Darkspore – temnota útočí

Will Wright a jeho Maxis jsou skuteční žánroví chameleoni, kteří se snad nezaleknou téměř ničeho. Ale dnes recenzovanou hru by od nich asi čekal jen málokdo. Posun od Simíků a mírumilovného Spore ke krvežíznivému akčnímu RPG je totiž opravdu velký. Nic na tom nemění ani fakt, že na principech druhého zmiňovaného dnes budeme stavět.

Spore totiž byla hra, jež předběhla svou dobu. Nyní si ale autoři řekli, že čas již uzrál, a tak je ta správná doba zkusit jeho koncept znovu. Tentokrát však s příměsí různorodých hratelnostních prvků, které mají z úchvatného editoru příšerek udělat něco více, než jen zábavu na pár minut. Takže jak se tohle snažení podařilo?

In galaxy far, far away…

Bohužel hned ze začátku musím tak trochu kritizovat. Příběhové pozadí sice není vyloženě tragické, nicméně tím hlavním, co nás u monitoru udrželo, také nebylo. Prostě se jen tak plavíte na svém futuristickém plavidle a jako hrdinný konstruktér cestujete širým vesmírem a likvidujete ohavné experimenty předchozích generací. Aspoň se nejedná o nic složitého na pochopení či dokonce něco rušivého, ale naopak jednoduše zdůvodňuje premisu celé hry.

Říká se, že v jednoduchosti je síla. A svým způsobem to Darkspore potvrzuje. Volí totiž naprosto jednoduché, ale funkční příběhové pozadí.

Ty, kteří stále ještě doufají v něco hezkého, barevného a klidného upřímně lituji, protože dnes zůstanou o hladu. Ale vlastně né tak zcela, protože nápaditý, hezký a někdy i barevný svět Darkspore rozhodně je. Díky cestování z jedné planety na druhou se okolí stále mění a leckdy se nad nápaditostí struktur, jež tvůrci vymysleli, podivíte.

Bujnou flóru plnou roztodivných tvarů a barev střídají nehostinné skály protkané futuristickými můstky a stavbami. Své si najde opravdu každý. Možná jen trochu zamrzí, že prostředí si časem asi moc všímat nebudete, jelikož je sterilní až běda a chabé pokusy s masožravou kytkou nebo sem tam poletující pyl to nezachrání. Navíc se po pár hodinách v náručí tohoto světa nevyhnete déjá vu a stále častěji si budete říkat, tady už jsem přece byl.

Další Diablo

Naštěstí je lehce repetitivní prostředí rozbíjeno akční hratelností. Kdo řekl, že je Darkspore jen převlečené Diablo, nebyl daleko od pravdy. Kouká se na to z vrchu a ovládá především myší. Hlavní náplní pak je bezhlavé vybíjení velkých počtů nepřátel, ale že je to po čertech zábavné masakrování.

Tedy, jak se to vezme. Pokud jste na to sami, tuhle hru doporučujeme nebrat. Hratelnost se totiž v tomto případě až nepříjemně rychle proměňuje jen v tupé klikání a chození. Za to s přáteli je to jiná káva. Lidský element dělá z naprosto primitivní myšlenky a jednoduché hratelnosti něco zábavného a zaručuji vám, že bavit se budete sakra dlouho. Síla této složky tkví hlavně v kooperaci mezi jednotlivými postavami, nebudete se tedy téměř nudit.

Co je v jednom stereotyp je ve skupince krystalická zábava.

Navíc se Darkspore snaží celou hru co nejvíce zjednodušit a otevřít ji tak i víkendovým hráčům. Ať už je to naprosto pohodovým ovládáním či barevným a přehledným menu, v němž by tápat neměl ani ten největší zmatkář. Hra vám vyjde vstříc, i když jste naprostý začátečník. Interaktivní režisér upraví obtížnost přímo za pochodu právě na vaši úroveň. Navíc se před každou úrovní přesně dozvíte, co na vás čeká a můžete se tak i adekvátně připravit.

Tedy pokud máme čím. Zde totiž do hry vstupuje někdy dost otravný prvek náhody. Za každou zabitou potvoru dostanete zkušenosti a sem tam i nějaký ten předmět k vylepšení příšerek. Ale když stále nic a nic nepadá, začne to být otrava. Ještě lepší je, když padá něco, co dalších deset levelů ani nemůžeme použít. Nejpalčivěji je pak tento efekt vidět, když hrajete sami.

