Jak jde technologie dopředu, mění se i hry. A to nejenom vizáž, ale také hratelnost. Je to logické. A tak zatímco ještě včera bylo něco moderní a…
Jak jde technologie dopředu, mění se i hry. A to nejenom vizáž, ale také hratelnost. Je to logické. A tak zatímco ještě včera bylo něco moderní a inovativní, zítra to bude už zastaralé a někteří lidé na to budou nahlížet skrze prsty. Jeden z největších skoků v oblasti změny hratelnosti můžeme zpozorovat u FPS žánru. Žánru, na kterém jsem vyrůstal. Má první hra na PC byla Doom, následována klenoty jako Duke Nukem 3D, Return to Castle Wolfenstein nebo báječnými Serious Sam: FE a SE. Není to tak dávno, co jsem přemýšlel nad tím, kam se tenhle žánr posunul. Pokud vedle těchto klasik postavíte třeba oba dva nové Wolfy nebo Dooma z předchozího roku, uvidíte jistou podobnost, ale také diametrálně odlišné prvky, respektive věci, které v první skupince ani nejsou. Rozhodně největším rozdílem je RPG systém. Je to něco, co naleznete snad v každé hře. Lidé prostě mají rádi postup, odemykání věcí a díky RPG prvkům můžete uspokojit jejich touhy. Ale za jakou cenu?
A tak zatímco dříve byly FPS hry jen a pouze o vašich schopnostech, v dnešní době je to více a více o tom, jak moc si odemykáním prvků zjednodušíte hru. Krásným příkladem jsou perky v novém Wolfensteinovi. Následující věty můžou vyznít jako kritika, mějte ale na paměti, že tyto hry jsou parádní a užil jsem si je (stejně jako RPG prvky, které vás nutí zkoušet nové věci a styly hraní). Nicméně i přesto se nemůžu zbavit dojmu, že právě tohle tak trochu ubírá na hratelnosti. Dříve jste měli určitý počet životů, brnění, nábojů a před sebou level plný hromady nepřátel. V dnešní době si ale můžete hru ulehčit a získat tak třeba bonus k životům, brnění, obdržet více smrtící zbraně, mít u nich více nábojů, rychlejší reakce atp. Už to prostě není jen o vás a vašem umu, ale spíše o tom, kolik toho máte odemknutého.
O to více mě zaujala hra, která slibovala návrat k oldschool FPS hrám. Strafe. A o to horší bylo zjištění, že jsem téměř rok čekal na fata morganu. Strafe sice bylo FPS, ale levely byly generované (= nekvalitní level design), nepřátelé na jedno brdo a neinteligentní, hratelnost mdlá a nezábavná a hra je prostě... jiná, než jsem čekal. A pak jsem narazil na Dusk.
A tak to začalo
Omluvte prosím tento zdlouhavý úvod, ale považuju za nutné objasnit okolnosti vstupu této hry do mého života. Na Dusk jsem narazil čirou náhodou v komentářích na youtube. Nejprve se o ní zmínilo pár lidí u soundtracku k Brutal Doom a poté se tak stalo právě u videorecenze na Strafe. A o pár kliků dál jsem už kupoval Dusk a stahoval první epizodu ze Steamu (zbylé dvě vyjdou zhruba na konci října, spíše ale o něco později).
A mé dojmy? Hra mě pohltila a vrátila o téměř dvě desítky let zpět, kdy jsem poprvé hrál Dooma. Hodně si toho bere ale i z her jako je Quake, Blood nebo Redneck Rampage. Zprvu mě šokovala rychlost vašeho pohybu, která je opravdu brutální. Zbraně jsou zajímavé, nepřátelé originální a celé se to hraje opravdu velmi dobře. Klasicky sbíráte náboje, lékárničky a morálku, která nahrazuje brnění. Dále můžete provést i interakci s prostředím a sem tam objevit nějaký ten secret. Díky fyzice můžete vzít do rukou výbušný sud a hodit jej na nepřátele. Prostě klasická zábava, která se jen tak neomrzí. Na každého z nepřátel platí jiná zbraň, takže se vyplatí je střídat. Parádní je především dvouhlavňovka, která vám dá takový pocit uspokojení, že ji nebudete chtít dát z ruky. Kromě ní očekávejte i srpy (které odráží střely!), meč, pistoli, brokovnici, granátomet, kuši a pár dalších kousků. Arzenál je to o to zajímavější, protože některé zbraně můžete mít dvakrát, respektive v každé ruce jednu. A mít v každé ruce brokovnici a stylově s nimi střílet nepřátele, to se neomrzí.
Zde musím rozhodně vyzdvihnout ovládání, které je na klávesnici a myši naprosto bezkonkurenční. Člověk by se bál, že díky rychlému pohybu hlavní postavy budete mít problémy, jenže je vše vyladěno na jedničku a s ovládáním splynete velmi snadno a rychle. Tohle se opravdu těžce popisuje, ale je to jeden z prvků, který se mi tu líbil nejvíce. Vy a vaše klávesnice s myší splynete v jedno...
Pro potěchu uší i očí
Dalším obrovským kladem je hudba. O tu se postaral velmi talentovaný Andrew Hulshult (soundtrack k Brutal Doom nebo novém Rise of the Triad) a že se mu to povedlo! Metalový hudební podkres je naprosto parádní a o to více chcete, aby boje trvaly déle. Zvuky nepřátel a jejich hlasy jsou boží, opravdu přidávají dost na temnější atmosféře, která je podpořena hromadou efektů jako stříkající krev nebo výbuchy.
Naneštěstí zde přichází jeden menší zápor a tím je grafika. Pokud chce být nějaká hra oldschool, nemyslím si, že by nutně musela vypadat ošklivě. Klidně stačí jen taková hratelnost, ale grafické zpracování může být moderní. Zpočátku mi tedy vadilo, jak Dusk vypadá. Po pár minutách řežby vám to bude ale už jedno a přiznám se, že ona stylizace má něco do sebe. Uvědomil jsem si také, že díky primitivní grafice se můžete soustředit na jiné prvky hratelnosti, třeba na zabíjení nepřátel...
Pokračování příště
Bohužel první epizoda mi přišla lehká, hrál jsem na střední obtížnost a zapotil jsem se víceméně jen u jednoho druhu nepřátel a pak u posledního bosse. S hledáním secretů a sem tam kocháním se hrou mi dohrání trvalo zhruba něco přes dvě hodiny, což je dle mě ale v pohodě za cenu 20 euro. Tvůrce navíc chce přidat po vydání zbylých dvou epizod i podporu Workshopu, coop, multiplayer a endless mód, takže věřím, že si hra dokáže obhájit svou cenovku.
Hru Dusk předobjednáte za dvacet euro zde (a získáte tak okamžitý přístup k celé první epizodě čítající 10 levelů plus jeden tajný).
