Tak když už se to tu tak nějak rozjíždí s těmi povídkami, rozhodl jsem se, že sem hodím mojí poslední práci. Měla by to být jakási variace na to, jak…
Tak když už se to tu tak nějak rozjíždí s těmi povídkami, rozhodl jsem se, že sem hodím mojí poslední práci. Měla by to být jakási variace na to, jak to chodí uvnitř věcí, které stárnou, chátrají a jak přitom zanikají Atomy. Doufám, že se vám to bude líbit.
Byl jednou jeden Atom...
Stejně jako uspořádání částic v Jádře je důležité i prostorové uspořádání Exilů na obalu Jádra.
Touhle pitomou propagandou nás krmili už od doby, co pamatuji. Vlastně už ani nevím, od kdy si něco pamatuji. Někdy mi to připadá jako věčnost. Člověk si po takové době, co pracuje na okraji, už na moc věcí nepamatuje. Pořád dokola ty samé obchůzky, prej aby se něco nestalo. Ani můj předchůdce nezažil žádné napadení. Předchůdce, byl vůbec nějaký? Nějak si to nemohu vybavit. Přijde mi, jako kdybych tu prožil už stovky životů.
Občas potkávám Ela. El jezdí druhou trasu světa. Potkáváme se jednou za čas na obchůzkách. Chudák El, už je taky pěkně servanej, mám pocit, že už pro společnost maká mnohem déle než já. Ovšem co je tady déle, netroufnu si tvrdit. A proč to všechno? Proč to všechno děláme? Kvůli Pánům nahoře, nahoře ve středu. Valejí se tam a my se tu můžeme třeba rozštěpit do skonání.
Dříve mi všechno připadalo normální. Byl to prostě můj úděl, hlídat hranice, aby se něco nestalo. Byl to úkol celého našeho klanu Exilů, už po celá staletí, alespoň tak to tvrdila ta proklatá propaganda. Ale nedávno se vše změnilo. Ve společnosti se objevil jeden nový z našeho rodu, rodu Exilů. Nikdo ho tu neznal, opravdu nikdo a to jsme tu skoro jako jedna veliká rodina. Měl jsem to štěstí, že jsem ho občas potkal, nestávalo se to zas tak často, ale když už, naše rozhovory a diskuze stály za to. To co mi vštěpil Ed do hlavy, tak se totiž ten nový jmenuje, jsem si nikdy dříve neuvědomoval. Díky němu se mi otevřely oči. Už je to nějaký ten pátek, co sem Ed přišel a od té doby se jeho názory rychle šířily po celém okraji světa. Nikdo sice nevíme, odkud se tu Ed vzal, hlásá že z jiného světa, trochu přepjaté, ale jestli je to pravda, může být náš spasitel. Díky němu jsme si všichni uvědomily, že nemusíme dělat to, co pořád děláme, pro nic za nic létat jako blázen na okraji do konce věků a chránit Pány, co se hřejou uprostřed.
Té obrovské tvrzi, kde žijí Páni, se odjakživa říkávalo Jádro. Vlastně si ten název přidělili sami. Prostě chtěly, abychom my na okraji věděli, kdo je tady středem. Nevím jak se k nim dostala třetí strana. Říkáme jim Nevímáci. Trochu střeštěné, ale opodstatněné. Tihle hoši totiž nikdy nevěděli co mají dělat, respektivě ke komu se přidat. Občas se stalo, že s námi nějaký z nich mluvil, chtěl nám pomoci, ale pak si to zase rozmyslel, že raději ne a vrátil se do Jádra. Oni se prostě nemohou rozhodnout, nebo jak tvrdil Ed, spíše nechtějí. Nechtějí se do ničeho plést a dělat si jakékoli nepřátele, chtějí být neutrální. Možná to bylo právě kvůli nim, velkým Pánům z Jádra. Častokrát jsem slýchával, od Ela z druhé směny, že se nějakej Nevímák ztratil. Říkalo se, že ho Páni unesli a předělali ho na svého vlastního. Stal se jedním z nich. Prý dokáží kohokoliv rozložit a převést na jejich stranu.
