Předběžný přístup s velkým potenciálem.
Fanouškům žánru “shora viděných akčních RPG” neboli “diablovek” není potřeba Path of Exile dlouze představovat. První díl této free-to-play hry (najdete ji zdarma na PC i konzolích) od studia Grinding Gear Games z Nového Zélandu poskytuje fanouškům již od roku 2013 ten zdaleka nejhlubší a nejpropracovanější zážitek, který je možné v tomto žánru nalézt. Ve skutečnosti je to hra tak hluboká, že jí to vlastně docela škodí - noví hráči se leckdy nechají odradit gigantickým “souhvězdím” stromu schopností nebo absurdně hlubokým systémem vyrábění vlastních předmětů. Druhý díl se tedy kromě jiného snaží najít lepší rovnováhu mezi hloubkou a přístupností, což se mu rozhodně daří, aniž by ztratil cokoliv ze svého kouzla. Proti konkurenci je totiž stále výrazně propracovanější, přičemž zároveň skvěle vypadá a jeho hratelnost je v mnoha ohledech jedinečná.
Příběhová kampaň
Ačkoliv plná verze druhé hry bude příští rok také zcela zdarma (jako první díl), zatím je k dispozici pouze v předběžném přístupu, který je placený. Stojí 699 Kč a najdete jej na PC (včetně Steamu) i PS5 a Xbox Series konzolích. Hra v této chvíli nabízí první polovinu kampaně (tři akty ze šesti), která je ale již v prakticky hotovém stavu a vydrží vám snadno na patnáct až dvacet hodin skvělé zábavy. Její zdaleka nejlepší vlastností je citelný důraz na preciznější hratelnost, než jsme u tohoto žánru zvyklí. Co přesně to znamená? Že máte lepší kontrolu nad pohyby a útoky vaší postavy, čehož následně využívají také souboje s tužšími nepřáteli a obzvláště s bossy. Bossové v této hře mají řadu komplexních útoků a taktik, které dokáží být velmi smrtící a přinutí vás dávat citelně větší pozor, než tomu obvykle v podobných hrách bývá. Díky tomu ale budete do hraní mnohem lépe vtaženi.
Kampaní vás potáhne kromě jiného také povedený, náležitě temný příběh, který sice navazuje na první díl, ale je postaven tak, že se v něm snadno zorientují i nováčci. 20 let po událostech první hry se zdánlivě zblázní mocný Hrabě Geonor a během velmi působivého CGI renderovaného úvodního filmečku osvobodí ze zajetí všemocné monstrum, připomínající svou neuchopitelnou proměnlivostí třeba příšery z filmu Věc. Následně začne ve svém hradě krmit tuto monstrozitu vlastními poddanými. Vaše výprava do tohoto prokletého sídla zla nedopadne tak docela podle vašich představ a zbytek kampaně se během zoufalého pronásledování uniklé monstrozity vydáte na cestu napříč pestrými lokacemi, od hlubokých lesů přes pouštní ruiny až po zapomenuté pyramidy v džungli.
Šest povolání
Plná verze hry bude obsahovat dvanáct hratelných povolání, přičemž šest z nich můžete vyzkoušet již nyní. Ačkoliv je pravda, že v mnoha podobných hrách je citelných rozdíl hraní za různé postavy, zde mi to díky zmíněnému preciznějšímu ovládání připadlo ještě citelnější. Mimochodem, ovládat můžete na počítači kromě myši samotné také kombinací WASD pro pohyb vaší postavy a klikání myši dohromady, což vede k citelně lepší kontrole i pocitu z řízení vaší postavy. Pokud budete hrát na ovladači, je ta preciznost pohybů/animací/útoků vaší postavy ještě citelnější, obzvláště na PlayStation 5 DualSense ovladači, který překvapivě dobře využívá u této hry i haptickou odezvu.
Zdaleka nejtěžší je hra za válečníka, který bojuje pouze nablízko a jak jsem již zmínil, nepřátele v této hře jsou extra smrtící. Lze očekávat, že se tato třída dočká ještě nějakého toho posílení brnění nebo schopností, protože hraní za ni je v současné verzi opravdu mnohem náročnější, než zbývající pětice. Mezitím bojový mnich díky svým statistikám může na začátku využívat luk a následně do boje holí nablízko zapojit účinnou magii. Odstup od nepřátel nahrává střílející hraničářce s lukem i žoldákovi s kuší, stejně jako čarodějnici a kouzelnici. Zatímco kouzelnice se specializuje na ovládání živelných pohrom, čarodějnice může vyvolávat nemrtvé pomocníky a vytvořit si z nich třeba i dvacetičlennou armádu, včetně bojovníků nablízko, na dálku, mediků a tak dále.
Endgame
Pro předběžný přístup tvůrci zvažovali dvě varianty obsahu - buď druhou polovinu kampaně v méně vyladěném stavu a nebo první hrubý koncept endgame aktivit. Nakonec se rozhodli pro druhou variantu. Jelikož ale endgame začíná od úrovně 65 a první tři akty kampaně vás dostanou pouze na polovinu tohoto postupu, obsahuje současné verze hry ještě vsuvku v podobně povinného průchodu první půlky kampaně znovu, ale na nechvalně proslulou “krutou” obtížnost. To vás donutí ještě pečlivěji nastudovat herní mechaniky a zároveň budete mít dobrý pocit z růstu síly vaší postavy, jak se budete prokousávat ke stále lepšímu vybavení i pokročilým schopnostem v jejich “souhvězdí”.
