Vtahující začátek odhaluje velký potenciál.
Druhý díl očekávaného českého RPG Kingdom Come: Deliverance jsme dostali do rukou celý měsíc před vydáním. I díky tomu teď můžeme přinést dojmy z prvních zhruba 13 hodin hraní. Jak se dvojka posunula, jaký je vstup do světa a musíte hrát první díl, abyste si pokračování užili?
Dojem první: start
KCD2 začíná, kde první díl skončil. Naskakujeme do rozjetého vlaku, což tempu prvních hodin zásadně pomáhá. Příběh má drive, Jindra má po boku Jana Ptáčka jasný cíl, kterého musí dosáhnout. Události se samozřejmě zkomplikují a zamotají, ale ani pak nepůsobí rozjezd jako zástup fetch questů a historických faktů zasazených do vzduchoprázdna, jak mohla vyznít třeba první zkušenost s předcházející hrou.
Pokud byste si ale mysleli, že před novinkou budete muset strávit dlouhé hodiny v prvním díle, není tomu tak. Jako v případě každého sequelu platí, že obeznámení hráči mají výhodu. Ale opravdu není potřeba se ničeho bát. Jindřich prožije v úvodu nespočet flashbacků, které de facto převypráví příběh z jedničky, a pravidelně se k minulým událostem vrací i ve vyprávění.
Snažší vstup vás čeká i v případě souboje, který je opravdu přístupnější – jednodušší na pochopení – jak vývojáři slibovali. Snadnou hratelnost ale nečekejte. Zemřel jsem mnohokrát a mnohokrát i na místech, kde jsem musel fyzickou konfrontaci nakonec vzdát a zvolit jiný postup řešení úkolu.
Začátek je skutečně vtahující a dává si pozor, aby hráči neházel klacky pod nohy. Už první větší vedlejší úkoly v okolí hradu Trosky nabídnou také morální volby, což hned činí dění poutavějším. Navíc hra okamžitě zaujme audiovizuálním zpracováním…
Dojem druhý: prezentace
Nejsem fanouškem velkých slov, ale už z prvních misí a vstupu do otevřeného světa (přičemž jsem se pohyboval na ploše první ze dvou map) křičí pojmenování „velká hra“. Vývojáři z Warhorse v mých očích překračují hranici mezi dvěma a třemi áčky a doručují na pohled krásný a dost začištěný zážitek.
Ačkoli dialogy mohou stále působit trochu staticky a mimika v nich je docela hrubá, ve hratelných pasážích nebo naopak v plnohodnotných cutscénách se nedá příliš kritizovat. V prvním případě jsem obdivoval množství detailů, možností interakce nebo pěknou práci světla a stínu. Filmečky zase vyniknou právě animacemi, ale také třeba režií a vůbec náladou a uvěřitelností scén.
Na místě je pochválit také český dabing, který od prvních chvil dává za pravdu svému přízvisku „profesionální“. Odvykl jsem si slýchat ve hrách české hlasy a tady jde herecky i technicky o výbornou práci. Nabízí se srovnání s remakem Mafie, přičemž KCD zvládá dle mého české namluvení lépe.
Velkým otazníkem je zajisté pro mnohé hráče technický stav hry. S potěšením říkám, že je hra už teď v dobrém stavu. Mohl bych jmenovat chyby, ale měsíc před vydáním se mi to zdá skoro nepatřičné. Nejde ale o bugy, které by překazily průchod hrou. Nebál bych se ani většího množství chyb v kolizích a podobných nehezkých grafických glitchů. Namátkou – nejčastěji se setkávám s chybami světla a počasí. Opět: týdny před vydáním řešitelný problém. Na soudy je brzy.
A stejně tak v případě optimalizace, jen naopak. Na Xboxu se zdá být téměř bezchybná. Hraju v plynulém režimu výkonu, framerate zakolísal jen párkrát. Nejvíc ale všechny stejně zajímá, jak se hře bude dařit v Kutné Hoře, na což v tuto chvíli nemohu nabídnout odpověď.
Dojem třetí: svět a existence v něm
Kutnou Horu v první desítce hodin nenavštívíte. Kde se tedy budete pohybovat? Okolí Trosek – kam se zprvu snažíte marně dostat – je rozsáhlé a nabízí několik vsí, osadu, pevnůstku, spousty samostatně stojících stavení, chalup, hájoven a mezi tím vším bohatou přírodu, která se neomezuje na zvlněné kopce, ale vyřádit se dá třeba ve spletitých skalních soutěskách. Průzkum „náhodou“ tak rozhodně není špatný způsob, jak svět objevovat. Ještě lepší je ale držet se příběhů a rad místních. Zaplést se dá do sporu mezi dvojicí vesnic, řešit můžete problémy projíždějících kočovníků nebo se znovu dát do řeči s Kumány. Tak či onak, obsahu je už tady na desítky hodin.
Za povšimnutí stojí taky skutečnost, že hlavní cíl první fáze hry jde splnit přinejmenším dvěma velmi odlišnými cestami. Nedokážu zcela odhalit, jak by se příběh odvíjel, kdybych zvolil jiný způsob řešení, určitě míří k jednomu bodu. Ale věřím, že průchod by byl značně odlišný.
Už první díl si zakládal na realističnosti a živosti světa a pokračování zatím plní svoji úlohu také dobře. Pořád si myslím, že některé skoro „survival“ prvky mohou být přinejmenším v úvodu na škodu a mohly by být méně nekompromisní. Pokud jde ale o vztahy s postavami (nebo frakcemi) a chování charakterů k Jindřichovi podle jeho vlastních činů nebo vizáže, případně fungování času a život NPC, málokde najdete takhle uvěřitelné systémy.
A pojí se s tím také RPG systém ala Skyrim kombinující zlepšování dovedností jejich provozováním a přiřazování perků za získané body. Už za zmiňovaných třináct hodin se můj Jindra mnohé naučil a dost se těším, co bude umět na konci hry.
Dojem čtvrtý: potenciál
Musím se přiznat, že první díl si mě příliš nezískal. Ale KCD2 zatím mnohé zlepšuje a posouvá na o hodně vyšší úroveň. Možná vyšší, než si kdekdo představoval. Pořád poskytuje výjimečný vhled do české historie, pořád je téměř old schoolovým RPG, ať už to považujete za klad či překážku. V první části příběhu staví zajímavou zápletku, která má potenciál se rozjet buď na Troskách anebo v Kutné Hoře a jejím okolí. Samotné město nebo větší bitvy pak taky musí naplnit vysoká očekávání…
Kutná Hora nám umožňuje vyprávět jiné příběhy, říká lead designer Kingdom Come: Deliverance 2
Přinášíme první ze tří exkluzivních rozhovorů.
Kingdom Come: Deliverance 2 má ještě hodně co dokázat, splnit a předvést, ale co jsem měl možnost vidět a zažít, považuju za nadmíru slibné.
