Call of Duty: Black Ops – válka si nevybírá

Sérii Call of Duty si již nějakou dobu přehazují dvě studia – Infinity Ward a Treyarch. Tentokrát los padl na chlapíky z Treyarchu, a rovnou s úkolem postavit se jedné z nejprodávanějších her minulého roku – svému předchůdci. Úkol to vskutku složitý, studio na to však šlo po svém. Povedenější, méně hektický příběh, delší kampaň a pořádný balík novinek do multiplayeru. Povedlo se?

Opakování, matka moudrosti

Příběh si prožijete v kůži Alexe Masona. Vojáka, kterého v tajúplné místnosti vyslýchají a snaží se z něj vytlačit informaci, kterou si nepamatuje. V jeho vzpomínkách se pak vracíme na mnohá místa – od Vietnamu po Washington DC, Kubu a Rusko a postupně skládáme vzpomínky jako velké krvavé puzzle. Ve druhé polovině hry už se tak z výslechu stává spíše spolupráce, kdy se Alex snaží přijít záhadě v jeho hlavě na kloub. Bez okolků lze říci, že kampaň představuje to nejlepší z celé série. Treyarch se totiž vyvarovalo některých chyb z Modern Warfare, ubralo na chaosu a především nabídlo ukončení, které dává smysl. I přesto, že se během své poutě dostanete do bot mnoha různých vojáků a někdy uprostřed kampaně nastave opravdu velký zmatek, vše se nakonec urovná a hráč se dozví podstatu celé věci. Hra tím možná ztrácí trochu na tempu, to je však spíše ve prospěch situace.

V základu však Black Ops zůstává ničím nezměněným kolosem. Hráč sleduje lineární cestu plnou naskriptovaných událostí, uber-cool momentů a převratů, které jej většinou vyhodí ze židle. Kromě stepování po svých si užijete pilotování vrtulníku, řízení auta, obsluhu kulometu na korbě náklaďáku, plavbu ve člunu i mnohé další činnosti. V zásadě se pořád něco děje a genialita celého konceptu je v malých detailech a variabilitě. Ať už utíkáte z brutálního ruského vězení, plížíte se džunglí Vietnamu či kosíte cestu pod sebou vrtulníkem, nikdy nemáte pocit, že něco děláte opakovaně. Párkrát za hru se dokonce lehce změní herní mechanismy a budete se snažit prodrat zamořeným městem ve skafandru nebo navigovat své kolegy na zemi z letadla na oběžné dráze. Ano, příběh je bolestně lineární a proběhnete ho při troše štěstí za 6 až 8 hodin (což je ve srovnání s Modern Warfare 2 také slušné). Po vzoru předchůdců si však budete užívat každou vteřinu a hra končí dřív, než vám začne lézt lineárností na nervy. Black Ops je zkrátka jako pravý hollywoodský blockbuster – na dvě hoďky vás vtáhne do sedaček a nenechá úžasem ani pořádně sežvýkat popcorn.

Klasika nestárne

Vaše pobíhání samozřejmě křižují snad všechny známé herní vychytávky. Cut-scény v herním enginu zbytečně nevytahují z atmosféry a nechávají vás částečně u kormidla ovládání. Reakční momenty, kdy musíte zběsile bušit do toho kterého tlačítka, jsou tu přítomny v plné síle a ruku v ruce jde i pohodlné a téměř nezměněné ovládání. Aktivní je i funkce automatického míření, tu je však možné v menu vypnout.

Ovládání a stylu hry se přizpůsobuje i zbraňový arzenál. Stejně jako u předchůdců tu najdete mnoho starších i zcela moderních kousků. Některé lépe trefují cíle dávkou, další skvěle střílejí za běhu. Treyarch se velmi snažil přivést 60tá léta do moderní podoby a vskutku se mu to povedlo. Všechny zbraně mají samozřejmě mnoho podob, u některých najdete přimontovanou optiku, další se zase chlubí plamenometem či granátometem. Nejvíce tyto vlastnosti odkrývá až multiplayer, o tom se však více dozvíte ve vlastní multiplayerové recenzi.

