Afrika v plamenech, svět na pokraji globálního konfliktu a vy v roli zachránce. Odkud to jenom znám? <strong>+ nové screenshoty, artworky a obrázky zbraní</strong>.
Přiznám se, že na nabídku jestli si nechci zahrát pár misí z akčního Bodycountu jsem nejdřív kývnout nechtěl. Hra mi totiž až moc připomínala Brink, od něhož se rovněž čekali velké věci, jenže ve finále zklamal. V případě nového projektu Stuarta Blacka radši ale ani nebudu zkoušet věštit. Bodycount je totiž natolik osobitá (to nemusí být synonymum slova „dobrá“) záležitost, že na pultech obchodů může dopadnout skutečně jakkoliv. I když ohromný kasovní úspěch by mě vážně překvapil.
Ona to vzato kolem a kolem není špatná hra, jen taková nijaká. Příběh je tuctový a vy v roli hlavního hrdiny běháte od čerta k ďáblu bez jakéhokoliv, byť jen vzdáleného, smyslu. Pravda, hodnocení dějové linky si nechám až na chvíli, kdy si budu moct projít několik navazujících misí, není nicméně žádným tajemstvím, že o příběh vývojářům opravdu nešlo. A bez ohledu na to, jak se to mně osobně příčí, ve výsledku by to nemuselo být tak úplně špatné rozhodnutí. Snad.
To, na co gamesa sází v první řadě je totiž frenetická akce s tisíci vystřílenými kulkami, čehož se tvůrcům daří docílit relativně snadno. Na začátku každé mise tak dostanete přidělený úkol, jenž povětšinou vyžaduje projít skrze stovky po zuby ozbrojených nepřátel a na konci si podat bosse. Veskrze nudná premisa ovšem nabývá na zajímavosti v podstatě okamžitě, jak se pustíte do hraní. V závislosti na událostech (naskriptovaných) vám totiž operátorka zadání různě mění a vy se tak musíte neustále přizpůsobovat dění na obrazovce a ne naopak. Což je fajn.
Bohužel jde ale vesměs skutečně jen o kosmetické úpravy, kdy místo bodu B dojdete do bodu C a podobně. Jsou to vlastně taková malá intermezza, která jako by se snažila zamaskovat skutečnost, že při troše snahy by asi nebylo nikterak náročné dokončit jednotlivé úkoly během několika málo minut čistého času. A to už fajn není. Moc nepomáhají ani protivníci, kteří jsou nejen hloupí, ale navíc i leví. Pokud to s africkými vojáky skutečně vypadá tak, jak hra naznačuje, není se moc co divit, že tam zbraně nikdy neutichají. Koneckonců, když už se do svého cíle nemůžete trefit, nesmíte to přestat zkoušet.
Abychom si to trochu shrnuli, Bodycount rozhodně není titul, který byste si pořizovali kvůli propracovanému ději, plnému zákrutů, šokujících odhalení a neuvěřitelných zápletek. Není to podle všeho ani hra, která by vyžadovala intenzivní střelecký výcvik (naneštěstí ani tváří v tvář bossům) a nervy z ocele. Co tedy zbývá? No, jednak solidní zbraňový arzenál, s nímž se budete jen těžko kdy nudit, speciální schopnosti (např. dočasnou nezranitelnost apod.), slibující vnést do hry zajímavý prvek, a hlavně skutečně povedené audiovizuální zpracování.
EGO engine, na kterém titul běhá, zpočátku možná nesliboval bůh ví co, ale v akci vypadá vážně parádně, a i když to možná není absolutní a totální špičkoidní super nářez, pořád jde o sakra povedenou záležitost, jež se sama o sobě postará o to, že Bodycount nezamíří přímo do říše budgetovek. Návdavkem přihodím ještě docela povedené hudební motivy a především vynikající fyzikální model poškození, s nímž je mnohdy větší sranda, než se zadáním misí, a musí vám být jasné, že aspoň vyzkoušet byste si titul určitě měli.
Jak už jsem zmiňoval na začátku, nechci a nebudu se pouštět do žádných velkých předpovědí. Jednak mi to nejde a druhak to vlastně ani nemá smysl. Už teď je totiž jasné, že je Bodycount v podstatě béčkovou střílečkou bez jakýchkoliv větších ambicí (jestli je náhodou vývojáři pořád mají, měli by se jich, pro záchranu duševního zdraví, urychleně zbavit). Jenže to neznamená, že byste se u ní nemohli královsky pobavit. Docela dobře si dovedu představit, jak hra zpříjemňuje volné chvilky o víkendu, či na LAN párty mezi utkáními v něčem „pořádném“. To je ale asi tak všechno. Rád se ovšem plnou verzí nechám přesvědčit, že má gamesa navíc.
Další nové obrázky (celkem 28) naleznete v galerii.
