Vývojáři si hrají. Chvílemi úspěšně a jindy to přeženou.
Kampaň Call of Duty: Black Ops 6 je díky příchodu série do Game Passu v hledáčku hráčů, kteří netouží po dlouhých hodinách v multiplayeru a řídili se v posledních letech úsudkem, že pořizovat Call of Duty kvůli příběhu se nevyplatí. Mluvím o sobě. Pro nejnovější díl mluví kromě pořizovací ceny předplatného pro PC a Xbox také skutečnost, že jde v případě Black Ops 6 o plnohodnotnou klidně osmihodinovou kampaň, která zacelí rány způsobené krátkým, a především nepovedeným příběhovým režimem Modern Warfare 3. Jak se ale povedla novinka?
Špionážní thriller na tripu
Přiznám se, že v případě Call of Duty jsem byl vždy spíš příznivcem moderního konfliktu z přítomnosti nebo blízké budoucnosti. Tíhl jsem tedy k titulům převážně z dílen Infinity Ward, naopak mě míjela série Black Ops a obecně hry od Treyarchu, tentokrát také Ravenu. Počátek devadesátých let a válka v zálivu, to už je ale taková skorosoučasnost, a i z toho důvodu pro mě bylo zasazení a estetika největším lákadlem Black Ops 6.
Už v tomto, prvním bodu se ve mně bije potěšení a zklamání. Radost mám právě z estetiky a reálií, které lze pozorovat na pozadí příběhu. Podíváme se na bojiště v Kuvajtu a Iráku, zahlédneme guvernéra Billa Clintona, zaslechneme zmínky o Arpanetu a nad děním se vznáší opar končící studené války. Nemluvě o na první pohled autentických technologiích a prostředích.
Už jsem ale nenápadně zmínil i důvod k jisté nespokojenosti. Tohle všechno si můžete užívat, ale do centra dění se to nedostane nikdy. Jde pouze o kulisu sloužící jako pozlátko ne špatnému, leč poměrně standardnímu a nikterak objevnému špionážnímu thrilleru, který by se klidně mohl odehrávat kdykoli jindy a kdekoli jinde.
Samotný příběh je přitom docela hezky vystavěný. Dává smysl, náplní odpovídá stopáži, členění se odvíjí od misí a hratelnosti, ale nic nepůsobí příliš na sílu. Dočkáme se i zdařilého zvratu. Nemusíme se bavit o filmovém podání, které je hlavně v cutscénách mezi misemi brilantní i díky fotorealistické grafice.
Jedno kontroverzní překvapení si ovšem autoři přece jen připravili. Je jím zahrnutí svého druhu nadpřirozených prvků. Aniž bych prozrazoval příliš, kampaň si vypůjčuje obsah ze zombie režimu a ačkoli je vše racionálně vysvětleno a o skutečnou duchařinu se nejedná, ptám se: záleží na tom? Očekávání od Call of Duty mám jiná. Přestože jsou překvapení fajn, bez těchto pasáží bych se s chutí obešel.
Opět na pozitivní notu, Call of Duty se po dlouhé době daří tvořit zapamatovatelné postavy. Ať už nové, které jsou příslibem do budoucna, nebo navrátilce. Těmi jsou hráčům Black Ops Cold War známí Woods, a především Russel Adler. Chemie v týmu, který je složen z operativců nejen CIA, současně funguje za zády CIA a prověřuje napojení CIA na tajnou paramilitaristickou skupinu Pantheon – ano, je to zamotané – funguje velmi dobře.
Jednou tak a jednou onak
Pokud se tentokrát něco vývojářům nedá upřít, je to snaha. Black Ops 6 rozhodně nemají odfláknutou kampaň. Podíváme se do řady lokací, mezi něž patří už zmiňované zóny střetu na Blízkém východě, ale také příjemně devadesátkové kanceláře, výzkumná střediska nebo casino.
Kromě toho se ale razantně od mise k misi proměňuje hratelnost. Kdo by čekal adrenalinovou jízdu lineárním koridorem po vzoru starších dílů, bude možná trochu zklamán. I takové mise na vás čekají a je jich, troufám si říct, většina, byť logicky patří k těm kratším. Vedle nich ale hra disponuje otevřenějšími lokacemi, po jedné z nich můžete dokonce cestovat autem. Strávit v ní můžete třeba patnáct minut, utopit se v ní dají možná i nízké hodiny.
Hned zpočátku okusíte špionážní misi, která nabídne hned několik způsobů řešení dané situace, jindy zase vystřídáte různé členy týmu. Ne vždy se ale experiment vydaří a ona překvapivá mise z poloviny hry, která má potenciál proměnit vztah hráčů k dosavadnímu vyprávění, je bohužel velmi slabá i hratelnostně. Podobně jsou na tom mise závěrečné. Opět platí, že slabší hratelnost tu jde ruku v ruce se slabšími momenty příběhu.
Moje pochopení směřuje k hráčům, kteří chtějí staré, tradiční, lineární vyprávění. Jsem jím do jisté míry taky, ale až na zmiňované výjimky mi pokusy o oživení hratelnosti nevadily, naopak mi příjemně ředili jinak jednotvárné střílení.
Co bych oželel, je hub, který navštívíte mezi misemi, a kde je možné diskutovat se členy týmu nebo nakupovat multiplayerem čpějící perky, které v boji častěji nepocítíte, než oceníte. Základna týmu skrývá nad rámec řečeného tajemství ukrytá za jednoduché hádanky. Lokace má z mého pohledu jednu velkou výhodu – nemusíte v ní trávit skoro žádný čas.
O gunplayi a gameplayi v akci se snad nemusíme v případě Call of Duty bavit. Tenhle aspekt mají vývojáři za roky práce na sérii odladěný téměř k dokonalosti a snad právě u téhle střílečky platí více než u jakékoli jiné, že hrát ji na gamepadu není za trest, ale za odměnu.
Za odměnu je nakonec i kampaň Call of Duty: Black Ops 6, pokud se dokážete smířit s halucinogenními, nadpřirozenými, nereálnými nebo zombie pasážemi, nazývejme je jakkoli, a pokud přistoupíte na hru vývojářů. Ti si totiž s hráčem opravdu v mnoha ohledech hrají a je skoro jisté, že každého zaujme jiná mise, každého bude jiná mise bavit, z jiné bude zaskočen a z další zklamán.
