Halo Reach – všechno dobré jednou končí

Bungie umí dělat skvělé hry. Možná nesrší originalitou jako Half-Life a jdou si vlastní cestou, trilogie Halo však není světově nejznámější herní značkou pro nic za nic. Je až s podivem, jak obrovský počet lidí má Halo univerzum za kult, který není ve videoherním průmyslu obvyklý. Vývojářské studio Bungie se totiž dá přirovnat ke Stevenu Spielbergovi herního průmyslu. Dělá epické tituly, co chytnou a nepustí. Reach pak v mnohém svým dramatickým nádechem připomíná film Zachraňte vojína Ryana, což není vůbec na škodu. Určitá beznaděj totiž příběhu jen přidává na hloubce a atmosféře a nezničitelná postava Master Chiefa mizí v zapomnění.

Welcome to Noble team

Příběh Reach je značně nekonvenční. Nemůže sázet na nečekané zvraty, budované napětí ani překvapivou koncovku. Ještě před vydáním hry totiž všichni věděli, jak to skončí. Planeta Reach, poslední mezník obrany před mimozemskou rasou Covenantů, padne. A s ní padne i tým ostrých hochů zvaný Noble. To však Bungie nezabránilo vymyslet dojemný dramatický příběh, který si budete chtít prožít. Proč? Úspěch Reach stojí na několika faktorech.

Tak především, vžijete se do role „šestky“. Vývojáři si zbytečně nelámali hlavu s vymýšlením zapeklitého jména pro hlavní postavu, a tak po vás celou hru pokřikují jako po „noblesní šestce“ – šestém členovi týmu Noble. Ten se skládá z pěti elitních vojáků známých jako Spartani, každý z nichž zastává určitou roli. Týmu velí zkušený sympaťák Carter, který patří s technickou profesionálkou Cat mezi jediné dva členy původního Noble týmu. Mezi další tři profíky patří těžkotonážní Jorge (který vám propůjčí zdaleka největší podporu), ostřelovač Jun a řádně agresivní maník jménem Emile. Vy se do týmu přidáte jako nováček, který podobně Chiefovi procedí za celou hru jen pár slov a nechává přizpůsobení a dojem z postavy na samotném hráči. Což také učiníte na samotném začátku hry v přívětivém editoru, který nabízí oblíbené odemykací "součástky" a vylepšení pro vašeho Spartana. Ne, že by to donutilo hru opakovat, důvod tu ale rozhodně je.

Ačkoliv je Reach nazýván pravým čtvrtým dílem, svým skladem se spíše blíží poslednímu dílu s názvem ODST. To je cítit především ve spjatosti všech postav, dobře promyšlených dialozích a atmosféře, která díky pocitu „malý tým proti všem“ vzniká. Na rozdíl od všemocného Chiefa tu většinou přihlížíte k údálostem natolik megalománským, že proti tomu nezmůžete zhola nic. Celá planeta Reach je jedna obrovská kulisa brutální války, agresivity Covenantů a nádherných scenérií, jež se před vašima očima rozpadají na popel. To se ve velkém liší od třetího dílu Halo série, a také poukazuje na její konec. Téměř s každým členem svého týmu si totiž vytvoříte pozitivní vztah a tím více vás bude bolet, jak se hra bude blížit ke tragickému konci. A to je nejsilnější zbraň Reach – emoce.

Ve vašem putování si projdete téměř celou planetou, podíváte se od hlubokých dolů po skryté laboratoře, otevřené pláně a zavítáte i do vesmíru, kde se zapojíte do spektakulární vesmírné bitvy, nad kterou mohou blednout i profesionální vesmírné simulátory. Reach vás jednoduše nenechává odpočinout a co je ještě důležitější, neustále mění prostředí a situace, do kterých se dostáváte. Jednou podnikáte tichý útok s Junem na ozbrojenou základnu, podruhé zase nasedáte do tanku a šinete si to proti těžkotonážním dělům, pak zase doběhnete do vesmírného centra a letíte se infiltrovat do mateřské lodě Covenantů. Pokud ve hře něco nenajdete, tak je to stereotyp. Není to jen příběh, co hráče neustále žene dopředu. Nejsou to ani postavy, které neustále překvapují svou lidskostí. Je to i zážitek, který je pokaždé jiný, a přitom tak důvěrně známý.

Když jde do tuhého

Je těžké bojovat, když víte, že jen oddalujete nevyhnutelné. V podání akční šestky je to ale nářez, který vás posadí zpět do křesel až se závěrečnými titulky. Druhým největším přínosem je různorodost, jež hra nabízí. Z prvního pohledu se jedná o klasickou koridorovou střílečku, která vás tlačí z bodu A do bodu B, přičemž musíte eliminovat vše, co vám stojí v cestě. Na rozdíl od ostatních kolegů žánru vám však titul nechává rozhodnutí, jak to vlastně učiníte a nekopíruje tupě stále stejné úrovně. Mapy jsou podstatně otevřenější, než v klasických akčních FPS a dávají větší volnost v taktizování. Tu pravou taktiku ale zažijete díky třetí podstatné novince série – vyměnitelným power-upům.

