The Darkness II - krvavá a skvělá střílečka

Recenze z hraní PC verze

Série The Darkness postavená na komiksové předloze ušla od svého prvního nakouknutí do herního světa již dlouhou cestu. Prvně jsme tady měli lehce zašedlou adaptaci s grafikou inklinující k realitě vydanou exkluzivně pro konzole. Dvojka však od první hry ušla opravdový kus cesty a jejího duchovního nástupce by v ní hledal jen málokdo. Nová grafika, noví vývojáři a taky vydání na PC značí slušné ambice.

Osobně se přiznám, že jsem ale od hry po zhlédnutí posledních videí moc nečekal. Jednak nemám moc důvěru v autory z Digital Extremes, ale hlavně na mě nezapůsobila grafika. Nyní však již vím, jak hluboce jsem se mýlil. Vývojáři totiž překvapili, a to opravdu hodně. Dokonce si troufnu tvrdit, že tady máme hru směle pomýšlející na komiksové prvenství Batmana z rukou Rocksteady.

Dokonale stylové

Hned na začátku jsme si řekli, že druhý díl je tak trošku jinou hrou, než jsou navyklí hráči jedničky. Každý to musí poznat už na první pohled. Ta tam je totiž do šedých odstínů ponořená grafika. Londýnští tvůrci se vrátili zpět ke kořenům a druhou herní adaptaci mnohem více přiblížili komiksové předloze. Přitom ukázali neskutečnou řemeslnou zručnost a smysl pro detail. Komiksová grafika zde totiž nespočívá pouze na obtáhnutí předmětů černou linkou, které je mimochodem velice efektní. Šlo se tak daleko, že i textury záměrně působí jako namalované a při delším zadívání v nich jdou doslova postřehnout tahy štětcem.

Grafika skvěle pracuje s barvami a cell shade hře neskutečně sluší. Navíc pak The Darkness 2 disponuje perfektní prezentací opírající se o skvělé herecké výkony.

Své tady pak dělají i barvy, které jsou použity skutečně citlivě. Určitě však hra nesvítí jako třeba nedávno vydané Kingdoms of Amalur. Naopak se ve velké míře pracuje s černou, kterou barevné lokace pouze trefně doplňují. Dokonce se tady perfektně pracuje s emocemi. Zatímco bezpečné lokace jsou vyvedeny v pastelově světlých odstínech a dýchají přívětivou atmosférou, oproti tomu lokace kde poteče krev, poznáte na první pohled podle tmavého až děsivě tajemného ladění.

Za skvělý dojem z vizuálu ale určitě mohou i lokace samotné, které se skvěle trefují do atmosféry hry. Je libo ponurý hřbitov, mafiánské sídlo, roky opuštěný zábavní park nebo nástupiště metra? Toho všeho si ve hře užijete vrchovatě. Určitě pak platí, že žádná z lokací nenudí a jejich výměna přichází vždycky v tu pravou chvíli. Jednoduše nemáte šanci začít se cítit znuděně nebo otráveně. Vizuál je prostě jedinečný a už kvůli němu tahle hra rozhodně stojí za hřích.

Příběhová střílečka?

Grafika však určitě není jediným prvkem, který se blíží původnímu komiksu. Na to, že je The Darkness hlavně akční střílečka jsem se dočkal až překvapivě povedeného a hlavně jak se patří ukecaného příběhu. Pravda, určitě se scénáristé nevyhnuli typickým klišé a nepochybuji, že v mnohém vykrádají i svého předchůdce, avšak v tomhle případě to vlastně vůbec nevadí.

Klišovitá je totiž především hlavní linka. Znovu se chopíme mafiánského bosse Jackieho, který se opět musí vypořádat s temnotou. Do toho mu ještě začne kecat tajemné Bratrstvo s ještě tajemnějším artefaktem schopným temnotu konečně poslat na odpočinek, a chybět nebude ani menší love story. Jednoduše se to dá shrnout tak, že Jackiemu jde po krku Bratrstvo a on jde pro změnu zase po Bratrstvu. A tak se střílí, krev teče proudem a nakonec by to byla pouze jedna velká nuda, nebýt něčeho navíc.

Naštěstí ve hře najdeme ještě druhou příběhovou rovinu. Ne tak zřejmou a často se skrývající mezi řádky, přesto tu povedenější. Jedná se o vnitřní boj mezi Jackiem a temnotou a časem dojde i na mrtvou přítelkyni. Hlavním lákadlem téhle story je její tajemnost. Od prvního do posledního okamžiku si nejste v podstatě ničím jisti. Neustále máte vidiny a vaše snové výlety do blázince plného známých postav a navrch ještě s živou přítelkyní tomu určitě taky nepomáhají. Je snad celý příběh o temnotě pouze výmysl chovance ústavu, který se zamiloval do sestřičky? Když před vás hra na samé konci postaví rozhodnutí je jen na vás, čemu věříte a jak příběh Jackieho vlastně skončí.

