Call of Duty: Modern Warfare 2 – mánie pokračuje

Pár let staré Call of Duty 4: Modern Warfare byla fantastická hra. Žádný jiný díl nepřinesl do série tak svěží vítr, jako právě čtyřka. Nejen, že skočila ze druhé světové války do moderní doby, ale i multiplayer obsahoval tolik inovativních prvků, až nám z toho hlava přecházela. Nikdo se tedy nemůže divit, že po vydání CoD4 začalo Infinity Ward makat na pokračování, nazvaném prostě Call of Duty: Modern Warfare 2. A právě to si teď rozebereme, včetně pohledů, jak se hra za ten necelý rok od vydání změnila.

Svět je bojiště

Ze všeho nejdříve začněme hrou pro jednoho hráče. Modern Warfare 2 začíná 5 let po událostech čtvrtého dílu (resp. prvního Modern Warfare). Rusové pořád dělají bordel, na Blízkém Východě taky není situace zrovna nejrůžovější, a co víc, John „Soap“ MacTavish, hlavní protagonista jedničky, byl povýšen na kapitána a dělá nám šéfa namísto legendárního kapitána Price, jenž byl prohlášen za mrtvého samotnými vývojáři z Infinity Ward. Podobně jako v prvním Modern Warfare si užijeme jak válčení v kůži příslušníků amerických Rangerů, tak i trošku odlišný pohled na válku díky účasti na akcích britských SAS, nebo spíše jednotky Task Force 141.

Na singleplayeru rozhodně musíme pochválit variabilitu prostředí. Během celé hry navštívíme třeba chudinské čtvrti v Riu, rozbombardovaný Washington DC, ruské zasněžené pláně nebo ropnou plošinu. Vše je zpracováno dost působivě a detailně, a i když engine hry má svá nejlepší léta za sebou, pořád prostředí vypadá skvěle. Dále musíme vyzdvihnout i skriptované sekvence a zvraty během hry, obzvlášť na konci jedné z posledních misí se stalo něco, co nám téměř vehnalo slzy do očí a považujeme to za jeden z nejlepších herních momentů, jaké jsme kdy ve hrách viděli. Působivých situací je ve hře hromada, a není v našich silách tu všechno rozepisovat, ale hlavně vás nechceme připravit o parádní zážitek. Prostě a jednoduše, příběh jako takový na rozdíl od jedničky nepatří k nejpřehlednějším a nejjasnějším (tím však nechceme říci, že by nebyl povedený, naopak, jde o hodně promyšlenou záležitost), ale právě skripty ze zápletky ždímají jen to nejlepší. Dále Modern Warfare 2 nezklamalo ani ohledně válečné atmosféry. Nejlépe to jde vidět v misích, kdy Rusové napadli USA, a z pohledu vojína Jamese Ramireze sledujeme věčné zoufalství a beznaděj, jež čiší z každého kusu zničené či spálené země. A navíc, hutnou atmošku doprovází dechberoucí soundtrack, jenž má na svědomí proslulý skladatel Hans Zimmer. O grafické stránce hry se nemá cenu bavit, od dob prvního Modern Warfare zůstal engine prakticky nezměněný, jen přibyly lepší efekty ohně a výbuchů, ale není to nic, co by stálo za řeč.

Zatím jsme ve většině případů singleplayer chválili, takže je nejvyšší čas poukázat na nějaké ty chyby. Pochopitelně začneme tím, co trápí celou sérii už hezkých pár let, a to délka. Hru pro jednoho v MW2 jsme dohráli na normální obtížnost přibližně za 4 hodiny, a to je zatraceně málo, i na poměry CoD série. Připadá nám, že už si z nás tvůrci dělají srandu, protože tohle už je vážně moc. A co je ještě horší, i na největší obtížnost (veterán) hra není žádná výzva, pořád je to jako procházka růžovým sadem. Tedy, nechceme ze sebe dělat Chucka Norrise, přiznáváme, že občas nám to na veterána moc nešlo, ale oproti předešlým dílům to vážně bylo hodně, hodně slabé. Také nesmíte čekat nějak moc inovací, singleplayer je sice intenzivní řežba plná skriptů a skvělé atmosféry, ale na inovace se tu vážně nehraje. Jediná převratná novinka je termální vidění, několik nových zbraní a občasná jízda ve vozidlech, jinak však MW2 v rámci singlu neobsahuje nic, co bychom už dříve neviděli. A to je zatracená škoda.