Samotná endgame má pak podobu citelně obohaceného, proslulého Atlasu z prvního dílu, kde je vaším cílem postupně odhalit rozsáhlou mapu lokací, skrývajících extra bossy i herní režimy. Tvůrci vzali některé z oblíbených mechanik minulých sezón první hry a zakomponovali je do zdejší endgame, takže na vás čekají komplexní variace nepřátelských hord v režimech jako je Delirium, Breach, Ritual nebo Expedition. Ačkoliv je endgame jako celek v citelně ranném stádiu vývoje i balancování, nabízí již teď mimořádně hlubokou zábavu, která vám podle vašich schopností i štěstí (při hledání extra náročných finálních bossů na rozlehlé ploše Atlasu) může snadno vydržet na sto hodin nebo i více.
Technické zpracování
Ačkoliv má hra záměrně velmi umírněnou barevnou paletu (v mnohém připomínající pochmurný styl Diablo 2), je graficky mimořádně propracovaná, plná detailů na postavách či prostředí, vynikajících animací pohybů a útoků i samozřejmě náležitě epických efektů kouzel. Druhý díl běží na vlastním engine tvůrců, který je vylepšnou verzí technologie z prvního dílu. Pokud jde o technické chyby, příběhová kampaň je prakticky dokonale odladěná a působí spíše jako hotová hra, než jako předběžný přístup. Hrát můžete jak sami, tak ve skupině až šesti hráčů v jedné družině. Ve městech budete potkávat ostatní online hráče, servery jsou naprostou většinu zcela času stabilní.
Poněkud složitější je debata o výkonu. Zde záleží kromě hardware také na vašem povolání a fázi hry. Hrál jsem na klasické i PRO verzích konzole PlayStation 5 a debatoval jsem také s kolegy, hrajícími na počítačích. Je očividné, že hraní za čarodějnici s týmem dvaceti AI nemrtvých po boku má větší dopad na plynulost, než třeba hraní za osamělého válečníka. Stejně tak je plynulost hry lepší během relativně klidnější kampaně, než v některých intenzivnějších endgame módech hordy, kdy se na vás vyvalí mnohem větší množství monster na obrazovce. Naštěstí má i konzolová verze nastavení kvality grafiky či upscalingu obrazu a podporuje hraní až ve 120 Hz, ale je patrné, že po téhle stránce hra ještě není ideálně odladěná. Během kampaně si toho zas tak moc nevšimnete, ale endgame s vyšší hustotou monster je poněkud náročnější a nad propady plynulosti u ní naříkají třeba i herní streameři s jejich nadupanými PC mašinami.
Porodní bolesti
Jak lze od rozsáhlé free-to-play online akční RPG hry očekávat, největším problémem předběžného přístupu je rovnováha řady systémů. Některé postavy jsou citelně slabší (sem paradoxně patří zmíněný válečník, jehož brnění prostě není tak účinné jako energetická bariéra či mrštnost jiných povolání), některé endgame buildy naopak vraždí finální bossy ve hře jedinou ranou. Zároveň dokáží jednou ranou zabíjet naopak hráče některá naprosto obyčejná, nenápadná monstra ve hře. Loot je většinu času slabší než zboží v nabídce ingame obchodníků (nakupujete za herní zlaťáky, získané hraním), statistika zvyšující nacházení předmětů je naopak příliš silná, takže jí hráči dávají na svém vybavení přednost před obranou nebo útokem. Endgame působí proti skvělé a propracované kampani spíše jako koncept nebo placeholder, ačkoliv disponuje mimořádnou hloubkou i potenciálem. Postihy za smrt v endgame jsou příliš brutální, ztratíte přístup do dané lokace i velkou porci nasbírané zkušenosti (kampaně se tento problém netýká). Vývojáři to navíc ve snaze hru průběžně balancovat různými hotfixy občas přeženou a nerfnou vaši postavu způsobem, ze kterého není tak docela snadné se vyhrabat a náležitě přezbrojit na novou kombinaci schopností či výbavy.
Navzdory výše zmíněnému mne ale hra již v této verzi předběžného přístupu bavila o hodně víc, než konkurenční “hotové” tituly. Dovedl jsem tři postavy do endgame a pokaždé mě fascinovalo, jak zajímavá a odlišná byla hratelnost za ně - pokaždé jsem měl dojem, jako kdybych hrál novou hru. Velký důraz na preciznější pohyb i vyšší obtížnost způsobuje, že člověk musí během hraní dávat mnohem větší pozor než u podobných her a podobně jako třeba u souls žánru díky tomu berete každou novou lokaci i protivníka mnohem vážněji, s vyšší porcí adrenalinu i emocí, obzvláště při bitvě s jedním z parádních místních bossů. Audiovizuální zpracování včetně opět vynikající hudby posiluje skvělý dojem ze hry a vlastně mne docela hodně zaujal i ten příběh, na jehož dokončení v plné verzi hry se opravdu těším. Plná verze hry zatím nemá stanové datum, ale lze ji očekávat někdy během roku 2025. Osobně se ale velmi rád do hry vrátím i předtím, pokud mezitím třeba tvůrci přidají další postavu na vyzkoušení nebo jiný zajímavý update.
