1-2-Switch - jednou, dvakrát, ale někdy i podesáté!

Při startu konzole Nintendo Switch nebylo na výběr tolik různorodých her, kolik by si patrně hráči přáli. Nespokojené hlasy jdou sice slyšet ze všech stran, ale podle mého názoru nebyl start nijak špatný. Hlavním tahákem je samozřejmě nová Zelda, ale kromě ní můžete vyzkoušet několik nezávislých her, dále třeba Super Bombermanna R nebo Just Dance. Další dvě startovní hry zapadají spíše do škatulek party her nebo puzzle. Obě ale mají něco společného. Tu pravou zábavu zažijete až minimálně ve dvou a čím lepší je parťák, tím větší porce zábavy na vás čeká.

Jedním z těchto dvou titulů je dlouhou dobu avízovaný 1-2-Switch, který já osobně od první chvíle beru jako takové technologické demo konzole Switch. Podle prvních ukázek jsem čekal přelomové party hry a kopec srandy. Prezentace a rychlé vyzkoušení si několika miniher v Kongresovém centru mou původní tézi jen potvrdily a to jsem přesně opačný typ hráče, který party hry vyloženě nemusí. Po několika chvílích, strávených se hrou doma, jsem nucený své nadšení zmírnit.

Koukej se mi do očí!

Klidně můžu říct, že vás zpočátku každá blbůstka nesmírně baví. Většinou se nesmíte koukat na obrazovku a jen protihráči do očí, takže se hloupě smějete, hihňáte, snažíte se druhého provokovat, rozptýlit, ale… po nějakém čase se nadšení začne vytrácet a nepomůžou tomu ani “bombastická” úvodní videa s usměvavými lidmi.

1-2-Switch ve velkém využívá nových vibrací, které Nintendo nazvalo HD Rumble. Ano, jsou na dnešní dobu parádní, fascinující a stále mne i při hraní ostatních her překvapují. Tady třeba nádherně vyniknou zrovna u minihry Ball Count, kdy se snažíte odhadnout množství kovových kuliček v krabičce. Rachot a pocit z válejících se kuliček je opravdu úžasný a absolutně každý kdo to doma zkusil, zůstal ohromený a chtěl to zkoušet pořád dokola

Potíž kompilace je trochu v něčem jiném. Každá hra má něco jako úvodní video, kde se vysvětluje, jak se hraje. Je to barevné, je to zábavné, ale pak najednou máte rychle něco udělat a pořádně ani nevíte co a hlavně jak. U lidí, kteří drží Joy-Cony poprvé, je pocit zmatení vidět ještě o něco víc. Kolikrát ani netuší, jak ovladač vůbec chytnout natož jak a která tlačítka zmáčknout. První hra většinou končí debaklem a chce to další a další vysvětlování nebo pouštění instruktáže pořád dokola.

Telefon, holení nebo trezor, co je vlastně zábava?

Od prvního spuštění hry 1-2-Switch máte od samého začátku zpřístupněno asi 6 miniher. Přesný počet si už nějak nepamatuju. Jednou z nich je westernové Quick Draw, ale zbytek pro mne byly dost nudné hříčky. Podivný Zen, při kterém uvidíte na obrazovce pózu, oba dva ji musí napodobit a vydržet co nejdéle bez pohnutí. Další je Beach Flag simulující běh po pláži k zapíchnuté vlajce, ale vlastně jen rychle třepete Joy-Conem. Další “sportovní” hry jsou zastoupeny podivným boxem a ping pongem, ve kterém se orientujete pouze podle zvuku. Chvilku trvá, než se naučíte míčky vracet a taky aspoň trochu smečovat. Hodně zvláštní je Samurai Training, kdy jeden drží pomyslný meč, snaží se toho druhého seknout do hlavy a protivník musí meč chytit mezi dlaně. Ze začátku tápete jak Joy-Con chytit a co vlastně dělat, abyste zachytili padající meč. No a nesmím zapomenout na Quick Draw, asi nejznámější a nejprovařenější minihru, při které musíte co nejrychleji zastřelit svého soka. Tady jsme stvrdili asi nejdéle a oba jsme měli časem dojem, že jde o ideální řešení domácích hádek.

Z nabídky jsme byli dost zklamaní, protože jsme se vyloženě těšili na Milk nebo na Ball Count, kterým jsem chtěl na hraní nalákat i ostatní členy domácnosti, ale bohužel jsme museli vyzkoušet ony zmíněné kousky, protože jinak se další neodemknou.

Zaprášená krabička hry?

Když už se k nim dostanete, tak co se dále v nabídce nachází? Třeba Plate Spin, vycházející z obyčejných, ale dobře simulovaných fyzikálních zákonitostí. Vaším úkolem je roztočit pomyslný talíř a soupeř se vás snaží rozptýlit, abyste ztratili koncentraci a rozbili jej. Další minihry jsou navrženy tak, že třeba držíte imaginární předmět, pomyslný meč, baseballovou pálku a další sportovní náčiní nebo předměty.

Dost oblíbenou věcí se stal třeba Sneaky Dice. Oba máte v jakoby kelímku kostky a pomocí svého Joy-Conu pocítíte, kolik hodil váš soupeř. Je jen na vás, jestli ho přinutíte házet znovu, přičemž každý má dva opravné hody a vyhrává ten, kdo nahází více. Diskutabilní je, jestli to s reálnýma kostkami nebude větší zábava. Nás osobně neskutečně bavila blbůstka Wizard, kde proti sobě stojí dva kouzelníci a snaží se vzájemně “přetlačit” svými kouzly. Oblíbenost je navíc podpořena momentálním sledováním a čtením Harryho Pottera a Wizards evokují dost pěkně souboje Harryho a Lorda Voldemorta.

Pak vás čeká celá řada jednoduše nudných nebo málo zábavných her. Třeba Soda Shake, Shave, Telephone a další. Asi i z názvů tušíte, o co se většinou jedná. Mne osobně třeba překvapila hra Baby, při které ukládáte miminko ke spánku. Dost dobře netuším, co si od ni tvůrci vlastně slibovali.

Hodně miniher zabaví na chvíli. Některé vás opravdu chytnou, otevírání trezorů je skvělé, jiné vás ale nezabaví vůbec. Bohužel kolikrát ani nemáte chuť se do nich pouštět znovu a naučit se je ovládat lépe. A to, i když máte vyloženě dobrou náladu, bavíte se a chcete vyzkoušet něco dalšího. I tak některé raději přeskočíte, pak se k nim vrátíte a opravdu zjistíte, že není o co stát. Netvrdím, že s větším počtem Joy-Conů a větším počtem lidí nemůžete zažít větší a delší zábavu, ale to chce počkat na nějakou domácí párty a možná na pokročilejší denní dobu.