Ve dvou se to lépe táhne

O singelplayrové kampani už toho moc říci nejde, takže je nejvyšší čas zaměřit pozornost na nový kooperativní mód nazvaný Special Ops. Na rozdíl od předešlého World at War lze Special Ops hrát pouze ve dvou, a musíme říci, že to byla snad nejmoudřejší volba, jakou mohli tvůrci ohledně Modern Warfare 2 učinit. Ve čtyřech by to byl pěkný blázinec, to říkáme na rovinu, ve dvou je naopak všechno jasné, přehledné a svižné.

Celý kooperativní mód sestává z mnoha misí s rozličnými úkoly (deaktivuj bomby, dostaň se z bodu A do bodu B, znič všechna auta, nebo závody sněžných skútrů), přičemž můžete zvolit ještě obtížnost. Během všech misí navštívíme známá místa ze singlu, ale co je hlavní, čeká nás i pár misí odehrávající se na mostě (pravděpodobně v San Francisku), a podíváme se i do starých známých míst, konkrétně do okolí města Pripjať, kde jsme řádili už v singleplayeru prvního Modern Warfare.

Ve Special Ops však hraje největší roli to, zda máte k dispozici dobrého spoluhráče. Můžete sice hrát i sami, ale to za moc nestojí a naopak, máte-li k dispozici věrného parťáka, který vás nenechá ve štychu za žádných okolností, jde o bezkonkurenční kooperativní zážitek, jenž se s trochou nadsázky vyrovná i Left 4 Dead. Se spoluhráčem čelíte nejen klasickým nepřátelům, ale občas na vás vyběhne i tzv. Juggernaut, obrněný nepřítel, jehož sejme nejméně několik zásahů z granátometu. Juggernaut je koneckonců jediná zvláštnost Special Ops, i když tentokrát o inovace nejde. Hra sází především na spolupráci dvou hráčů, a to se daří dokonale, takže nemáme co bychom co-opu vytkli.

Multiplayer, sázka na jistotu?

Dostáváme se k poslední části Modern Warfare 2, a to hře více hráčů. Ve všech předešlých dílech (včetně World at War, to jen aby rejpalové dali pokoj) šlo o úžasný zážitek, jež ve svém žánru prakticky neměl konkurenci. Je na tom MW2 stejně?

Ano i ne. Multiplayer nejnovějšího přírůstku do série totiž trpí jedním OBROVSKÝM problémem. Ten problém má dokonce vlastní název, IWnet. Konzolistů se to netýká, ovšem PC hráčům IWnet pije krev už hezky dlouho. Nejde o to, že jsme doteď byli zvyklí na staré dobré dedikované servery a pro jednou tu je matchmaking obšlehlý z konzolí. Jde především o to, jaký přístup mají sami vývojáři. IWnet je na tom totiž den ode dne hůř a hůř, zpomaluje se a zpomaluje, a pokud nás paměť neklame, patch, jež by opravdu něco řešil, nevyšel už více jak 6 měsíců. Takže pánové a dámy z Infinity Ward, to bychom si vážně nerozuměli.

Dalším výrazným problémem je protipirátská ochrana Valve Anti-Cheat, zkráceně VAC. No, pořád lepší, než Punkbuster v předchozích dílech, který jen frustroval poctivé majitele originálek a piráti se mohli vesele smát na crackuntých serverech, avšak VAC je zde jen pro srandu. V poslední době prostě mutliplayer Modern Warfare 2 ovládli cheateři a hackeři, a VAC s tím z nějakého záhadného důvodu nedělá vůbec nic.