Těch je celkem pět a každý poskytuje o něco rozdílnější strategii boje. Aktivní kamufláž a generátor hologramu se hodí na tiché postupy a eliminace hlídek, jetpack a sprint na rychlé útoky a ústupy a nakonec „armor-lock“ kolem vás vytvoří na několik vteřin nezničitelný štít, který příjde vhod při chaotických obranách důležitých míst. S tím se však z místa nehnete. Power-upy se neválí jen tak po mapě, nýbrž jsou vám nabízeny ve strategických místech postupem úrovní. Jdete po mapě a narazíte na kamufláž? Hra vám radí, abyste to zkusili potichu. Právě jste prošli podivně tichou pasáží a před vámi se válí armor-lock? Pak se připravte na tuhý boj. Faktem ale je, že hru vůbec poslouchat nemusíte. Máte rádi jetpack? Můžete si celou hru lítat v oblacích. Pokud rádi sprintujete a jste mobilní, pak využijete power-up sprintu. Rozhodnutí je zcela na vás a hra se tak plně přizpůsobí stylu téměř každého hráče, což je jednoznačně plusový bod.

Power-upy však nejsou jediným detailem, který ještě více vyvážil hratelnost. Změnou prošel i celý zbraňový arzenál, který kloubí to nejlepší z celé série do ultimátního balíčku. Své si tu najde téměř každý. Vrací se oblíbené samopaly, útočné pušky i raketomety. Narazíme i na novinky v podobě „jehlometů“ Covenantů, samonaváděcích raketometů či laserových paprskometů. Největší rozdíl je však cítit především v jejich vyváženosti, která doznala podstatných změn. Nemluvě o tom, jakou proměnou prošla designová stránka zbraní. To nejlépe předvede náš menší obrázkový speciál níže.

Grafické rozdíly série Halo

Do frenetických přestřelek svou troškou do mlýna přispívá i umělá inteligence nepřátel a spolubojovníků, která je veleznámá již od prvního dílu. Pokud totiž Bungie v něčem exceluje, je to jednoznačně živé a uvěřitelné chování všech organizmů. Spojencům bohužel chybí o pár koleček víc, než nepřátelům a neposkytují takovou palebnou podporu, kterou by si hlavní hrdina zasloužil. To však vynahrazují opravdu lidským chováním, pokřikováním a hláškami, které neberou konce. Covenanti jsou pak známí svou mrštností a úhybnými manévry, díky kterým opravdu nestačí stát za překážkou a pohodlně ostřelovat jednoho za druhým. Halo je o pohybu, o agresivním přístupu ke každému souboji a z toho také těží. Chybět nemohou ani vtipní prckové, kteří mají na každou situaci co říci, jsou zbabělí, otravní a jediné nutkání, které při setkání hráč dostane je vystřelit jim mozek z hlavy. Je však lepší to udělat co nejdříve, někteří mají totiž sebevražedné sklony. Kolem a kolem jsou přestřelky výzvou a esencí toho nejlepšího právě proto, že jsou naplněny důstojným komparzem.

Všechno se blýská, co brnění má

Nedílnou součástí natolik vtahovacího zážitku je vypiplaná hudební složka v čele s nádherným soundtrackem od Martyho O´Donnella a v neposlední řadě také nový grafický engine vytvořený speciálně pro Reach. Zatímco epický soundtrack náramně sedne téměř každému momentu hry včetně jemně nabrnkávajícího klavíru při dramatických úmrtích, grafické orgie plné barevných vizorů, létajících paprsků a běhajících lidiček dělají druhé Vánoce naším očím. Válečná vřava zachvátila celou planetu a Bangie dělá všechno proto, abychom na to nezapomněli ještě hodně dlouho.

Je zajímavé sledovat grafické rozdíly různých generací série (v našem obrazovém speciálu výše). Nový Reach těží především z maličkostí, jako jsou bravurně zvládnuté textury, částicové efekty a precizní práce s anti-aliasingem. I na podobné perle se bohužel najdou tmavá místa, která jdou nejvíce cítit v málo detailních kulisách (vzdálená místa, kameny, tráva aj.) a občasných výkyvech snímků, kdy se engine snaží stíhat dění na obrazovce. Podobné momenty jsou však jen kapkou v moři a rozhodně nezabraní celkově brilantnímu zážitku, který je zbrusu nový, a přitom tak familiérní.

Remember Reach

Je těžké něco vytýkat natolik preciznímu zážitku, jakým Reach bezesporu je. Již v základu toho nabízí tolik, že by to hravě překonalo většinu ostatních her. Kampaň je mistrovsky navržena, podpořena emocemi, nádherným soundtrackem a grafickou stránkou, která jen umocňuje drama. K tomu přidává známý a přitom inovovaný multiplayerový zážitek včetně kooperačního režimu a nabušeného editoru. Ať už jste vlk samotář či hrajete v partě, Halo: Reach dospělo do stádia, kdy udělá radost téměř každému. Je to skvělá koncovka k dlouhé tradici Halo a nutnost pro všechny čekající fanoušky. I ti, kterým tato série nic neříká by měli dát Reach šanci. Je prostě až tak dobrý.

PS: Pokud se divíte, že jste tu nenašli nic o multiplayerovém zážitku, pak máte pravdu. Ten je totiž až moc komplexní a bohatý, abychom jej vměstnali do tohoto článku. Zaslouží si svou vlastní recenzi, kterou vám přineseme již brzy.