Vzájemně si pohlédli do očí, ačkoliv to bylo jen na okamžik. Oba dva k druhému cítili chvilkovou nenávist, kterou chtěli za pár sekund proměnit ve…
Vzájemně si pohlédli do očí, ačkoliv to bylo jen na okamžik. Oba dva k druhému cítili chvilkovou nenávist, kterou chtěli za pár sekund proměnit ve svou zbraň. Možná to byla zášť. Pokud se jim podaří protivníka zastrašit, mají v podstatě vyhráno a pár dalších fazolek v kapse. Přišel čas. Oba dva odstoupili o krok vzad a zaťali prázdnou pěst. Jakmile zazněl gong, oba dva téměr souběžně vykřikli prastarou kouzelnou formuli. Tak prastarou, že v dnešních dobách jí téměř nikdo nezná – dnes letí smrtelné kletby. Dnes se na žádné zastrašování nehraje. Dnes je hlavní hůlku co nejvíce rozžhavit a kouzla sesílat co nejrychleji, co s největší přesností. Oba chlapci pronesli slovíčko Rictusempra.
Když Voldemort není záporák…
Takové příběhy však už vážně leží jen v pamětích vousatých hispánců a ročence Billa Gatese. Hráčská populace by musela velmi dlouho (a nakonec stejně marně) lovit v paměti, aby si vzpomněla na úžasný počin z herního hlediska – Harry Potter and the Chamber of Secrets. S odvahou v srdci a úsměvem na tváři se nebojím konstatovat, že to je jeden z nejlepších počinů převedení hry na základě filmu. O něm nemluvě, ten je zase jedním z těch lepších převodů z knihy. Navzájem to kombinovat nelze, ale když to slyšíte v takovém pořadí, dává to vcelku smysl.
Pročpak že se na takovýhle klenot (původně jsem chtěl napsat slovíčko perla, ale následně jsem si vzpomněl na jednu situaci z Garfielda a tu bych sem nerad přenesl) zapomnělo? Možným původcem může být jeho samotný výrobce a vydavatel zároveň. Nenechme se uplácet a nevěřme na dny opaků, herní Deathly Hallows je prostě splodina veškerého toho dýmu z indiánských fajvek (správně, marihuana) a usměvavých prezidentů koukajících zpoza zelených papírků. Jak se film neshodoval s knihou (tu jsem nečetl, mám ještě zdravý rozum), tak to o hře s filmem platilo dvojnásob a pokud od tohodle čekal někdo logickou hru zasazenou do univerza brejlatého magiče, asi nedostal ani jedno z toho. Pokud bychom to brali hlediska akčních a lineárních stříleček, i tak je nový Potter na chvostu.
Obě dvě části Deathly Hallows (pořád mluvíme o herním portu) jsou prostě fail. Bohužel to vrhá negativní světlo na celou značku Harryho Pottera. Netvrdím, že by Half-blood Prince nebo Order of the Pheonix byli kdovíjak zázračnými kousky, ale když zalovíme ještě hloubeji v minulosti, objevíme světlé chvilky celého univerza. A to první čtyři roky pobytu bezvýznamného ušmudlaného chlapce na majestátní škole čar a kouzel. Tehdy se nejednalo o bezduché výkřiky zaříkadla Mdloby na tebe, you bitch!, ale o taktický postup tajemným světem Bradavic za pomocí všerůzných kouzel, které jste museli pravidelně střídat a které měly na okolní svět úplně jiný efekt. A dnes bych rád vzdal hold druhému vlajkonoši série – Tajemné Komnatě.
Jak koberce a želatina působí na značku
Poprvé si to Potter s našimi mechanikami rozdal v roce 2002, kdy ho na trh došťourala EA – tehdy ještě se stupidním logem Challenge Everything (kde jako hledat v hrách typu The Sims challenge?). Ozubená kolečka se pěkně vrtěla pod tíhou Unreal Enginu 1.0 a brejloun měl tak skvělou optimalizaci, že si ho bylo možné zahrát takřka všude – a možné je to i dnes. Z hratelné stránky se nejedná o nikterak složitý koncept, hráč se ujme role Harryho a prožívá s ním dobrodružství v závislosti na událostech z filmu a knihy. Překážky jsou připravené tím způsobem, aby před jejich dokončením bylo nutno vycastit několik spellů – ty jste se učili postupně během celé hry. Narozdíl tedy od novodobých zástupců, stařičký Harry se zaměřoval spíše na logické úkoly než na hrátky se samopaly.
