Wolfenstein: The New Order – ryzí řežba

Odsuňme na chvíli hlavní poznávací znak nového Wolfensteina na vedlejší kolej a odpusťme si tedy výčet toho, co je jinak po druhé světové válce, kterou vyhráli nacisté. Wolfenstein: The New Order totiž přináší nový řád především mezi střílečky a dokazuje, že i v tomto leckdy povrchním žánru jde vytvořit dospělou, zajímavým scénářem narvanou, hru. Ono se není moc čemu divit, když se jen trochu pohrabeme v detailech, zjistíme, že ji má na svědomí studio MachineGames. Možná není nejznámější, rozhodně ale je plné zkušených vývojářů, kteří byli kdysi součástí Starbreeze Studios. Ano, to jsou ti, kteří pro nás uvařili The Darkness a původního Riddicka. Sám tyhle hry považuji, i přes využití licence, za striktně autorské a Wolfenstein se svým nádechem směle řadí vedle nich.

Blazkowicz značkovým řezníkem

Stačí se podívat na přebal nového Wolfa a hned na vás kouká ,,béčko“ jak vyšité. Je trochu škoda, že marketingové oddělení zvolilo právě tuhle tarantinovskou náladu, do níž zabalilo veškeré trailery a propagaci. Osobně proti alternativní historii nic nemám, nová vlna filmových béček mě ale vůbec nebaví, a proto jsem přistoupil ke scénáři hned zkraje dosti předpojatě. Chyba!

B. J. Blazkowicz svým pečlivě dávkovaným humorem totiž dokázal najít přesnou hranici mezi seriózní složkou scénáře a tou odlehčenou, kdy se trumfuje s vůdkyní nacistického odboje, kdo utrpěl větší zranění a kdo má větší posttraumatické potíže. A to je jenom špička pořádně ostrého ledovce, který představují dialogy ve hře. Na Wolfensteinovi poznáte ruku kvalitního scenáristy, a přestože se i mistr tesař občas utne, povětšinu doby splňuje prezentace hry i ta nejpřísnější měřítka.

,,Na Wolfensteinovi poznáte ruku kvalitního scenáristy, a přestože se i mistr tesař občas utne, povětšinu doby splňuje prezentace hry i ta nejpřísnější měřítka."

Samotný děj sice evokuje stokrát viděnou ,,over the top“ směs, pravdou ale je, že i přes slabší momenty scénář nepostrádá styl a dokonce i lehce apelativní notu, která zní především ve chvílích, kdy hlavní hrdina sugestivně komentuje hrůzy, které za války zažil a stále zažívá. Překvapení to samozřejmě je a pro škarohlídy též jasný impulz, že to s herní produkcí není zdaleka tak strašné, když i Wolfenstein, tradiční nositel praporu krystalické hratelnosti, nabízí scénář vysoké kvality.

S veškerou omáčkou jsou přirozeně spojeny postavy. Nenacházím lepších slov a prostě musím konstatovat, že se povedly. Každý jednotlivec má unikátní ,,ksicht“, charakter a, světe div se, tomu všemu vévodí William J. Blazkowicz, kterému skrz jednoduché monology autoři vtiskli tak tajemnou povahu, že ji vlastně bude rozkrývat až do konce hry. A není sám. Anya, sestra z polské psychiatrické léčebny, nebo Max, dítě uvězněné v těle dospělého, to jsou postavy, jejichž účinkování v téhle povedené střílečce jen tak nezapomenete i přesto, že do hratelnosti zasahují jen minimálně.

Hlavně to střílení

Nebojte se, nezačal jsem recenzi slovy o ději snad proto, že jinak by hra za nic nestála. Jádro každé střílečky vykoukne spod sebelepší omáčky a nejinak je tomu i tady. Buďte si však jisti, že Wolfenstein: The New Order ukazuje špičkovou formu i zde. Rozhodnete-li se pro hlučný postup, hra vám ukáže svou pravou sílu, která tkví především v opravdu povedeném pocitu ze střelby a v jednoduchých postupech, jež jsou stvrzeny hlavně nutností sbírat hezky postaru lékárničky a brnění.

Nástrojů smrti napříč svou poutí posbíráte spoustu. Přítomny jsou brokovnice, samopaly i rychlopalné pistole, a i když se nedostanete k žádné vyložené lahůdce, pistole, která krájí nejprve ploty a později ocelové pláty, rozhodně neobvyklá je. Užijete si tak i situace, kdy se váš nepřítel krčí za bednou, kterou rozřežete a jeho následně zlikvidujete.

Hra si pro váš často přichystá i větší přestřelky v poměrně rozsáhlých arénách. Píše se rok 2014, takže i Wolfenstein nezůstává pozadu a nabízí řadu alternativních přístupů do lokace. Když říkám řadu, tak sice myslím maximálně dva, i tak je to ale překvapení, jehož přítomnost jsem v takové hře rozhodně nečekal.

