" No tak, prosím, pusťte mě, nikomu nic neřeknu "
" No tak, prosím, pusťte mě, nikomu nic neřeknu "
" To určitě, my tě pustíme, a ty vo nás vykecáš. Nasrat. "
" Ne, přísahám, že nikomu nic neřeknu. Prosím. "
Tři vysoké postavy zahalené v černých pláštích se skláněly nad slabým, o něco starším chlapcem. Stáli vedle sebe, jenom prostřední postava stála o krok před ostatními. Metr před ním ležel na zemi svázaný a zmlácený chlapec. Neznal je, a oni neznali jeho. Byl pro ně pouze hračka. Hračka, kterou nikdo nebude postrádat. Za nimy svítilo pouze šest svíček. Všichni slyšeli, jak na střechu starého, opuštěného mlýna bubnují kapičky deště.
" Si stejně ztracená existence, feťáku ubohej. " procedila naň skrze zuby postava vpravo, jež nebyla skoro vidět
" Prosím pusťte mě pryč, nevím co ode mě chcete. "
" Právě v tom je ten vtip. Jediný, co od tebe chceme, je krev. " promluvil prostřední mladý muž, vůdce skupiny, hlubokým hlasem
" Jo, chceme hodně krve! " vykřikla postava, jež stála co nejvíce vlevo
" Ticho! " zařval na něho, a uštědřil mu tvrdý políček na tvář
" Teď mluvim já, tak mi do toho laskavě nemel! " zakřičel, ale téměř ihned se zklidnil, a mluvil pomalu a klidně
" Já ti povím, co od tebe chcem. Už nás přestalo bavit zabíjet zvířata, a jednoho krásnýho dne, sme si řekli, co takhle zkusit zabít člověka. Už chápeš? "
Petr se co nejprudčeji otočil, avšak za ním byla pouze nepropustná tma. Netušil co, nebo kdo ho sleduje, ale věděl že se co nejrychleji musí dostat do bezpečí domova. Nevěděl kde je, nebo co se to děje. To poslední, co si pamatoval, bylo to, že jel svým autem z práce opuštěnou silnicí, jež se vine uprostřed místních hlubokých lesů. Nic nenasvědčovalo tomu, že měl havárii, jelikož Petr na sobě neměl žadné šrámy ani oděrky, a co bylo ještě zajímavější, z práce jezdil vždy v obleku, ale nyní měl na sobě džíny, miknu, a pod ní tričko. V jedné ruce svíral pouze malou, nepříliš silnou baterku, a v druhé měl kousek ušmudlaného, záhadného papíru. Jakási neznámá síla ho nutila pořád se otáčet, a přesto nezastavovat. Studený pot zmáčel jeho tričko, vyděšené oči zírali před sebe do malého kuželu světla, a snažili se odhalit veškeré kořeny stromů, přes něž by mohl snadno zakopnout. Musel pořád běžet. Nevěděl proč, nevěděl kam, ale věděl že by nebylo moudré se zastavit. Když vyběhl na malou lesní mýtinu, ohlédl se za sebe, následně ho čekal bolestivý pád obličejem na ztvrdlou zem. Jelikož na malinkou chvilku přestal dávat pozor na dění před sebou, zakopl o pařez. V tu chvíli se z lesa ozvalo mohutné a hrůzunahánějící zachichotání, jenž se linulo ze všech stran. V Petrovi by se krve nedořezal. Triko měl již zcela propocené, ruce se mu zuřivě klepali, a v časovém intervalu pouhých pár vteřin se musel rozhodnout, co bude jeho další krok. Avšak dřive, než se stačil rozhodnout, se o to příroda postarala sama. V těch několika málo vteřinách vyplul z oblak majestátně se tyčící měsíc, a prozářil mýtinu a okraje lesa. Petr spatřil poloprůhledné postavy, levitující těsně nad zemí, které drželi cosi neidentifikovatelného v rukou. Tohle mu plně stačilo na to, aby ve zlomku vteřiny stál opět na nohách, zapomněje na veškerou bolest, a ze všech sil utíkal na opačnou stranu. Mezitím se chichot pomalu změnil na postupně hlasitější smích. Nyní se už Petr plně soustředil pouze na dění před sebou. Smích stále zesiloval, a ozýval se ze všech stran. Naštěstí jeho jediný pomocník stále ještě osvětloval omezený prostor před sebou. Bez váhání vběhl do temného lesa, a mýtinku nechal za sebou. Jakmile vběhl do lesa, smích ustal, a namísto něj přerostl v jakýsi nelidský skřek. Ačkoliv mu už vydatně ubývali síly, stále nepřestával s vytrvalostí běžce dlouhých tratí, utíkat. Po chvilce mu, jakoby mávnutím kouzelným proutkem, začal být les povědomí. Pocit nepředstavitelného strachu a děsu, sice neopadl, ale teď již alespoň věděl, kde se nachází, a kterým směrem je jeho dům, žena a děti. Po chvíli běhu tím směrem, kterým tušil bezpečí svého domova, se začal v dáli rýsovat obrys budovy. V momentě kdy, nyní již zcela unavený Petr, vyběhl z lesa na silnici směřující k jeho obydlí, konečně zastavil. V témže momentě mu zhasla baterka, a za sebou zaslechl tiché praskání větviček. Trhl sebou tím směrem, ale nic nespatřil. Udělalo se mu špatně, a zatočila se mu hlava. Bezvládně se sesul na silnici.
Pokračování příště ..........
