Farming Simulator 19: Trampoty farmářského dua

Jednou za čas se stane, že člověka omrzí rozehrané tituly, případně prostě nemá co hrát. Tato situace nastala minulý týden, a to jak pro mě, tak i pro mého kamaráda Johnyho. Půl dne jsme bádali, jakou hru zakoupit ve slevách na PlayStation Store a když jsme nic vhodného, co bychom spolu mohli hrát nenašli, Johny přišel s neotřelou nabídkou. "Na Epicu je zdarma Farming Simulator 19", řekl. V ten okamžik jsem se plácl do čela a zeptal se ho, jestli to myslí vážně, že takovou blbost nikdy hrát nebudu. Situace byla ale natolik zoufalá, že jsem nakonec svolil a hru jsme si nainstalovali. No, byla to "chyba". Díky této agro droze, na které jsme aktuálně zavislí a dokážeme ji hrát klidně sedm hodin v kuse, jsme již druhý víkend nebyli venku. Tedy alespoň ne v reálném světě. Čerstvého vzduchu, místy narušovaného pouze zápachem močůvky, jsme si ve hře užili až až.

[embed]https://www.youtube.com/watch?v=_JjRUHDb6kU[/embed]

Kámo, kde máme pole?

Začátek byl pro nás opravdu velmi strastiplný. Aní já, ani Johny jsme žádný díl série dříve nehráli. Po vytvoření postav a problematickému připojení k námi založenému serveru, jsme se nakonec ocitli přímo ve hře. Jelikož jsme zvolili nejtěžší nabízený mód, kdy začínáte prakticky od nuly, bez půdy či zemědělských strojů, pouze s určitým finančním obnosem, byl to opravdu "křest ohněm". Po půlhodině zmateného běhání po zarostlé stráni jsme byli nuceni použít Google. Konečně jsme zjistili, jak že to založíme farmu a koupíme pole. Disponovali jsme částkou 500 000 eur. "Hele, kup támhle to, není zas tak malý a stojí jen 180k", řekl Johny. "Tak jo, berem", povídám mu na to. No nenapadlo nás, zajet se prvně podívat, co to vlastně kupujeme za pozemek a co na něm roste. Ukázalo se, že je to menší pole s právě rostoucí bavlnou, které, jak tvrdil malý popisek v uživatelském rozhraní, potřebovalo nutně povápnit.

Vápno 404, not found

Došli jsme k názoru, že tedy musíme sehnat vápno. "A to jako budeme tahat pytle v rukách?", divil jsem se. "Ne, musíme koupít káru a vlečku!", reagoval Johny.Vyrazili jsme tedy do obchodu, který se, jak jinak, nacházel tak daleko od našeho pole, jak to jen šlo. Nu což, cestu jsme si zkrátili přes koleje. Ve vidlákově naštěstí moc vlaků nejezdí. V obchodě jsme koukali jak vyorané myši. Kromě několika aut jsme poprvé zahlédli nabídku zemědělské techniky, která je opravdu děsivě rozsáhlá. "No ty krávo, co to je?", zanotovali jsme současně. "Neřeš, kup ten pickup...né ten první, to je vergl, ten dražší!", povídám Johnymu, který podotkl, že to chce i vlečku na vyžadované vápno. Hrdí vlastníci pickupu s vozíkem se mohli vydat pro vitálně důležitou surovinu, jenže..."No jo, ale kde to vápno seženem? S takovou nám ta bavlna za chvilku zdechne a prodáme leda tak to nový auto.", začíná Johny zmatkovat. Dal jsem si jediný cíl: za každou cenu to blbý vápno najít a dovézt ho na náš pozemek. "Hele Johny, já to najdu, zatím čekni co dalšího mají v shopu." Na třetí, spíše šestý pokus se mi podařilo připojit vlečku k našemu autu. Nasedl jsem a začal mačkat klávesu pro plyn. "Johny, ten zgarb nejede.", začal jsem se rozčilovat. "Jak nejede, musí...nastartovals motor?" Samozřejmě, že jsem motor nenastartoval, a to i přes blikající hlášku: "nejdříve zapni motor klávesou enter." Tuto situaci jsem raději dále nekomentoval a vyrazil hledat vápenku. Čekal jsem arkádově laděný systém řízení, ale opak byl pravdou. S vlečkou jsem prakticky driftoval a vidět mě můj instruktor autoškoly, pravděpodobně by mě vyrazil hned ve dveřích. Po patnácti minutách jsem na mapě konečně našel to, co jsem hledal - vápenku. Po dalších pěti minutách se mi podařilo nacouvat k zásobníku a celou vlečku jsem naplnil kýženým vápnem. Vydal jsem se tedy zpátky k našemu poli.

