Halo 3 aneb jak jsem si kvůli fanboyům koupil sračku

Dnešní průměrná hra dostane sedmičku. Opravdu dobré hry dostávají osmičku až devítku. Ovšem skóre, jímž se hra Halo 3 pyšní na serveru metacritic, je i na dnešní poměry nezvykle vysoké. 94 závratných bodů, hodnocení vyšší než u takřka dokonalého Zaklínače 3, to je pádný argument, proč dát hře šanci. Nu a já jsem Halo trojce šanci dal. Recenze bude psána poněkud netradičně, neboť se – více než na hru samotnou – bude soustředit na mé pocity z jejího hraní. Série Halo, hrdá představitelka americké obývákové popkultury, se spolu s expanzí XBOXŮ do Evropy dostala i k nám.  Abych nenarušil kýženou atmosféru, splašil jsem dva gauče, kámoše, dvoulitrovku kapitalistického kolového nápoje a kornout nabobtnalé kukuřice. Ani jeden z nás předchozí díly série nehrál, proto nás úvodní ukázka lehce zmátla. Trochu zamrzí, že se tvůrci ani nepokusili nastínit děj nováčkům a rovnou se je rozhodli hodit do víru děje, kde ztuhlý chlapík v robotickém obleku leží na zemi a nějaká pozemní jednotka ho zachraňuje. Zprvu nás mírně vyděsil nepřehledný split-screen na nějž jsme nebyli zvyklí. Stačila ale chvíle pobíhání kolem a dokonale jsme se s postavami sžili. Bez dalších okolků jsme byli vrženi do víru akce, kde jsme měli tu čest utkat se s jakýmisi mutanty. Trochu vyvstávala otázka proč a proti komu vlastně válčíme. Že se jedná o otázku marnivou, nám došlo po zhruba půlhodině hraní. Příběh tu byl nastíněn pouze skrze hlavní úkoly typu: „zachraň jednotku“ nebo „zachraň jednotku.“ Když už po notné chvíli hraní došlo na pořádnou příběhovou cutscénu, sledovali jsme ji s bolestným výrazem ve tváři. Co se příběhu týče, je Halo 3 čistokrevný kýč, dvojnásob to platí o dialozích, které svou nepřesvědčivostí působí místo skoro až komicky. I akce se nám začala zajídat, dokud se nám do rukou nedostaly obrněné džípy.

S nimi hra nabrala úplně nový rozměr. Ze střílečky o pochybných kvalitách se rázem vyklubal zábavný simulátor překlápění vozítka na střechu. Ale i přes tento nedostatek nás hra v tomto bodě začala řádně bavit. Konečně zde také dostává svůj prostor prvek kooperace. Nedovedu si představit, jak by asi řídila, potažmo střílela umělá inteligenci, ve dvou živých hráčích to šlo docela dobře. Stále hře však chybělo to, co celou sérii v očích hráčů charakterizuje. Ona „epičnost.“ Z dosavadních herních zkušeností jsme měli pocit, že máme tu čest s pětkovou, no dobře, šestkovou hrou, nikoli devítkovým eposem. „To hrajete příběh nebo jen tak střílíte,“ otázal se kámošův bratr poté, co nás chvíli sledoval hrát. Halo 3 v tomto směru působí hodně archaicky. Jsou zde i hodinu trvající pasáže, kdy jen bezzubě běháte, jezdíte, střílíte no a tak pořád dokola. Pasáže bez jediného dialogu, bez jediného náznaku příběhu. Pokud bychom teda za příběh nepovažovali scarejumpy oné modré zrůdy, která v pravidelných cirka dvacetiminutových intervalech lepila ksicht na naši obrazovku a omračovala nás svými životními moudry typu „jsem tvůj štít a tvé srdce,“ a ano řeč je o legendární Kortaně. To lepší z Halo jsme zažili při souboji s mnohametrovým robotickým kolosem, to horší při jeho třetím setkání. Tvůrci Halo byli na svého robota ne nepodobného walkerovi z Hvězdných válek náležitě pyšní a tak nám souboj s ním dopřejí ještě několikrát, pokaždé s horšími podmínkami a vyšší obtížností. Halo 3, jak jsem zapomněl zmínit, v průběhu hraní rapidně zvyšuje úroveň své obtížnosti a i v coopu na střední obtížnost jsme chvílema měli co dělat.

Mám pocit a tohle berte prosím s nadsázkou, že dlouho trvající jednorázové hraní Halo 3 má dočasné degenerační účinky. Oba, jinak běžní intelektuálové, jsme se po čtyřech hodinách hraní, Halo nezmohli na komplexnější komentáře než prostoduché: „kill dat madafaka, you fckin bytch, die“ a podobně. To je ale, troufám si tvrdit, cílem hry, zaplavit hráče myšlenkovým vakuem. Hra měla momenty, kdy jsme ji měli sto chutí vypnout a začít dělat něco zajímavého, třeba nahlas předčítat latinské termíny ostnoploutvých pozpátku. Byly zde však i momenty, kdy jsme se, ačkoli je těžké si to vůbec připustit, upřímně bavili. Například mise na pláži, kde jsme se dostali k ozbrojeným vznášedlům nebo mise v jeskyni, kde jsme předvedli ukázkový speedrun. I příběh se ke konci dočkal malého zlepšení. Sice byl stále tupý jak lžíce, ukázek však mírně přibylo a sem tam byl i fungující dialog. Pokud jste za život hráli tři hry a viděli pět filmů, bude vám scénář Halo připadat jako podklad pro oscarový trhák. Ovšem vy, co jste podobně jako my, viděli alespoň 100 filmů, četli desítky knih a hráli spousty her, uvidíte jeden obrovský, uměle splácaný kýč, který ani při té nejlepší vůli prostě nejde docenit.