Kinect Star Wars – pociťte Sílu

Ne snad, že bych si nevážil her jako je Knights of the Old Republic či Jedi Outcast a Jedi Academy, na nichž spousta z nás v podstatě vyrostla. Pokud jste se však chtěli víc než cokoliv jiného cítit jako pravý rytíř Jedi, ani jeden z výše zmíněných titulů to nebyl z logických důvodů schopný adekvátně imitovat. S příchodem Kinectu se ale situace na trhu významným způsobem změnila a Kinect Star Wars je toho zářným příkladem. Ne, skutečně nejde o dokonalou hru ze světa Hvězdných válek, neb propracovaností ztrácí na KoTOR a zábavností zase na Jedi Outcast. Jde nicméně o první vlaštovku; ukázku toho jak by to v budoucnu mohlo vypadat a hlavně kolik zábavy se v pohybovém ovládání Síly vlastně skrývá. Malá nápověda, hodně!

Nejvíc limitujícím prvkem je ale paradoxně právě samotný ovladač. Ačkoliv Microsoft s oblibou tvrdí opak, současný software Kinectu jednoduše zatím nezvládá adekvátní snímání vašich pohybů a nepomáhají ani prodlevy mezi zaznamenáním a provedením. Stejně tak hře škodí skutečnost, že vývojáři jako by nevěděli jakou gamesu to vlastně chtějí vytvořit a místo aby udělali jednu věc pořádně, nasekali na disk mraky polovičatých záležitostí. Nejblíže opravdové hře má bezkonkurenčně klasická příběhově orientovaná arkáda Jedi Destiny: Dark Side Rising, která se odehrává v téže časové ose jako všemi „milovaná“ Epizoda I: Skrytá Hrozba.

V ní se chopíte role nadějného Padawana, jenž se v doprovodu svého Mistra (potažmo ještě jednoho kamaráda díky drop-in/drop-out kooperativnímu multiplayeru) vydává na strastiplnou cestu za překažením útoku na galaktický senát. Dějová linka vás přitom zavede na všemožná místa, od planety Kashyyyk až po vesmírné koráby, na nichž se povětšinou setkáte se starými známými. Camea se totiž kromě obligátního Yody a Obi-Wan Kenobiho dočkal i Mace Windu, nebo Žvejkal. Samotný příběh je sice obyčejným závodem proti času, ale dokáže zabavit na docela dlouho a hlavně vás nechá prožít spoustu z filmů známých scén, i když třeba krapet upravených.

Problém ovšem nastává, když nad celou kampaní začnete trochu víc přemýšlet. Velice rychle totiž člověk zjistí, že ať už se nachází kdekoliv, bojuje v podstatě jen proti dvoum druhům nepřátel – klasickým droidům a Trandoshanům, ještěřím lidem. Čas od času se sice vyskytne silnější protivník, s kterým si to musíte vyříkat hezky jeden na jednoho, ale jinak se vesměs pohybujete výhradně mezi hordami slabších snaživek, kteří pouze čekají na to až k nim přiskočíte a naporcujete je světelném mečem. Těm, kterým to připadá barbarské, se ještě nabízí Síla s níž si minimálně zezačátku užijete mnohem víc. S nepřáteli si totiž můžete všemožně pohazovat, případně si je přitáhnout a až pak je rozsekat na součástky. Přiznám se, že ještě nikdy nebyla Síla ve hře zpracovaná tak epesně a pocit, když před sebe natáhnete ruku a zahodíte droida do západu slunce je neopakovatelný. Jsou tu však jistá ale.