Johny, bacha na rozpočet

Po cestě potkávám Johnyho a nevěřícně valím oči. Spokojeně se totiž žene novým traktorem stejným směrem. "Cos to koupil?! A kolik to stálo?" "Nepoznáš traktor? 60k." S nákupem pole, auta a traktoru nám z původního rozpočtu zbývalo asi 200 000 euro. Začínal jsem chápat, že to s penězi v této hře nebude tak lehké. Dorazili jsme k naší bavlně a já odpojil vlečku s vápnem. Na discordu, který používáme pro hlasovou komunikaci se rozhostilo náhlé ticho. První promluvil Johny. "A jak to jako povápníme? Rukama?" Mlčel jsem. S postupně se snižující zásobou peněz jsme nasedli, já do pickupu, Johny do svého naleštěného traktoru a vyrazili jsme opět do vzdáleného obchodu, kde jsme dvacet minut hledali zařízení pro vápnění pole. Pátrání ztěžovalo také to, že já měl hru v angličtině a Johny v češtině. Nakonec se to ale podařilo a já s hnojícím přívěsem odjel zpátky do vápenky. O dalších 40 tisíc euro lehčí. S cenou za suroviny zbývalo cca 140 tisíc eur. Ná vápno ve vlečce, zanechané u bavlnového pole, jsem samozřejmě zapomněl.

Vápni brácho, vápni!

Rozprašovač vápna jsme zapřáhli za traktor a s vervou, každému řádnému zemědělci vlastní, jsme se pustili do práce. Po deseti vteřínách začal Johny halekat. "Vždyť prasíš celý pole, čum!" Bylo to tak, díky širokým pneumatikám na našem traktoru jsem přejížděl a ničil všechnu bavlnu. Ale vápnil jsem! Pokrok. Po několikaminutové rozpravě jsme došli k názoru, že je třeba vyměnit kola za užší. Cesta do obchodu, výměna, cesta zpátky na pole. Díky novým kolům byl traktor také vyšší, nehrozila tak devastace úrody. Tentokrát jsem úkon raději přenechal Johnymu. Lépe rozprašovat by dokázal snad pouze letec Štefan ze snímku Vesničko má středisková. Musím uznat, že v ovládání vozidel je rozhodně zdatnější než já. Akorát by se mi nemusel neustále posmívat, když pickup obrátím na střechu, vjedu s ním do řeky či se mi podaří trik téměř tak dokonalý, jako double full, double full full s koeficientem 4,85 Aleše Valenty.

Čím to sakra, sklidíme?

Zatímco Johny vápnil, vydal jsem se do prodejny vybádat, čím bavlnu sklidíme. Jak už to tak bývá, novopečení podnikatelé mají velké oči. Ty moje padly bohužel na kombajn s cenovkou přes 300 000 eur. I když v matematice zrovna nevynikám, dokázal jsem si spočítat, že našich 140 tisíc stačit nebude. Naštěstí byla hned vedle banka a já tak díky půjčce 200 000 eur, mohl kombajn zakoupit. To jsem ovšem nevěděl, že existují i daleko levnější varianty. No co už. Po chvíli, kdy jsem si se zájmem prohlížel monstrózní zemědělský vehikl, jsem se otočil zpátky k bankomatu. Koukal jsem na něj, bankomat koukal na mě. Jako by tiše volal: "Půjč si víc, ještě trošku!" Půjčil jsem si dalších 300 000 "do zásoby." Dlužili jsme tedy půl milionu, stejnou částku, se kterou jsme začínali. Když si pak Johny všiml, že se náš rozpočet navýšil a já mu vysvětlil původ této záhady, kupodivu nic nenamítal. Možná bych s ním měl založit i reálný byznys. Když jsem přistavil náš nový kombajn k nyní už vyrostlé bavlně, připravené ke sklizni, Johnyho reakce mne nepřekvapila. "Co to je za transformera?!",vypravil ze sebe zděšeně. "To je kombajn kámo, hustej, co?" Dokážu si živě představit, jak za obrazovkou ve svém bytě uznale pokýval hlavou. Sklidili jsme celé pole a pak přišel okamžik, kdy jsme spatřili výsledný produkt našeho snažení.