Představivosti se meze nekladou

Prozatím jsme si však představili pouze polovinu hratelnosti. V té druhé zužitkujeme bodíky a předměty nasbírané během pobíhání po úrovni. Ano, někteří již správně myslí na editor příšerek. Ten je skoro do puntíku okopírován z původního Spore, kde tvořil téměř celou hru. To znamená, že se vyřádí opravdu každý a možností je požehnaně. Tedy zas až tak volné to není. Naopak jsme byli zjednodušením některých prvků lehce rozladěni. Ale co naděláme, pojďme vzít za vděk aspoň to, co máme.

Z kraje si vyberete jednu z pětice ras. Na výběr jsou organičtí Bio, robotičtí Cyber, napůl mrtví Necro a jde se dokonce tak daleko, že se najdou i takoví, kteří umí ohýbat čas a prostor (Quantum) či dokonce jedinci s plazmou místo krve. Navíc se ještě jednotlivé charaktery rozdělují podle povolání. Chcete mít mrštné útočníky, těžkopádné tanky či odstup si držící střelce?

I přes menší množství možností je editor stále suprový a svoji příšerku si vytvoří naprosto každý.

Již to představuje širokou paletu různých kreatur a tudíž i herních stylů. A teď si představte ty možnosti, které máte s dalšími předměty, které můžete na postavy přidat. A že je jich požehnaně. Navíc se všechny dají zvětšit, zmenšit či dokonce deformovat a samozřejmostí je změna barvy a vzoru. Nutno ale zmínit, že představa autorů o sci-fi se zasekla někde před dvaceti lety. Jak jinak si vysvětlit plazmová děla a mechanické kanóny vedle magických žezel, mečů a bůhví čeho všeho ještě.

V konečném důsledku tak za chvíli vytvoříte šílené stvoření, které sice bude většině připadat ohavné, ale je vaše a důležité je, že je po čertech silné. Výslednou sílu a tím i level postavě určují předměty, které jí do vínku dáme. Dostáváme se tedy zase k nepříjemnému mechanismu náhody.

Ve třech se to lépe táhne

Naneštěstí jednotlivé rozdíly mezi třídami nejsou až tak velké a většinou tedy hratelnost spočívá jen ve správném načasování a aplikaci speciálních schopností. Ty jsou vcelku komplexní a asi se dají považovat za jediný větší odlišovací prvek mezi nimi. Navíc jsou některé pro celou partu sdílené. Ach, my to ještě nezmínili! Do hry každý hráč vyráží s týmem o třech příšerkách.

Rozhodně skvělá myšlenka, která hru zase činí trochu nepředvídatelnou. Lze si tak namixovat tým přesně podle vašeho stylu hraní, ale přihlédnout klidně můžete i k estetické stránce věci. Už ve hře jednoho hráče se to tváří děsně komplexně, ale v multiplayrové složce se tento prvek dostává na zcela jinou metu.

Někdy záleží i na kvantitě.

Jak již napovídá titulek o řádek výše, technicky se v Maxisu nevytáhli, ale ani to přílišně nezbabrali. Během samotné hry se bugy objevují spíše výjimečně a kromě dvojího zamrznutí hry jsem problémy nepostřehl. O poznání horší už to však bylo u matchmakingu. Nejen, že je čekání někdy dosti dlouhé a otravné, ale celkově působí dost chaoticky a často ani nevíte, která bije.

Zábava, ale s výhradami

Když si uvědomím, že jsem od hry v podstatě nic nečekal, příjemně překvapila a svým způsobem si mě i získala. Obzvláště ve více lidech se rozhodně jedná o skvělou zábavu na dlouhé jarní večery. Koncept Spore zde konečně dostal nějaký pádný smysl. Hratelnost je svižná, a pokud vám nevadí trochu stereotypu, rozhodně nemůžete šlápnout vedle.

Naopak si nejsem jist, jestli hru doporučit pro offline režim. V jeho případě totiž na hráče doléhá frustrace ze stále se opakujících principů a náhodného systému odměn v plné míře a slabší jedinci by to nemuseli ustát. Proto by si také měli z výsledného, lehce nadprůměrného hodnocení nějaký ten bodík srazit.