Tímto tempem skončí Destiny v propadlišti dějin.
Recenzovaná verze: PlayStation 4
Rozšíření Curse of Osiris mě donutilo přemýšlet nad tím, jestli jsem ještě stále fanoušek hry nebo bych se měl řadit mezi její odpůrce. V prvním díle jsem nahrál tolik hodin, že se to bojím zveřejnit a recenze na druhý díl byla z mojí strany spíše optimistická, leč s jistými výtkami. Jenže až po několika týdnech se ukázalo, že Destiny 2 má přeci jen trhliny, které se autorům nedaří dostatečně rychle zacelit. Sami nedávno potvrdili, že zklamali především své nejvěrnější hardcore fanoušky, které odradili chabým endgame obsahem a zejména strohým Crucible režimem, který jsem v recenzi také kritizoval.
Nedávné dojmy z Paris Games Week prezentace ve mně ale vzbuzovaly nadšení. Příběhové rozšíření s Osirisem vypadalo velmi dobře a stejně tak hráči do něj vkládali velké naděje. Ačkoli bych měl s verdiktem počkat až na konec článku, na rozdíl od Bungie vám řeknu hned a narovinu, že Curse of Osiris je jen dalším hřebíčkem do rakve. Vlastně je více než to. Je fackou všem hráčům a fanouškům a je v tomto případě jedno, jestli si toto DLC koupíte nebo ne, hra vás totiž vytrestá tak jako tak. V prvním případě sice dostanete slibované rozšíření, ale nový obsah abyste hledali lupou. Pokud naopak rozšíření nekoupíte, na Destiny 2 můžete vlastně zapomenout, protože vám hra uzamkne některé aktivity.
Curse of Osiris bez Osirise
Pojďme ale hezky popořádku. Jádrem rozšíření jsou příběhové mise, které sledují osud nejsilnějšího Warlocka všech dob. Ten, jak se zdá, narazil na blížící se hrozbu, a přestože je aktuálně ve vyhnanství, dokázal varovat ostatní strážce. Kromě toho, že Osiris patří mezi nejsilnější postavy celého univerza, je do značné míry také podivínem, který se jednak upnul na studování rasy Vex a také nesouhlasil se způsobem, jakým se ubírá společenství strážců. Kvůli tomu byl vyhnán a nyní spolu se svým ghostem Sagirou prozkoumává Infinite Forest – počítačovou simulaci, kterou vytvořili Vexové a do níž se také podíváte.
„Curse of Osiris vlastně není vůbec o Osirisovi. Sotva ho na pár chvil spatříte.“
Nachází se na Merkuru, což je nová planeta, kterou vám aktuální DLC přidá na mapu světa. Ale neradujte se předčasně. Jakkoli je lokalita na Merkuru nádherná, její rozloha je přímo výsměchem. Její překonání z jedné strany na druhou budete počítat spíše na sekundy nežli minuty. V porovnání s ostatními planetami se jedná opravdu jen o malé výletní místečko. Nabízí pouze jeden public event a Adventure misi, která je navíc vytrženou částí z jedné příběhové mise. A i těch je poskrovnu. Příběhem prolétnete za zhruba tři hodinky a co je ještě horší, autoři se v tomto směru vůbec nevytáhli.
Přestože osobnost Osirise a jeho mytologie je pro univerzum Destiny skvělým materiálem, v Bungie tuto šanci naprosto promarnili. Tak trochu nečekaně zjistíte, že Curse of Osiris vlastně není vůbec o Osirisovi a sotva ho na pár chvil spatříte. Jeho aura nepřekonatelného válečníka, a tak trochu rebela, sice nastíní úvodní filmeček, ale zbytek příběhu tuto postavu zadupe do šedi a průměru. V tomto ohledu se tvůrci opět propadli do kvalit Destiny 1, což je velká škoda, protože ve druhém díle se jim dařilo pracovat s příběhem podstatně lépe.
Kde nic, tu nic
Z dalšího obsahu nám bylo slíbeno jako vždy nové vybavení, zbraně, lodě a podobně. To jsme samozřejmě dostali, ale nemám pocit, že jde o něco extra speciálního. Nebýt ikonky v rohu, nové kousky dost možná ani nerozlišíte od těch stávajících, pokud tedy nejste chodící Destiny encyklopedie. Nové zbraně jsou fajn a líbí se mi také kupříkladu nové skiny ghostů, ale dost možná se už dostávám do pozice, kdy děkuji vývojářům z Bungie i za samozřejmosti.