Příběh je sice na první pohled klišovitý, avšak už na ten druhý spatříte story plnou emocí a tajemna s překvapivým zakončením.

Skutečně jen těžko se rozpomínám, kdy ve mně střílečka zanechala tak hluboký dojem po příběhové stránce. The Darkness II je totiž temné, je citlivé, je tajemné a všechny tyhle prvky snaživě mixuje do kompaktního celku, kde se nic nebije, ale naopak tvoří souhru, na kterou je radost pohledět. Navíc to celé prezentuje na špičkové úrovni po všech stránkách. Mike Patton, jako hlas temnoty se opět překonal, herci podávají skutečně nadprůměrné výkony a každé postavě je vtisknut jedinečný charakter. S každou pak můžete v prostojích mezi misemi libovolně rozmlouvat a odhalovat další části mytologie světa. To se prostě jen tak nevidí.

Skutečná střelba

Za celkovou prezentací hry nezaostává ani její samotná náplň. The Darkness je samozřejmě i podruhé arkádová střílečka, která hráče láká především na dvojici chapadel temnoty a speciální schopnosti. Vývojáři si ale dali záležet i na samotném střílení. Byť není arzenál bůhví jak rozsáhlý, každá zbraň se chová trošku jinak a určitě si najdete svého oblíbence.

To co mě ale na přestřelkách opravdu uchvátilo, je pocit střelby. Doslova cítíte váhu zbraně a hlavně se hraje na realitu. Klidně můžete zabíjet pouze jedinou kulkou stejně, jako ve skutečnosti a to se jen tak nevidí. Pochopitelně to však platí především na začátek hry. Pozdější zmutované nebo temnotou vylepšené chlapíky už jen tak neodpravíte.

Harmonická souhra

Právě v takových případech přichází na řadu výše zmíněná chapadla. Kromě toho, že si hravě poradí s dveřmi, mřížemi nebo generátory jsou především ultimátním vraždícím nástrojem. Nenechte se zmýlit, krev ve hře teče opravu po hektolitrech a brutalitě se místy meze rozhodně nekladou. Ovšem nic zde není zbytečně samoúčelné a je jedno zda se bavíme o značné krvavosti, nebo o zakomponování jednotlivých herních prvků.

Všechny herní prvky do sebe perfektně zapadají a jen opravdu velký hnidopich by našel vážnější nedostatky.

Díky tomu, že narazíte na rozličné situace a nepřátele vás hra nenásilně nutí postupně zkoušet další a další vychytávky. Světe div se, v téhle hře se totiž najde i jakýsi lehce inspirovaný systém vylepšování schopností z RPR. Za každé zabití dostanete určitý počet essencí. Přitom platí, čím efektivnější masakr, tím více essencí. Za essence pak na předem daných místech nakupujete všemožné bonusy, jako je možnost vytvářet singularitu, nové zničující chvaty pro chapadla nebo prosté rychlejší přebíjení. Možností je opravdu požehnaně a nikdy nedostane šanci vyzkoušet všechny. Spolu s dvěma konci tak na stole máme docela slušnou znovuhratelnost.

Rychle dojde dech

Naneštěstí je zde nějaký popud k opětovnému rozehraní skutečně potřeba. Kvalitní kampaň, na které se zápory hledají jen těžko, totiž končí po žalostných 5 hodinách a to ještě s tím, že se sem tam zakecáte s některou z postav a dozvíte se něco více o příběhovém pozadí.

Někdo může argumentovat přítomným multiplayerem ve formě co-opu na způsob Left 4 Dead. Ani jeho hrací doba se ale nepřehoupne přes 3 hodiny. Pravda, stejně jako kampaň se honosí skvělým zpracováním ve všech ohledech a dokonce má vlastní příběh, který koexistuje s hlavní kampaní, ale pořád mně to přijde málo.

Skoro na vrcholu

The Darkness II je rozhodně jedním z největších překvapení začátku roku. Všechny prvky v téhle hře tvoří jedno téměř bezchybné dílko. Dočkáte se dokonalé audiovizuální prezentace, až překvapivě zdařilého příběhu a hlavně pospolu skvěle fungujících herních mechanik. Celkově se nemáte šanci nudit! Jednou do tohohle rychlíku nasednete a nevystoupíte, dokud nedojedete na konečnou. Konečná bohužel přijde tristně brzy a hrací dobu nezachrání ani povedený co-op.

Na druhou stranu je to asi dobře. Nemůžu se zbavit pocitu, že kdyby hra byla delší, dopadlo by to o poznání hůře. Někde hluboko pod povrchem je totiž cítit, že Digital Extremes ze sebe vydali maximum a ani tak to v některých ohledech nestačilo. Za všechny jmenujme například tupou AI nebo menší technické bugy, které sice hraní téměř nepoškodí, ale stále jsou ve hře přítomny. Nepochybuji pak, že při delší hrací době by se rozpadla nejen celková koncepce příběhu, ale hra by nabrala až moc repetetivní spád.