Hra o trůny: Zrození – buď vyhraješ, nebo zemřeš

Sága Píseň ledu a ohně vyniká v žánru hned z několika důvodů: má zajímavé a prokreslené postavy, spíš než fantasy připomíná historický román a autor vždycky překvapí zajímavým zvratem, na který by si většina spisovatelů pravděpodobně netroufla. Západozemí, kde se odehrává převážná část knih a hlavně dnes recenzovaná hra, se tak zmítá v sítích intrik, v nichž jde o jednu jedinou věc: usednout na bájný Železný trůn. A jakými prostředky na něj vítěz svou ctěnou zadnici dopraví, je všem víceméně jedno.

Zákulisní machinace, tajné dohody a komplexní systém diplomacie si za svůj bere i Zrození, které však v jádru zůstává klasickou RTS. Což znamená, že musíte v reálném čase zvládat řízení diplomatických vztahů, velení armádám a získávání potřebných surovin. Během prvních několika hodin hry tak většinou budete nadávat, třískat do klávesnice a pauzovat hru, abyste stejně nakonec zjistili, že se vám království rozpadlo pod rukama, když jste cvičili rolníky, aby bylo jak osít pole a čím uživit armádu.

Než se ale k nějakému království dopracujete, musíte logicky začít s něčím menším. Na většině map tak dostanete na starost lenní sídlo jednoho z významných rodů a první diplomatický/ekonomický úkol – zajistit si dostatečný příjem zlaťáků. Takže vyšlete do nejbližší vesničky diplomata, aby s vámi vaši budoucí poddaní začali obchodovat, a po úspěšně splněné misi ho posíláte dál a rozšiřujete svou sféru vlivu. Všechno jde jako po másle. Aspoň tedy první dvě nebo tři minuty.

Valar morghulis

V mžiku totiž budete mít na krku nepřítele, který nelení a snaží se vám životně důležité vesnice generující přísun zlaťáků vyfouknout. A to může dělat hned několika způsoby: tím prvním je vyslání jiného diplomata, který v případě nepřítomnosti vašeho delegáta začne vašim věrným poddaným malovat růžovější budoucnost. Což je k vzteku, protože než s diplomatem stihnete cokoliv udělat, patří vesnička vašemu nepříteli a vy s tím nemůžete nic udělat, dokud jeho jednotky zase nezmizí.

Pokud tedy nenajmete špeha a neuzavřete s místními tajnou dohodu o tom, že vám budou odvádět většinu ze zisku. Nebo pokud vrahem nepohodlného vyslance nezabijete. Nebo pokud do vesnice neprovdáte urozenou paní, která vás spojí nezlomným pokrevním svazkem, aby ji vzápětí nepřítel odstranil za pomoci vraha. Nebo pokud diplomata nepodplatíte, aby všechny akce dělal jen na oko. Nebo snad zničíte nepřítele tím, že na něj pošlete rabující žoldnéře, kteří tak ochromí jeho styky s vesnicemi generujícími zlato skrz obchodníky?

Možností je spousta a na papíře zní naprosto skvěle, což ještě doplňuje fakt, že i ve hře překvapivě dobře fungují, a vyhrát se dá skutečně díky použití rozličných taktik, či spíše jejich různorodou kombinací. I když však stratégovo srdce zaplesá, hráčovo pláče. Možností je totiž tolik, že o výhře nebo prohře může rozhodnout jedno jediné chybné rozhodnutí, říše se sesype kvůli malichernosti jednoho muže a vaše několikahodinové snažení může přijít vniveč během několika vteřin. A vaší jedinou chybou bude, že jste v patnácté minutě hry nedávali dostatečný pozor, nebo se zaměřili na něco jiného, než co zrovna vývojáři chtěli.