V tomto ohledu je zklamáním také stroj na výrobu speciálních zbraní, který najdete v Lighthousu na Merkuru. K sestavení takových zbraní je potřeba nasbírat nejdříve potřebné suroviny a jak už možná tušíte, čeká vás v tomto směru nezábavný grind. Materiály dostanete z Crucible zápasů, strike misí či public eventů. Znamená to tedy, abyste dostali něco nového, musíte hrát (pořád dokola) starý obsah. Kdyby se alespoň autoři pokusili naroubovat tento zdlouhavý grind na něco nového a zábavného, co přineslo DLC. Ostatně zklamáním je i samotný Lighthouse, který ve výsledku nabízí pouze jednu NPC postavu a jeho úloha ve hře je tak prakticky zbytečná.
Takhle tedy ne!
Pokud jste překvapeni vlnou negativismu, na které se veze tato recenze, následující řádky ještě přitvrdí. Už první díl představil nepopulární „uzamykání“ obsahu pro ty hráče, kteří si nekoupili nějaké rozšíření. Šlo ale především o zachování konzistence celkového zážitku tak, aby některá skupina hráčů nebyla zvýhodněna a naopak. Curse of Osiris však tento nepopulární tah posunulo na zcela novou úroveň drzosti.
„Pokud chcete Destiny 2 plnohodnotně hrát, vlastně vám nezbývá nic jiného než si DLC koupit.“
Pokud si nové DLC nekoupíte, nezahrajete si už prestige verzi Nightfall striku a také raidu. Stejně tak si nezahrajete už ani Trials of the Nine, což jsou všechno aktivity, které byly ještě před vypuštěním DLC dostupné. Může za to samozřejmě navýšení levelového stropu, ale také prostý fakt, že vám vývojáři seberou něco, co už dříve bylo přístupné a nyní vám to odemknou za ne zrovna malý poplatek, je zkrátka a jednoduše nepěkná podpásovka. Pokud chcete Destiny 2 plnohodnotně hrát, vlastně vám nezbývá nic jiného než si DLC koupit.
Aktualizace: V Bungie nakonec pod nátlakem couvli a vydali patch, díky kterému je prestige verze raidu přístupná i těm hráčům, kteří si nekoupí Curse of Osiris. To samé se týká také Trials of the Nine.
Na nutnou resuscitaci čeká i Crucible, na kterém chtěli v Bungie u druhého dílu stavět, ale opět přinesl především fanouškům série jen oči pro pláč. Nemožnost si vybrat herní režim a další základní chyby bohužel zůstávají i nadále a nic z toho nevylepší ani tři nové mapy, z nichž je jedna exkluzivně pro PlayStation 4 verze hry, tak jako tomu je již zvykem. Mapy jsou sice pěkné a jejich přítomnost rozhodně potěší, ale je to jako dát náplast na tříštivou zlomeninu a tvářit se, že je vše v pořádku.
Nakonec tu něco dobrého skutečně je ale jestli vám to ospravedlní koupi DLC, je už na vás. Rozšíření původního raidu o misi Eater of Worlds je nakonec velmi příjemným překvapením. Na jednu stranu jsme všichni zklamáni z absence nového raidu, přesto je Eater of Worlds nakonec slušnou náhradou. Svým rozsahem se samozřejmě nemůže rovnat tomu původnímu z Destiny 2, ale nabízí zcela nové lokace s velmi zajímavými puzzly a hádankami, které opět vyžadují bezprecedentní spolupráci všech šesti hráčů. Jen je škoda, že za jeho dokončení nedostanete nic extra zajímavého.
Destiny 2 ve výsledku zachraňuje nakonec stále velmi skvělý pocit ze střelby a úctyhodná variabilita zbraní. To jsou dvě věci, které mohou ostatní tituly jen tiše závidět. Vše se navíc odehrává v nádherném barevném světě, ale mám jakožto fanoušek série velké obavy, aby nakonec všechna ta barevná dobrodružství neskončila jako šedé vzpomínky. Anebo se na Destiny 2 a jeho chystaná rozšíření bude nadávat, a přesto bude hra úspěšná? To ukáže čas a v rukou to máme především my hráči.
Verdikt
Tak takhle tedy ne! Nejenom že DLC předvádí neoblíbené „za hodně peněz málo muziky“, ještě je natolik drzé, že hráčům sebere část původní hry, pokud si Curse of Osiris nepořídí. Jedinou světlou stránkou je nakonec velmi dobře zvládnuté rozšíření raidu, rozhodně jsme ale čekali něco lepšího.