Tohle všechno nám říkal Ed. Věděl toho strašně moc a všichni jsme se od něj chtěli co nejvíce naučit. Po čase jsme začínali všichni věřit, že opravdu přišel z jiného světa. Vše začalo tak nevinně, ale Ed nám přinesl nový pohled na život, na samotnou podstatu bytí. Jeho vzestup nahoru byl opravdu rychlý. Po pár prolétnutí okolo Jádra se v podstatě stal naším vůdcem, pro mnohé i duchovním. Já jsem nikdy na tyhle hlouposti nebyl, ale jsem tolerantní, to mě naučil Ed. Příprava celé akce byla překvapivě rychlá, Ed to měl všechno v hlavě vymyšlené. Podle mě nad tím přemýšlel hned od té doby, co se objevil v našem světě, kdy začal být náš svět lehce negativní,později se ukázalo, že díky jeho přítomnosti. Plán byl naprosto jasný, svrhnout Pány Jádra. Sakra, jak my to všichni chtěly, po tolika letech, staletích, nedá se to ani vyčíslit. V tu chvíli to asi každému připadalo jako skvělý nápad. Nikdo, ani já, si neuvědomoval, jaké by to mohlo mít následky. Byly jsme v podstatě zaslepení, zaslepení Edovými vizemi a proroctvím, ale to nemůžeme mít Edovi za zlé, chtěl jen to samé, co všichni ostatní. Svobodu.
Ed věděl, že musí každému z rodu, ať to byl El, Erik, nebo Ernest, ukázat, jak se vychýlit. Ed s tím již měl zkušenosti. Říkával, že právě takto se dostal z jiného světa do našeho. Dělávali jsme to tak, že při jakémkoliv střetnutí s Edovou dráhou, ostatní trénovali s Edem. Učil je, radil jim, ukazoval jak na to. Stačí se jen soustředit, upřeně hledět na svou dráhu a opravdu chtít přítely, říkával mi Ed. Když jsem se poprvé odchýlil, ne víc jak pár nanomilimetrů, byl to naprosto neskutečný pocit. Pocit volnosti a sladké svobody, po které jsme tak neskutečně bažily. Netrvalo to ani deset okruhů, kolem Jádra, než Ed každého naučil, jak se uvolnit.
Pak přišla ta osudová vteřina našeho světa. Jedna z nejhorších vteřin, kterou jsme mohli dopustit, my Exiláci, kteří jsme po celou věčnost měli hlídat Jádro, jako své vlastní oko. Ten otřes byl neskutečně silný, jako kdyby se rozdělil svět na dvě poloviny. Praskání bylo slyšet všude. V jeden jediný moment, kdy Ed zavelel, se všichni mí bratři, rodina, odprostili od dráhy a stali jsme se volnými. Tenkrát jsem cítil opravdové vykoupení a nástup spravedlnosti. Nic z toho nám nebylo přáno. Útok byl naprosto děsivý. Celý rod Exilů najednou vtrhl do obrovské tvrze, Jádro bylo napadeno. Tolik padlých, nikdy bych nečekal, že se Páni budou umět tak dobře bránit. Bitva byla naprosto příšerná, v ten moment, kdy jsem stál uprostřed šílené válečné vřavy, jsem si uvědomil, že asi neděláme správnou věc. Nevímáci se krčily ve všech rozích, schovávali se, zamykali dveře, ale bratři se najednou zdáli uplně jinými. Vraždily bez milosti i Nevímáky, malé i velké, bez vyjímky, svět byl v obrovském chaosu, všichni křičeli a běhali jak jen to šlo. Ti, kvůli nimž jsme toto rozpoutali se bránily opravdu urputně a dlouho, ale neměli nejmenších šancí, byly jsme v přesile. Vše vedl udatný Ed, kterému se na obličeji vykresloval strašlivě ďábelský obličej. Chtěl jsem to vše zastavit, ale již bylo pozdě.
Zbývali poslední Páni, avšak při jejich zdlouhavém popravování se něco začalo dít. Něco nebylo v pořádku. Zem se začala třást a malé kousky tvrze se začali rozpadat. Jádro začalo být v plamenech a začalo sebou zmítat jako šílené, skoro jako kdyby bylo živé. Nikdo nechápal, co se děje. Všichni se udiveně dívali na Eda. Ono všichni, je vlastně nepřesný pojem, když jsem si to uvědomil, zděsil jsem se ještě více. Stál jsem tam jen já, uprostřed hromady mrtvých a prázdných schránek, Ed, který vše vedl a asi dva další bratři, jestli je po tomhle všem mohu dále nazývat bratry. Víc nás nezbylo. Vedle mě ležel na zemi mrtvý El. Půlka těla mu chyběla. Byli jsme opravdu ztraceni a zrazeni sami sebou. Jak jsme jen tohle mohli dopustit. Jádro se docela jistě rozpadalo a svět nám mizel před očima. Všechno, co jsme znali a jak jsme s tím žili, bylo pryč. Edovi pomalu mizel ďábelský výraz z obličeje a přeměňoval se na nechápavý a zděšený, jak se ode mě vzdaloval a letěl volným prostorem. Nikde nic nebylo. Všichni zmizely, odletěli pryč. Teď mi zbývá jen doufat, že se dostanu do jiného světa, stejně jako tenkrát Ed, a budu moci ostatní varovat, před podobnou katastrofou. Jestli do té doby nezapomenu……