Vesničtí balíci vs. balík bavlny

Ve hře již panovala noc a upřímně obdivuji fyzickou kondici našich postav, které otrocky pracovaly přes dvanáct hodin. Z obrovitého kombajnu se po stisknutí určeného tlačítka pomalu vysoukal nehorázně velký balík bavlny a málem nás oba zavalil. Pro pořádek, v takovém případě raději nestůjte za kombajnem...Koukali jsme na náš výsledný produkt jako na Svatý grál. Balík enormních rozměrů se válel na zemi a my začali přemýšlet nad tím, jak ho dostaneme ke kupujícímu. V ten moment jsem si vzpomněl na naši první vlečku, která stála opodál, naplněna nevyužitým vápnem. Balík by se do ní jakž takž vešel, museli jsme ji ale nejprve vyprázdnit. U našeho pole se v zápětí objevila neestetická bílá hromada a leží tam nejspíše dodnes. Potřebovali jsme něco, čím bychom náklad dostali na vozík. Hned nás napadl vysokozdvih. Při koupi traktoru si Johny všiml, že lze jeho přední část upravit právě k tomuto účelu. Tou dobou už byla za okny neproniknutelná tma a kručelo nám v břiše, zisk byl ovšem přednější. Vydali jsme se zakoupit nutný tuning pro náš traktor a po chvíli, kdy jsme řešili uchycení nástavce na vysokozdvižný modul a zkoumání jeho ovládání, při kterém jsem si pravděpodobně způsobil syndrom karpálního tunelu, jsme zamířili k našemu drahocennému produktu. A pak nastal problém. Jelikož jsem si nedokázal přiznat, že mně ovládání strojů v této hře prostě a jednoduše nejde, chopil jsem se úkolu naložit bavlněný balík na naši vlečku. To co poté následovalo, by se dalo přirovnat k zběsilému break dance s traktorem. Několikrát jsem se převrátil a téměř dekapitoval Johnyho, stojícího nebezpečně blízko celému dění. Po chvíli prskání do mikrofonu jsem se odebral na cigaretu a přenechal svému agro bratru lítý boj s balíkem.

Po návratu jsem zjístil, že ačoliv byl Johny úspěšnější a podařilo se mu balík napíchnout na nástavec, naše stará dobrá vlečka odmítala přijmout svůj úděl. Stál jsem opodál a velmi se bavil. "Nenechám ho, aby se tak trápil. Peněz máme dost.", řekl jsem si a odjel do obchodu najít vhodnější variantu pro přepravu té bavlněné stvůry. Podařilo se mi koupit vozík, určený přímo na balíky, který disponoval motorizovaným systémem, jež dokázal náklad autonomně naložit. Zbývalo už pouze zapřáhnout vlek, dovézt náklad do tkalcovny a následně se těšit ze zisku..."11 000 eur! To si děláš...?!" Ano, přesně taková byla naše reakce, když jsme balík prodali. "Tak my tady pět hodin potíme krev a máme z toho leda tak na vápno!", podotkl Johny. Nenacházel jsem slov. "Kašlem na bavlnu!", shodli jsme se.

Ach synku, synku...

Oba jsme byli vyčerpáni z "dřiny" a ze získaných zkušeností. Zakoupili jsme základní pluh a rozhodli se skoncovat s produkcí bavlny. Nenávist vůči této rostlině poněkud polevila, když jsme viděli, jak hyne pod náporem neúprosných radlic našeho nového pluhu. Pole bylo zoráno a připraveno na novou setbu. Tentokrát produktu dle našeho výběru.

Když jsme si však uvědomili, že náš původní kapitál vzala voda a navíc dlužíme půl milionu eur, narazila do nás vlna deprese a zoufalství. Rozhodli jsme se, že založíme nový server, obrněni střípky znalostí z této neuvěřitelně propracované a rozsáhlé hry, která by nás, jak jsme si naivně mysleli, nemohla nikdy bavit. Chtěli jsme nový začátek, díky kterému bude mít každý svůj vlastní kapitál, farmu a pozemek. Láká nás také možnost soupeřit, zkoušet nové věci a vzájemně si radit. Hodiny ukazují deset minut po půlnoci a my, imaginárně zašpinění od hlíny a pylu, pomalu vypínáme hru a odebíráme se, v mém případě, snít do postele o závratných ziscích z produkce sojových bobů. Tak třeba někdy na shledanou. Tentokrát již rozumnější a lépe připraveni.