Ty nic nevíš, Jone Sněhu

Všech dostupných cest totiž může využívat i váš soupeř, a vám tak nezbývá nic jiného, než být připraven na podvratné živly (špehy, vrahy a podpláceče odhaluje jen špeh; zatknout je mohou zase jen stráže, s tím, že je nepřítel může nakonec z vězení vyplatit; zabíjet může jakákoliv jednotka), snažit se stabilizovat situaci v oblasti (ideálně umístit špehy a menší oddíly žoldnéřů na důležité křižovatky, kde budete muset ručně dávat příkazy k útokům i k zatýkání projíždějících nepřátel) a nezbláznit se, když po vás hra bude chtít, abyste ručně posílali rolníky na pole.

A to všechno ideálně v rychlosti, kterou by vám záviděl i Blesk McQueen. Smutným faktem totiž je, že jízdní jednotky procházejí skrz území rychle, zatímco ty pěší se nehorázně vlečou. Otázka zatknutí vraha tak získává nový rozměr: pokud jej skutečně chcete lapit, musí oddíl strážných jít přímo proti němu – pokud jej strážní honí, nezřídka se stane, že v rámci jeho chycení projdou půlku mapy. A vy s nimi, protože vraha odhaluje jen špeh, který má ale omezený rádius odhalování a tak jej musíte ručně přesunovat…

S tempem hry souvisí i velmi nepěkný fakt, že zatímco v určitých chvílích budete co chvilku pauzovat a rozdávat příkazy, jindy se zase budete nehorázně nudit a čekat, až někdo někam dojde, nebo až obchodníci vydělají peníze. A nějaké zrychlení času tvůrci neznají. Je proto podle mě nehorázná škoda, že se nerozhodli udělat z Hry o trůny spíše tahovou strategii, do níž by všechny výše popsané prvky seděly jako pomyslná zadnice na hrnec a navíc by vše bylo podstatně přehlednější, rychlejší a elegantnější.

Chyby sekají hlouběji než meče

Za zmínku stojí i neortodoxní systém ukládání v kampaních, kde si hru můžete uložit jen na předem stanovených checkpointech. RTS hraju nějaký ten pátek, ale abych si nemohl uložit pozici, kdy chci, jsem snad ještě neviděl. A opět si mohu jen povzdechnout a říct, že postaru to je podstatně lepší, zvlášť pokud hrajete ne úplně tradiční misi (občas musíte třeba někoho eskortovat atd.). Menší šok jsem ještě zažil, když jsem postupným hraním odemykal další kampaně – zatímco první dvě měly pět misí, následujících šest se neustále motalo mezi jednou až dvěma misemi, které navíc nebyly nějak výrazně delší, než ty předchozí. Příslib dlouhé „předmluvy“ k sáze se tak bohužel rozplynul, neboť mise se dotýkaly jen několika známých faktů.

Fanoušky ságy zajisté zamrzí i fakt, že licence není využitá zrovna dokonale. Ano, všechny významné rody ve hře jsou, mají dlouhé zápisy v encyklopedii a mají své speciální jednotky, ale na ságu samotnou se naráží jen v kampani a to ještě pouze v rozhovorech a příběhových textech na začátku a konci každé mise. A přitom stačilo pro dokonalejší zážitek jen upravit několik textových souborů. Vždyť o kolik by působilo lépe, kdybyste po kliknutí na hrad viděli jeho jméno (a že nešlo o malé hrádky, ale o Zimohrad, Casterlyovu skálu nebo Rudou baštu) a ne jen nápis „lenní sídlo“.

Ještě smutnější oproti těmto drobným chybkám je, že celkový nápad není špatný a herní mechanismus není špatný. Což ostatně dokazuje i fakt, že jsem u hry i přes její chyby vydržel nějakých deset hodin a asi tak polovinu času se i výborně bavil. Neotřelý koncept má své kouzlo a uchopit ho nějaké zkušenější studio, nejspíše bychom hleděli na jednu z revolučních her svého žánru. Takto jde bohužel jen o originální nápad, který z velké části zabíjí nedokonalá realizace.