Trochu horší už je to s umělou inteligencí a občasnými bludy singleplayeru samotného. Mimo naskriptované situace jsou jak vaše, tak nepřátelští vojáci patřičně tupí. Nemluvím jen o tom, že často nesmyslně pobíhají a pletou se vám pod mušku. Ale hlavně o tom, že vám patřičně nepomáhají. Často nastávají situace, kdy jste zraněni a potřebujete se na chvíli ukrýt, přičemž byste rádi zaslechli krycí palbu vašich parťáků. Ale ejhle, dva chaoticky tancují pod salvou kulek, další se krčí a poslední střílí z krytu už půl hodiny. Jenže střílí do zádi auta, za kterým se kryje a nijak jej to neruší. V některých misích navíc velmi matou konkrétní úkoly a ve Vietnamu jsem dokonce chvílemi netušil, co mám dělat. Vidíte, kam máte běžet, ale co tam máte provést, to zůstává záhadou. Často alespoň pomáhá sledovat kolegy a snažit se je napodobit. To jsou ale naštěstí jen střípky jinak dokonale promyšleného konceptu.

I´m Ed Harris bitch

Treyarch dokázalo s audiovizuálem doslova divy. A tím nemyslím samotnou kvalitu grafiky, jelikož použitý engine již má ta nejlepší léta za sebou. Myslím tím celkové podání, které je nesmírně působivé. Tak především, o dabing hlavních protagonistů příběhu se postaraly takové hvězdy, jako Ed Harris (Skála), Gary Oldman (Temný rytíř) či Sam Worthington (Avatar), kteří se do svých postav vžili a podali bravurní výkony nejen v rozhovorech. V samotných rozhovorech velmi vyčnívá pokročilá mimika a reakce postav. Obyčejný pokec v džípu pak dostává úplně nový rozměr.

I přes zastaralejší engine, což se nejvíce projevuje v texturách a otřepanosti některých lokací je Black Ops skvěle vypadající hrou. Vývojáři prostě dění na obrazovce umí prodat, některé scenérie doslova vyráží dech a občas se na obrazovce objevuje najednou tolik postav, že člověk začíná šilhat. Na rozdíl od Modern Warfare 2 navíc předvádí Black Ops úplně jinou úroveň brutality a násilí, které vytáčí do nových výšin. Končetiny létají, výslechy mrazí a člověk má pocit, že má před sebou doopravdy dospělou hru. O to větším paradoxem je, že žádná scéna ze hry svou kontroverzností nepřesahuje pověstný masakr na letišti. Atmosféru podporuje i brilantní soundtrack, který snoubí klasiky z rádia s nabušenou gradující smyčkou ve vypjatých momentech. Hans Zimmer to není, stále však stojí za poslech.

Nandej to zombíkům

Jak jste se mohli dozvědět ve včerejší retro-recenzi, World at War nabídl skvělý mód Zombies, kde jste se s kamarády postavili hordám nemrtvých. Ten se po dlouhých spekulacích vrací i zde a my můžeme jen jásat. Vrací se vše, co jsme milovali již minule, hektická akce se stavěním barikád a nakupováním zbraní se tak nemění. K tomu nám vývojáři připravili čtyři hratelné postavy dějin a kamarádskou dvojicí Kennedy/Castro to rozhodně nekončí. Treyarch se naštěstí polepšil i co se map týče a nabízí nám již od začátku dostatečnou zásobu, kde si můžeme hrát na písečku (a to nemluvím o cheatech, kteří již teď brázdí internet). Zombíci nám alespoň z části vynahrazují fakt, že tu již na žádný kooperační režim nenarazíme.

Vyhráli jsme. Prozatím

Call of Duty: Black Ops se drží pohodlné, vyšlapané cestičky a nechce se zbytečně vydávat do neprobádaných hlubin. Jedná se ale o mimořádně vypiplanou hru, která se Treyarchu jednoznačně povedla a jedinou průkaznou vadou je tak pochybná umělá inteligence. Jinak hra nabízí velmi bohatý obsah a téměř nekonečný multiplayer, který si zaslouží zcela samostatnou recenzi, kterou na Zingu v podání Cvrndy naleznete již zítra. Na trhu je spousta moderních i starších FPS akcí, Black Ops je ale rozhodně titul, který se nevyplatí obejít stranou. Už jen proto, že některé momenty patří k tomu nejlepšímu v herním průmyslu.

PS: Vzhledem k problémům provázejícím PC verzi byla recenze sepsána z Xbox360 verze hry. U PC verze si tedy odečtěte ještě nějaký ten bodík za potíže, které se Treyarch snaží aktivně řešit. Snad to nebude trvat dlouho.