Pro popis prostředí hry se samo vybízí jediné slůvko – kouzelné. Tak, jak nás v dobách Sunaru (tj. 3-6 let) uchvacovaly filmové kulisy Bradavic, tak dvakrát tolik si zařádíme ve hře. Ta se totiž drží přesně různých lokací a umístění jednotlivých učeben jako klíště, které si zalezlo ročnímu koťátku pod krk. Díky svatému prvku jménem sandbox totiž celý kompelx můžeme prozkoumat bez toho, že by nás někdo někam stále nuceně tahal. Vše je tak naprosto přesně umístěno, že ačkoliv se do některých učeben kvůli příběhu ani nevypravíte, tvůrci k nim nechali dveře otevřené – a to jen abychom viděli, že na ně prostě nezapomněli. Samozřejmě se vydáte i ze zástavby Bradavic ven, jako třeba k parku před školou, k Hagridovi do srubu nebo ke skleníku, ale in-door hraje první housle. Kapitolou samou o sobě je pak pohyblivé schodiště, které sice funguje na základě nějakého opakujícího-se scriptu, z horních pater ale stále vyvolává pocity podobné závratím. Celou atmosféru ještě dokresluje nááááádherný soundtrack – přestože je vypůjčen z filmu, ke hře se hodí o dost víc a některé melodie byly složeny i exkluzivně pro ni.
Vyměním čokoládovou za mintově křupíkovou
Ekonomika v tehdejší době? Ale ano, i ta tu byla. Krom toho, že po škole den co noc stále běhají zvídaví studenti, co jen čekají na to, až se k nim na pár metrů přiblížíte, aby mohli vypláznout další hlášku, o kterou se nikdo neprosil, jsou po celém hradě poschovávány fazolky a truhly s nimi. Přesně tak – bertíkovy fazolky tisíckrát jinak (soudě podle jejich textur těch způsobů však bylo míň) byly hlavní měnou na hradě, za kterou si obstaráte téměř všechno. Většinou na každém jinak nezajímavém rohu totiž čekali NPC, kteří měli za těch pár ušmudlaných fazolí něco na výměnu – ať to byly suroviny na uzdravovací lektvary, potřeby pro famfrpál nebo kouzelnické karty.
A to byla další věc, co byla na Chamber of Secrets úžasná a chytlavá zároveň – různě poschovávané tajemné mísnosti. Stačilo jen setřít pavučinu ze zrcadla, zatlačit na stěnu nebo otočit se sochou (samozřejmě za použití kouzel) a rázem jste se ocitli v tajné komůrce, která po vás z každých rohů střílela barevná cukrátka – nemluvě o tom, že se tu a tam ocitla i zamčená truhla (nic, s čím by si Alohomora neporadilo). Nebudu popisovat, jak velkou přidanou hodnotu znamená pro malé děcko nebo nostalgií zaplaveného dospělého jedince tyhle skryté místnůstky – jejich hledání na nějakou tu chvíli stoprocentně zabaví. Další věcí rozšířující zážitek byly kouzelnické karty, které se dělily na bronzové, stříbrné a zlaté. Nacházely se v těch pro nalezení těžších secret rooms a kromě rozšíření obzorů o univerzu skrze ně (každá popisovala jinou osobnost) měli i svůj vlastní unikátní účel. Po nasbírání deseti bronzových se vám ultimátně přidal jeden život, po stříbrných zase klíč. A jen se čtyřmi klíči jste měli šanci prokázat zapálení a najít pár karet zlatých. Jak říkám – prostě přidaná hodnota.
Flipendo! Ne! Lumos! Sakra! Avadakedavra! Aha, správně!
Když už se bavíme o přidaných hodnotách, hanba by byla opomenout i další dvě podstatné složky. První z nich je famfrpál – ta divná hra se třemi brankami a lítajícími koštěti. I ta byla ve hře dostupná a tak v kůži chytače jste museli pro svůj tým chycením zlatého lítajícího míčku instatně získat 150 bodů. A to bylo vlastně váš hlavní úkol – sledovat zlatonku. Koště za ní letělo automaticky a tak jako jediný úkol zůstalo šťouchání protivníka a udržování ideální stopy. Zadruhé tu byly kouzelnické zápasy – po sázce s protivníkem (obyčejný princip, vítěz bere vše) vás Snape s Lockhartem hodili do arény a vy jste po sobě museli házet zaklínadla a odrážet ty nepřátelská, dokud toho neměl ukazatel zdraví dost – tedy vlastně náplň posledních dvou Potterovských her vložená jako minihra. No co. Když už nic, tak to byl dobrý příjem fazolek – porazit nějakého zmijozela by dokázalo i čerstvě porozené dítě.
