Singularity – se Stalinem zpátky do budoucnosti

Hned ze začátku se hodí říci, že už by se mohla oficiálně ustanovit prohibice zvukových záznamů ve hrách. Co BioShock nastartoval, to totiž opakuje hned tisíc her a Singularity je jednou z nich. Tento faktor až na letošního Batmana ani v jedné hře nepůsobil nikterak znatelnou hratelnostní změnu. To je však jeden z nejnepodstatnějších záporů této hry. Pojďme se podívat, co skutečně předvedla.

FPS přes kopírák

Raven Software si na svá záda vzalo opravdu tvrdý oříšek. Jejich nejnovější Singularity je totiž v mnoha ohledech podobná již postaršímu BioShocku, takže není divu, když s ním hru budou kritici a hráči srovnávat. Singularity by se jednoduše dalo srovnat s dílem Quentina Tarantina, avšak bez té špetky nadsázky, kterou král kýče a přehnaných scén do svých filmů přidává – jsou zde hypermoderní geneticky upravení vojáci i soudruzi ze Sovětského svazu, jsou zde klasické zbraně jako pistole, univerzální kulomet, brokovnice a ostřelovačka; ale i TMD – přístroj na manipulování s časem. Všechno je šíleně podobné BioShocku, i samotný začátek příběhu, jenž odstartuje děj pádem vrtulníku, v němž sedí hlavní hrdina (stejně jako pád letadla v podvodním dobrodružství).

Pomineme-li fakt, že ve hře chybí už jen o pár úrovní lepší grafika a soundtrack přeplněný Bingem Crosbym, máme před sebou klasickou střílečku z první osoby. Nabízí občas lineární akci za průchodu přísně danými koridory, jehož hranice jsou vskutku uboze zakryty různým harampádím a troskami neobydlených budov. Co se příběhu týče, rovněž nejde o nic již neviděného: Sovětský svaz si hrál na chemické experty a na hlídaném výzkumném ostrově Katorga-12 jeho vědci experimentovali se složkou uranu, při jehož štěpení nalezli prvek 99. Něco se však pokazilo a celý ostrov vyletěl do vzduchu, přičemž je ještě v době hry zamořený radiací. Té si však všimly Spojené státy a vyslali na ostrov svou vojenskou jednotku složenou ze dvou průzkumníků, kteří měli zkontrolovat situaci. Dále už jde pouze o typickou sci-fi akci, jenž ani neurazí, ani nenadchne.

Hratelnost jako cesta časem

Jak už jsme zmínili dříve, hra ve svém holém jádru není nic víc, než klasická střílečka. Je zde malý počet zbraní, z nichž můžeme mít u sebe zároveň pouze dvě. Máme je možnost vylepšovat (kapacita nábojů, rychlost nabíjení, účinnost střel) a najdou se zde i zajímavější kousky jako například kvér, jenž střílí ovladatelný raketový projektil, díky němuž si můžeme hrát s dráhou letu. Prim však, co se hratelnosti týče, hraje avizované TMD. To v sobě skrývá několik možností využití – můžeme měnit stav objektů pouhým stiskem tlačítka, a tudíž to, co je v současnosti rozpadlé schodiště se dá lehce změnit na starou dobrou funkční cestu dál. Setkáme se tedy s několika „hádankami“ (řečeno opravdu v hodně přehnaném smyslu slova), kdy musíme zregenerovat krabici, po které se můžeme dostat do vyvýšené pozice, a dalšími podobnými perlami vývojářské fantazie.

TMD se každopádně dá využívat i k zabíjení nepřátel, a to jak původních Sovětských vojáků, tak těch zbrusu nových, zmutovaných Ivanů. Staré vojsko mašinka promění v prach a zmutované vojáky do původního stavu. TMD rovněž vylepšuje i ruční útok nožem ve futuristický kulový výbuch v určeném směru. Po chvilce ale transformace předmětů a protivníků přestane bavit a na povrch vypluje opravdová tvář titulu – tuctová vyvražďovačka v opuštěném, nikterak inovativním prostředí. Vrcholu hratelnost dosahuje pravděpodobně ve speciální úrovni, v níž se plavíte na velké časově obnovené lodi, která postupně stárne a tvoří se v ní díry, až se nakonec potopí. V jiné úrovni zase čelíte obrovskému monstru: a právě tyto intenzivní a dech beroucí lokace zachraňují Singularity nejvíce.

Singularita? Ne.

Sluší se také zmínit, že příběhová linka má tři alternativní konce, jež si může hráč lehce prohlédnout pomocí uložení hry a zahráním finálních okamžiků znovu. Jakmile projdete singleplayerovou kampaň, jejíž hrací doba je zhruba 6-8 hodin (podle obtížnosti), můžete se odebrat do multiplayerového lobby.

Online sestává ze dvou hracích režimů, v nichž lidští bojovníci čelí zmutovaným vojákům. První mód je klasický team deathmatch, zatímco ve druhém je zadán cíl mise, v němž týmy bojují na vybraných mapách. Hratelnost obou režimů je víceméně stejná, jelikož pravidla zůstávají nepozměněná. Stačí si vybrat třídu vojáka nebo druh monstra, zvolit si zbraně a schopnosti a bitva může začít. Díky schopnostem se síly týmů vyrovnají a je jen na hráčích, jak se bude souboj vyvíjet.

Deja Vu

Nemůžeme si pomoct, ale všechno, co jsme ve hře viděli, už tu dávno bylo. Nehledě na velkou podobnost s BioShockem a dalšími vlajkovými tituly žánru (Half-Life apod.), postup hrou je vysoce lineární, a nenapomáhá tomu ani online režim, ani grafika postavená na Unreal 3 Enginu. Engine obsahuje několik texturních chyb – jednou se stalo, že se zabité monstrum ležící na zemi rozjelo po podlaze, projelo zdí a zmizelo. Je zde sice pár zapamatovatelných chvilek, to však na dobrý výsledek nestačí. Singularity je opravdu hodně slabá střílečka.