Nicméně, to byly v podstatě jediné problémy online části hry, jež by stály za řeč, teď si pojďme konečně něco povědět o samotném hraní. V zásadě jde o totéž, co v předchozích dílech. Máme tu starý dobrý Team Deathmatch, Free-for-All a jejich hardcore obdoby, oblíbené a spolehlivé Search and Destroy, dále Domination, Capture the Flag…. Herních módů je zkrátka dost a přibyly i některé nové kousky, např. Barbones. Avšak jde o to, že jsou skoro nehratelné, protože vám IWnet většinou nedokáže najít žádný vhodný server, a tak čekáte, čekáte, čekáte…. Až se co? Nedočkáte. Basta.

Herní mapy také nezklamou. Sice pár z nich upřímně nenávidíme (jako třeba Estate v lesích nebo Invasion a Karachi v rozpadlých ruinách měst, všechny 3 jsou rájem pro campery), ale jinak si není nač stěžovat. Oblíbili jsme si především mapy Afghan, deštivý Underpass, ponorkovou základnu Sub Base, ale hlavně Wasteland. Jde o remake staré mapy Brecourt z prvních dvou dílů série, tentokrát však není umístěna v Normandii, nýbrž poblíž Černobylu. Nicméně, my jako staří CoD veteráni se ještě teď nemůžeme Wastelandu nabažit, holt nám to připomíná staré dobré časy, kdy celá série šla trošku jiným (a lepším) směrem…

Ohledně zbraní přibyly např. útočné pušky Bushmaster ACR, SCAR-H a Steyr AUG (z neznámého důvodu zařazen do lehkých kulometů), tvůrci přidali i pár ručních zbraní jako revolver .44 Magnum, dokonce se můžeme vyřádit i s těžkými kalibry jako Javelin nebo Stinger a přibyla i jedna zajímavá hračka, a to Riot Shield. Inovaci potkal i systém killstreak odměn. Stará dobrá trojice UAV-nálet-vrtulník doplnila např. stíhačka Harrier, raketa Predator, bombardér AC-130, EMP bomba nebo už vážně přehnaná atomovka. Během levelování, jež samozřejmě také nechybí a tentokrát je zvýšeno na 70-ku, si vše postupně odemykáte a pokaždé musíte mít zvoleny maximálně 3 killstreaky, což nám sedí. Samozřejmě i příslušenství ke zbraním doznalo značných změn, takže si tentokrát můžeme na zbraně přidat třeba termální optiku, podvěsnou brokovnici, futuristický senzor tlukotu srdce atd. No a nakonec byl přidán třeba český Semtex nebo vrhací nůž (dokonalý v kombinaci s Riot štítem). Na nedostatek inovací si tedy nemůžeme stěžovat.

We are winners!

A právě v tom je zakopaný pes. Ohledně multiplayeru samotného si v zásadě opravdu není nač stěžovat. Sice už z toho nejsme tak na větvi, jako před více než dvěma lety při hraní CoD4, ale i tak šlo o náramnou zábavu. A zdůrazňujeme, šlo. V současné době je totiž multiplayer prakticky nehratelný, a to kvůli nadvládě cheaterů a neschopnému IWnetu. Vzpomínáme, že v době vydání jsme se těšili, až přijdeme domů a zasedneme k multiplayeru, abychom zase postoupili o pár levelů a pořádně se vyřádili. Teď? Teď máme strach ten multiplayer vůbec zapnout, aby nás to nevyprovokovalo a my v záchvatu zlosti nevyhodili PC z okna. Je to smutné, ovšem nezbývá nám než multiplayer z dnešního pohledu bez lítosti odsoudit.

Ohledně singleplayeru už jsme optimističtější, celá kampaň nás vážně bavila, soundtrack tomu dodal pořádné grády a náš názor na Special Ops je také pozitivní. Takže, jestli vás zajímá především řádění jednoho hráče, případně co-op, vyplatí se vám koupit Modern Warfare 2 i rok po vydání. Pokud však chcete především MP zážitek, dělejte, jako by žádné MW2 neexistovalo a počkejte na Black Ops, protože my máme pocit, že to navrátí hře více hráčů alespoň trochu ztracené důstojnosti.