Vlastně jsem se ještě ani nezmínil o oněch podivných zaklínadlech vložených do kurzívy – těch bylo přesně devět, přičemž se Harry musel 4 doučit (nicméně stále lepší, než zkoumat rovnice pohybu u nás). Když nebudeme počítat stálice typu Flipendo (posouvání objektů), Alohomora (co tady hledáte?) nebo Lumos (světlo a tajné průchody), Harry měl na svém učebním seznamu Rictusempra – obzvláště účinné na oheň vyvrhující želvy nebo slimáky se slizkou stolicí, Skurge – zbavující zem toxického odpadu a ochrana před šašky, Diffindo – vymetává s pavučinami, chodícími stromky a lýkovými provazy, a rozhodně nejzáživnější Spongify – udělá z koberce s takovými klikyháky pružnou trampolínu. Proto, abyste se spell naučili a byli oprávněni ho na chodbách Bradavic používat jste museli projít testovací místností – tj. místností plné nástrah a logických hádanek zaměřené právě na daný spell, ve které je úkolem se co nejdříve dostat k velké hvězdě a přitom posbírat co nejvíce hvězd malých. Nakonec se vám vše sečte do skóre, připočte se pár bodíků vaší koleji a kolej s nejvyšším počtem bodů po daném cvičením získá časově omezený přístup do místnosti odměn – tedy plné fazolek. Věřte ale, Malfoy je mnohem pomalejší, než se zdá.
CO TO SAKRA… ?
Všechno ještě dokrášlují bonusy v podobě soubojů s bossmi, líbivé cutscény po každé biť nezajímavé akci a nebo i (3 spojky za sebou, YES!) obyčejné opakování cvičebních úrovní. Bazilišek vám dá sakra zabrat a nemálokrát vás vyděsí šotek – taková komická postavička, která se objeví zrovna, když to po stránce životů potřebujete nejméně. Vidíte před sebou truhlu. Co uděláte? Otevřete jí. A jako vděk za to, že jste prokázali svůj perfektní zdravotní stav vám hra místo fazolek nabídne šotka, který vás může klidně i vyděsit. Bez cutscén by se hra možná i obešla, ale takhle to přidává na komplexnosti univerza a nějaký čas to rozhodně taky prodlouží. O opakování cvičebních úrovní se spelly moc co říct není - jen si prostě můžete vylepšit své celkové skóre (obviously) a to už nějaký ten challenge znamená (konečně se blýsklo logo EA), ale na servery se stejně nic nenahrává, takže to je už opravdu jen masochistická záležitost.
Těžko říct, co se stalo. Celý tenhle pozoruhodný kolotoč, jak chtěla Rowlingová vydávat knížky s postupným stárnutím čtenáře, jak chtěli bratři Warnerovi pomalu vydělávat na dalších filmových předělech a jak k tomu EA hned musela přispěchat se svými herními porty… zřejmě se to všechno odrazilo nakonec spíše negativně. Ono se dá vážně těžko posuzovat, jak na základě Deathly Hallows, který už spíše připomíná hard-core survival horror, vytvořit logickou hru. Ani nemusí být logická, jen by to šlo všechno udělat líp. Teď už se za Harrym pomalu zavírají dveře a až celou herní ságu, doufejme, triumfálně a úspěšně ukončí Lego Years 5-7, nebude už jak a co napravovat. A proto je dobře si připomenout, že na tom kdysi Harry nebyl zase tak špatně.
Time to say goodbye
Nemůžete udělat chybu, když si i v dnešní době někde Harryho sežente. O abadon-ware se sice ještě nejedná, ale určitě ho někdo ve vašem okolí bude mít. Jedná se totiž o legendu, která alespoň v herním aspektu v univerzu Harryho Pottera nemá obdoby (když nemluvíme o kostičkovém remaku). Musíme vzpomenout i na skvělí první díl a fantastický třetí, jenže první byl vlastně jeho předchůdce a trojka… ve třech, v jiných postavách, v upravených Bradavicích a s jinými spelly… to už prostě není ono. Many things happened. Změníte režiséra a změníte i hru. Toť vše.