Zaprvé se to docela rychle omrzí, dvojnásob když Sílu nemůžete používat na všechny, ale pouze na ty nejslabší. Ti ostatní jsou z nespecifikovaných důvodů odolní. A to tak, že úplně. No a zadruhé, jak už jsem zmiňoval na začátku Kinect ještě není bezchybný. Občas tak protivníky nedokážete zacílit, jindy nejdou zahodit a nezřídka nezvedáte ty, které jste chtěli. Například házení beden po nepřátelích uprostřed boje je úkol téměř nadlidský, neboť Kinect podle všeho není schopný pochopit, že se opravdu nesnažím zvednout toho pimprláka na druhé straně mapy co zatím ani neví jestli se chce vůbec pouštět do boje. Dřív nebo později tak všichni přesedlají na tu jednoduší cestu a začnou všechno porcovat hezky postaru, což je ale bohužel jistá cesta do pekel, neboť se gamesa velice rychle stane stereotypní.

Nejzábavnějšími tak trochu paradoxně jsou jednotlivé souboje ve vesmíru, kdy buď sami, nebo s parťákem usednete do virtuálních křesel, chopíte se kniplů a začnete ostřelovat všechno co se odváží přiblížit k vaší lodi. A že toho nebude málo. Vesmírní útočníci jsou přitom docela rozmanití a navíc jejich řady ještě posilují obranné věže na velkých vesmírných lodí, či speciální naváděné rakety. Obzvlášť na těžší obtížnost tak člověk čas od času neví kde mu hlava stojí a jen si užívá masivních mezihvězdných střetů, v nichž se hraje hlavně na sílu. Škoda, že jim autoři nevěnovali víc pozornosti.

Vítězně totiž vychází i ze srovnání s ostatními mini-hrami. Ano, klasický závodní Pod Racing, v němž usednete do kokpitu jednoho z celé řady kluzáků, každý se specifickými vlastnostmi, a na nejrůznějších tratích se pokusíte vyhrát, je docela fajn na vyblbnutí, ale velice rychle omrzí. To samé pak platí i o Duels of Fate, módu, jenž vám měl umožnit změřit síly s těmi nejznámějšími záporáky jako je hrabě Dooku, nebo Darth Vader. Problém je, že abyste se k nim vůbec dostali, takzvaně abyste si je odemknuli, musíte nejdřív porazit armádu přicmrndávačů, což se asi bude chtít dělat jen zapřísáhlým fanouškům. Jednotlivé duely jsou totiž nudné, stejně jako souboje s bossy v kampani, a víceméně se omezují na dělání toho samého dokola – teď se bráním, teď útočím, teď se bráním, teď útočím.

Jméno přídavkům tak zachraňuje pouze Rancor‘s Rampage, kde se chopíte role Rancora a v daném časovém intervalu se pokusíte zničit co největší plochu města a sežrat co nejvíc obyvatel. Vzhledem k velikosti a mozkové omezenosti hlavního hrdiny jsou navíc vaše pohyby vcelku limitovány a Kinect je tak zvládá interpretovat docela s přehledem. Já vím, celá premisa zní docela nudně a po pár dohráních vás pravděpodobně skutečně bavit přestane, ale minimálně zpočátku je to úžasné odreagování a jen čistá zábava. Což už se nedá říct o poslední mini-hře – Galactic Dance-Off. Vím, že kinectí hry cílí především na celou rodinu „hurá, kašleme na Člověče, nezlob se a jdeme křepčit před televizi“, ale co to tam dělá mi hlava prostě nebere.

Tanečních her jsou mraky a podstatně lepších a vidět Leiu jak zapomíná, že je Jabbovou otrokyní a přebírá roli jeho taneční šampiónky fyzicky bolí. Jednotlivé sestavy jsou navíc stupidní a tutoriál téměř neexistující. Vše si tak musíte odkoukat sami, což v praxi znamená desítky minut tupého zírání a pohybů, které by nejspíš nebyly sexy ani na Kate Upton. Do toho vám pak znějí předělávky známých rádiových hitů s texty víc zapadajícími do herního univerza, z nichž kýčovitost cáká se stejnou silou s jakou Luke popíral Vaderovo otcovství. Protože upřímně, vážně se najde fanoušek Hvězdných válek, který si řekne, že ty světelný meče ho vlastně moc nezajímají a radši by si zatrsal před Jabbou? Fuj na vás, vývojáři!