Nejarkádovější závody, jaké kdy herní průmysl spatřil, se na naše počítače vracejí v novém díle, který sice moc nového nepobral, ale zábavný je pořád!
Dnes se vrátíme zpět do minulosti, konkrétně do září kdy vyšlo pokračování velice úspěšné závodní hry TrackMania s podtitulem Canyon. Sice jsme se nedočkali zrození nové modly progamingu, ale to rozhodně neznamená, že bychom hru měli házet do koše. Přeci jen toho má ze svých předchůdců i přes tento fakt mnoho a jádro hratelnosti zůstalo takřka stejně zábavné.
TrackMania je již od počátku věků trošku jinou závodní hrou než konkurence. Tam, kde jiní nabízejí propracované módy kariéry, nekonečný zástup licencovaných vozidel nebo třeba známé tratě, je pusto a prázdno. Tedy ne tak úplně, i v módu jednoho hráče si zajezdíte, ale tak nějak to postrádá to pravé kouzlo.
Soutěžit proti časům dosažených počítačem nebo překonávání duchů ostatních hráčů je trošku smutné a na TrackManii až moc vážné. Daleko více se na hru jednoho hráče hodí označení trénink. Právě zde si totiž osaháte krutopřísně arkádový jízdní model a pořádně se seznámíte s rozličnými a mnohdy pořádně ulítlými tratěmi. To pravé ořechové přichází až s příchodem soupeřů z masa a kostí.
Nelítostná poušť
Když už jsme u těch všech možných i nemožných závodišť, tak se u nich na chvíli zastavme. Tvůrci totiž dokázali vytvořit opravdu zajímavý mix hodný zamyšlení, jenž rozhodně nešetří všemožnými skoky do prázdna, loopy a bůhví čím ještě. Zkrátka vším, co si zaslouží nálepku „tohle v reálu nezkoušejte!“ Pravdou taktéž je, že většina je pekelně těžká, takže singl zas tak rychle neprojedete. Prostě ideální zábava na dlouhé zimní večery nebo na cesty.
Jisté kvality navíc musíme přiznat i grafice. Ta sází především na jednoduchý, až strohý styl a většinu času se jí to i vyplácí. Škoda jen pouze jediného prostředí pouště, potažmo kaňonu. Okolí vypadá neustále stejně a po chvíli rozeklané hnědé skály a písek začnete ignorovat. Bohužel pak textury v dálce ztrácejí na kvalitě a tak je to možná i dobře. Na druhou stranu však musím vyzdvihnout světelné efekty a i vozidlo nevypadá úplně k zahození. Hlavně jeho demoliční model je opravdu efektní a vůbec nevadí, že na jízdní vlastnosti nemá žádný vliv.
V představivosti se meze nekladou
Podobně jako v minulých dílech, i zde najdeme pouze jedno auto, které lze vylepší maximálně po estetické stránce. Přeci jen zde hraje prim multiplayer a tam se chce každý odlišit. A že způsobů jak toho dosáhnout je požehnaně. Všemožné nálepky, vzory a barevné kombinace přímo vybízejí k vyzkoušení. Pokud však nejste vyloženě výtvarně nadaní, můžete využít povedené vzory od vývojářů nebo sáhnout do nekonečných vod internetu.
Tahle hra však vždycky byla zajímavá především nekonečným zástupem tratí a hlavně podmanivě jednoduchým editorem. Ten zde samozřejmě zůstal a uchvacuje stále stejně jako kdysi. Všechno je znovu neskutečně intuitivní a jednoduché. Jeden klik sem, druhý támhle a nápaditá trať je na světě. K dobru navíc musím přičíst povedené online funkce a nebývalou podporu komunity. Druhá TrackMania v podstatě staví na výtvorech samotných hráčů a nutno říci, že dělá dobře. Právě zajímavé výtvory ostatních vás totiž beznadějně přikovají k monitoru a než se nadějete, za oknem už kokrhá kohout a vy si pořád říkáte, ještě jeden závod.
Lehčí, ale pořád zábavná
Jelikož si válečné ostruhy předchozí díl vydobyl především na progamingovém poli, i díl druhý tam svým laděním míří. Každý váš krok tak provází nepřeberné množství tabulek a statistik, jež na jednu stranu potěší svou konkrétností, ale na tu druhou zase místy působí až nadbytečně.
V konečném důsledku bych pak řekl, že hratelnost celkově změkla. Jízdní model je zase arkádovější, než ta největší arkáda a auto na silnici drží snad jen silou vůle. Nejdůležitějšími jsou znovu hlavně drifty, ale tentokráte se mně pod ruku dostaly mnohem rychleji. Trefení nejlepšího nájezdového úhlu už není nadlidský úkon a koncentrace šíleností je daleko menší.
Abych pravdu řekl, nadšen jsem pak nebyl ani z nabídky herních módů. Těch je sice ve hře přítomno hned několik, ale všude se hraje v podstatě jen Time Attack, který je dnes již legendárním. Zajetí nejlepšího času v daném limitu je prostě známé každému. Příjemným faktem je vašk svižná hratelnost, kdy jedno projetí tratě zabere kolem minuty a podstatným plusem je i přítomnost hotseatu.
Především však má celé to závodění říz. Autoři perfektně těží z potencionálu kompetitivního multiplayeru a soutěžení s ostatními hráči z celého světa je děsně zábavné. Dokonce se můžete poměřovat třeba jen s lidmi z vašeho kraje nebo města. Tohle má prostě TrackMania vymakané a jen tím potvrzuje, že se kupuje především kvůli multiplayeru a zábavě s jinými lidmi, kterou tak umí.
Skoro ta samá hra
Vynést nad novou TrackManii nějaký závěrečný a hlavně smysluplný ortel je poměrně složité. Přistupovat k ní totiž lze hned několika způsoby. Hráči minulých dílů budou asi zklamaní mírou nového obsahu. Hra je totiž až na grafiku prakticky totožná s minulými díly. Pořád stojí především na neuvěřitelném editoru a krystalické zábavě zaručené maximálně arkádovým jízdním modelem.
Vyznavači klasických automobilových simulací budou asi zklamáni, ale pokud patříte mezi druhou část hráčského spektra a nemáte doma předchozí díly, rozhodně Canyon berte! Své kouzlo totiž určitě má a peněženky navíc potěší přívětivou cenou, za kterou toho nabízí skutečně hodně.
Verdikt
TrackMania přesně tak, jak ji už nějaký ten rok známe. Stále stejně nápaditá, správně střelená a hlavně zábavná!
