Bulletstorm – staňte se krvavým umělcem

Perex se může jevit zbytečně detailní a explicitní, ale vězte, že má své opodstatnění. Netrpělivě vyhlížená sci-fi řezničina Bulletstorm totiž stejně jako úvodník působí naprosto nekompromisně a je jí úplně jedno, co si o ní myslíte, nebo jestli se nedej bože nedotkla vaší křehké dětské psychiky, střežené jako klín poctivé jeptišky. People Can Fly si zkrátka na nic nehrají a s ničím si neberou servítky, čehož si všimnete téměř okamžitě po spuštění hry. Nebo možná jen chtějí, aby tak gamesa působila.

K**va, p**a, m**at ovce!

Relativně prostinký příběh o zradě, pomstě a tisících mrtvých je adaptován zcela otevřeně a bez okolků. Hned na počátku se tak seznámíte s hlavním hrdinou, Graysonem Huntem, kolem nějž se celý děj točí, a jehož očima budete dění na tajemné planetě vstřebávat. Vývojáři se sice snažili udělat postavy trojrozměrné, kdy každá sleduje své vlastní motivy, ale pokus to byl veskrze marný a zbytečný, utopený v hektolitrech karmínově rudé tekutiny.

Ne, příběh opravdu není hlavní devizou hry. A světe div se, není to ani audiovizuál. Ačkoliv v demu vypadal Bulletstorm skutečně povedeně finální verze odhalila celou řadu chybek a problémů s optimalizací, která se v podstatě při jakémkoliv větším hemžení na obrazovce projeví rychlým pádem FPS. U akce se stovkami nažhavených nepřátel, neustálými výbuchy a padajícími budovami docela problém. Čest hře zachraňuje alespoň soundtrack, jenž vsadil na řízné kytary a podmanivé riffy, jimž se čas od času podaří zakousnout do mysli a chvíli se v ní udržet. Bohužel ale opravdu jen chvíli.

Buďme ovšem fér, ani technická stránka hry není klíčovým prvkem Bulletstormu. Titul se totiž od začátku až do brzkého konce profiluje jako nespoutaná akční jízda, čemuž je podřízeno absolutně všechno. Od první minuty vás People Can Fly nepřestávají zásobit nepřátelsky naladěnými protivníky, spoustou zbraní a tunami sarkastických poznámek a komentářů, které vás bez milosti rozsekají (Hunt k Thrisce: Zabiješ mýho ptáka? Cože? Jak je něco takovýho vůbec proveditelný? Ale … srát na to! Já zabiju tvýho ptáka!).

Plácni mě po zadku a říkej mi Mary

A všechno to dohromady funguje překvapivě dobře. Opravdu. Zpočátku. To co v demu nadchlo miliony hráčů po celém světě, ale v plné verzi brzy přestává bavit a nastupuje stereotyp. Level designéři sice odvedl výbornou práci, ale pokud děláte to samé stále dokola, nezachrání to ani sebehezčí lokace. V takovém případě totiž přichází na řadu příběh, aby hráče pohltil a zabránil mu koukat nalevo i napravo. Když se tak ale nestane, člověk má čas rozhlížet se kolem sebe a zjišťovat, že si koupil zajíce v pytli.

Toliko chválený skillshot systém je sice zábava, zvlášť v multiplayeru s kamarády, ale na ploše nějakých šesti, sedmi hodin (pomaleji snad hru ani projít nejde) se z něj stává nepříjemné zdržení, kterého se navíc nemůžete zbavit. Body, které za praštěné zabíjení vašich protivníků sbíráte, totiž slouží jako herní měna pro nákup nových zbraní, schopností a samozřejmě munice z dropkitů, jež jsou roztroušeny po celém univerzu. Pokud tedy People Can Fly ukážete vztyčený prostředníček a pustíte se do Bulletstormu jako do každé jiné akce, brzy zjistíte, že vaším směrem stejně gestikuluje celé tvůrčí studio. A hádejte kdo to vyhraje.

Když si gamesu koupíte, musíte přistoupit na pravidla vývojářů, držet hubu a krok a doufat, že se dočkáte závěrečných titulků dřív, než vám vytečou nervy. A věřte mi, že k tomu čas od času dojde. Bulletstorm je totiž plný nepříjemných bugů bránících v postupu, na které má hra ve zvyku upozorňovat v ty nejnevhodnější momenty. Překážky tak musíte přeskakovat přesně v místě, které tvůrci označili za ideální, naskriptovanými lokacemi je třeba proběhnout tak rychle jak to programátoři původně zamýšleli, jinak se nedostanete dál, ale hlavně musíte dávat pozor na parťáky.

Idioti nevymřeli, jen zakotvili na Stygii

Na to, že jsou nepřátelé stupidní jsme si, zvlášť u akcí, už docela zvykli, to, že jsou debilní i vaši kolegové je ale věc, které může ve finále znamenat dost velké potíže. Jak Thriska, tak Ishi celou hrou probíhají jako by byli na výletě a očekáváte-li, že vám s něčím pomůžou, připravte se na hořké zklamání. Schválně jsem počínání svých druhů ve zbrani chvíli nezaujatě sledoval, a když nebyli schopni ani po dvou minutách (beze srandy!) zabít kreaturu, která poskakovala přímo před nimi, myslel jsem, že mě škrábne.

V každé pasáži, kde je třeba (nebo by se náramně hodila) nějaké kooperace a skutečné spojení sil proto nastupuje frustrace a smutek z toho, že vás čeká minimálně jedno načítání předešlého checkpointu. Ještě, že alespoň to je rychlé a bezproblémové. Využívat ho totiž budete velice často. Co jim však herní bůh ubral na inteligenci, musel jim nadělit na štěstí, protože jinak si nedovedu vysvětlit, jak je možné, že za celou dobu ani jeden z nich neumřel. Vlastně dokážu, oni mohli využívat systém krytí.

Takovou tu věc, kterou tvůrci tvrdili, že do hry nedají, protože chtějí frenetickou akci, ale ve skutečnosti tím mysleli, že jediný, kdo se nebude moct krýt jste vy. A tak jako ten největší ocas pobíháte po celé mapě, poskytujete azyl všem kulkám v okolí a koukáte na to, jak se vaši parťáci krčí za překážkami a nestřílí (!), zatímco vaši protivníci se krčí za překážkami naproti a střílí až k uvztekání často. A jako by to nestačilo, všechny své speciální útoky si podle všeho šetří jen pro vás, a ještě jsou při jejich používání až neuvěřitelně přesní.

Mezi lehce nadprůměrné gamesy tak Bulletstorm horko těžko vykopává jen multiplayer, který se opravdu povedl. Ať už mluvíme o módu Echo, jenž byl k dispozici v demoverzi, Anarchy, v němž jde jednoduše o to získat nejvíc bodů ze všech hráčů na mapě či kooperativním režimu. Hra více hráčů toho ale nabízí mnohem víc, ač ve své podstatě stále stejného, a je vlastně jediným důvodem, proč jsem disk s hrou hned po dohrání singleplayeru nezahodil někam do kouta.