvatelstva, energie slouží pro vylepšování, opravování a nákup lodí, věda vám zajistí přísun technologických vylepšení. A za kredity můžete s těmito surovinami obchodovat. Nebo si koupit věrnost planet. Ta je rozdělená na čtyři stupně, o které se můžete tahat s nepřátelskými federacemi. Splněním questu získáte cirka dva, za pár tisíc kreditů fasujete jeden, odpočinkem během konce tahu také nějaký ten bodík kápne. Celá hratelnost je tedy postavená na nahromadění co největšího počtu těchto bodíků, či dobytí již plně obsazených soustav v přímočarých válkách s ostatními dobyvateli, vylepšování planet za účelem vyšší produkce materiálů a tunění vašich lodí. A tak pořád dokola, až do zemdlení, až do obsazení té magické jednapadesátky procent galaxie.

Několikrát už jsem zmínil questy. Základní dobývací prvek, na kterém stojí prakticky celá hratelnost, nabízí několik druhů tahových soubojů, v nichž s vaší flotilou škodíte nepříteli. Buďto máte za úkol nepřátelské lodě totálně anihilovat, sestřelit jednu konkrétní dříve než vletí do portálu, dopravit spřízněný transport nebo loď do portálu či přežít několik kol pod náporem nepřátelské palby. Nic víc, nic míň. A pokud vám přijde, že takové akce začnou po pár opakováních nudit, máte naprostou pravdu. Tím také narážíme na asi největší kámen úrazu Starships. Repetetivnost. Vím, že o ní mluvím v recenzích často a rád, ale zde šlehá zábavnost po holých zádech bičem s obrovskou chutí. Při prvním hraní možná opakování nezaznamenáte, ale už po slabých třech hodinkách jsem měl chuť omlátit klávesnici o stůl kdykoliv, kdy mi hra přikázala rozvlekle rozmetat desítku naprosto neškodných pirátských lodiček. K čemu je krytí za kamení, proskakování červími dírami a možnost odpalovat torpéda nebo se krýt, když je stejně nejúčinnější ověsit loď pekelně předimenzovanými lasery a nepřítele prostě usmažit přes půl mapy?

Ani znovuhratelnost na tom tedy není nijak slavně. Tři hratelné cesty (známé už z Beyond Earth), čili Purity, Harmony a Superiority nabízejí stejné hrdiny, odlišené pouze barvou, globálním bonusem a vzhledem lodí. Každý hrdina pak nabízí vlastní bonus, který se ale postupem času s narůstající kvalitou vaší flotily naprosto vytratí a jedinou odlišností je tak vzhled a barva ikonky. Už po šesti hodinách jsem navíc měl i při střední obtížnosti a hraní na největších mapách splněnou absolutní většinu achievementů a vyhráno za všechny tři frakce. Pokud hledáte hru na dlouhé zimní večery a nejste zrovna ujetí do dobývání vesmíru, zřejmě příliš nadšeni nebudete. A pokud jste, doporučil bych vám porozhlédnout se po lepším 4X titulu. Za těch slabších patnáct euro to zase není takový skandál, nicméně od autorů časožroutů jako Civilization bych si dokázal představit mnohem, mnohem více.

Po technické stránce není Starships žádná bomba. Hudebně vám dech nevezme, graficky a stylisticky zapadá někam do roku 2010 a potěší snad jen přehledný a nepřeplácaný interface a nízké hardwarové nároky. Skoro se až zdá, že u hry Firaxis cílili na šedý průměr a nepříjemně skečovitou hratelnost. Ano, korpus je skvělý, náplň chutná poměrně dobře, ale je jí žalostně málo a za tu polevu by zasloužil kuchař lísknout přes prsty. Kde je diplomacie, která by nebyla na úrovni dětí v mateřské školce hádajících se o lízátko (letitý neduh titulů nesoucích Meierovo jméno)? Kde je vizuální vylepšování lodí, managment surovin, alespoň nějaká ekonomika, rozsáhlejší systém zbraní? Sid Meier’s Starships se s trochou nadsázky svými možnostmi, co se týče akce, příliš nevzdalují prastarému Spacewar!. Nepřinášejí téměř nic nového, pouze funkční a až překvapivě zábavnou a chytlavou hratelnost obalenou slabou vrstvou nepříliš zajímavého obsahu a ošklivého vizuálního zpracování. Ještě krůček a byla by to ostuda, pane kapitáne.