Všechny šarvátky jsou navíc obohaceny o zajímavý prvek velitelů na bojišti. Jde o to, že v přestřelkách na bojišti byste nejprve měli zlikvidovat právě je, neboť takoví velitelé mají schopnost neustále přivolávat posily a než jim proženete kulku hlavou, řadoví vojáci budou proudit lokací bez ustání.

Nacistu lze i píchnout nožem

Když jsem hodnotil nového Wolfensteina jako střílečku, nešetřil jsem chválou. Ve stejném duchu ale nebudu pokračovat, jelikož hra skoro vždy nabízí i stealth postup. To by samo o sobě ničemu nevadilo, kdyby se při jeho využití hra nesypala stejně jako před několika měsíci vzkříšený Thief. Ten však nikomu akční postup nenutil a tragická akce se spustila jen, když hráč opravdu pokazil svůj postup.

Je chvályhodné, že autoři na plíživé hráče mysleli. Je ale trestuhodné, že jim nedali plnohodnotnou hru a místo toho je nechali krčit se v lokaci, která smrdí nalajnovaným designem více než Call of Duty. Představte si to tak, že dostanete jen kudlu, extrémně (opravdu EXTRÉMNĚ) tupé stráže a úkol prosekat se třípatrovým domem. Opět je všechno v pořádku. Ovšem jen do té doby, než vám zkříží cestu první stráž. Ta k vám bude zády stejně jako všichni její kolegové a pokud se necháte vodit lokací za ručičku, jak si to vývojáři v MachineGames přáli, hra zajde dokonce tak daleko, že krok stráží bude přesně vycházet tak, abyste je likvidovali na poslední chvíli těsně před tím, než by vás mohl spatřit další protivník.

,,Je chvályhodné, že autoři na plíživé hráče mysleli. Je ale trestuhodné, že jim nedali plnohodnotnou hru a místo toho je nechali krčit se v lokaci, která smrdí nalajnovaným designem více než Call of Duty."

Pokud ve hře nechcete problémy, musím bohužel konstatovat, že se stealth často vyplatí více než přímý střet. Kromě pasáží, kde si nevyberete a musíte nacisty vraždit za pomoci nože, jsou tu totiž i arény, kde si naopak vyberete a tam už je situace o poznání lepší. Skriptovaná už vás ale zde nebude tolik dusit a tichý postup daleko více připomíná třeba povedené Metro: Last Light. Sám jsem řešil většinu situací tak, že jsem si nejprve ve stínech počíhal na důstojníky, ty jsem odpravil kudlou, abych poté v lokaci rozpoutal peklo a vystřílel ze zbytku nepřátel duši.

Tvrdá muzika, hutná atmosféra a dopisy

Krásně se na hru kouká i z perspektivy toho mechanicko-okultistického nacistického Německa. Když se zaměříme na jádro atmosféry, tedy vítězství nacistů v druhé světové válce a dostaneme se tak do roku 1960, kdy se už Deutschland rozpíná nejen po celé Evropě, je to pro vás, váhající s nákupem, další z řady zdvižených ukazováků. Británie zalitá überbetonem, lágry a všudypřítomní mechanoidi, jsou podle mého dostatečný důvod pro to, aby každý, kdo se o tématiku alespoň trochu zajímá, zavítal do světa nového Wolfensteina.

A důvodem jsou i všemožné sběratelské předměty. Po cestě vám pod nohy spadnou dopisy, nahrávky fiktivních kapel a spousta propagandistických materiálů, mezi nimiž naleznete i novinové výstřižky, jež velmi věrohodně komentují kupříkladu složení zbraní v USA, nebo válku o Británii.

Potěšil i povedený soundtrack, který mixuje až westernové vybrnkávačky s neskutečně hutnou polyrytmickou muzikou. Jedna píseň s názvem Herr Faust dokonce pochází z notového papíru slovutného Fredrika Thordendala, otce math metalu. Soundtrack je tudíž správně stylový a umí leckdy opravdu pořádně popohnat atmosféru.

Wolfenstein: The New Order zn.: skvělá hra

Byl jsem často až moc nekritický a to jsem ani nezmínil, že hra opravdu dobře vypadá. Z kraje vydání ji sice sužovala řada technických potíží, nakonec z nich ale většina byla vyřešena a ty které ne, ty trápí jenom PCčkáře (tedy i mě). Nejde o nic zásadního, ale na některých systémech prostě přes sebevětší snahu pořád jaksi doskakují textury a to někdy ruší. Buď jak buď hra jako celek skvěle vypadá, a i když jsou textury při bližším ohledání pořádně neostré, ze střední vzdálenosti všechno vypadá, jak by mělo.

Nová Blazkowiczova revolta se jednoduše povedla, má své mouchy, ty však s klidem zahubí perfektní postřílení, které pro nás autoři Riddicka a The Darkness přichystali. Když si navíc uvědomíme v jak složité situaci MachineGames byli, je Wolfenstein: The New Order takový menší zázrak!