Prvního prosince, večer. Za okny se z nebe sype sníh stejnou rychlostí, jakou přibývají nadšené zimní statusy na Facebooku. Drobné zmrzlé vločky…
Prvního prosince, večer. Za okny se z nebe sype sníh stejnou rychlostí, jakou přibývají nadšené zimní statusy na Facebooku. Drobné zmrzlé vločky odrážejí příjemné žluté světlo z pouličních lamp a rozptylují ho do okolí. Pod okny stojí vlak Českých drah a čeká, až mu padne zelená. Cestující posedávají v poloprázdných kupéčkách. Mají na sobě oblečení, jako by seděli někde venku na lavičce. Na chodbě vagónu postává chlápek, má stažené okno a rozhlíží se po ulici. Z úst mu vychází hustá pára, která se ztrácí až několik metrů od něj.
Sněhové vločky dál utěšeně dopadají na zem a vytvářejí mrazivou bílou peřinu.
V pokoji je celkem tma. Svítí lampička a prosincovou atmosféru dodávají pouze světélka rozvěšená na zdi. Na stole mi vedle stohů papíru stojí akorát hrnek, láhev Kofoly a několik slupek od mandarinek, které prosycují teplý vzduch místnosti zvláštní vánoční vůní. Na topení, které sepíná co chvíli, aby pokoj dostatečně prohřálo, stojí konvice s horkým čajem.
Probírám se tunami papírů a snažím se vstřebat alespoň některé informace z nich, abych se dostatečně připravil na zítřejší test ze statistiky. Do toho mi potichu hraje soundtrack z Mafie II, který svými hity z poloviny minulého století dokonale dotváří atmosféru, při níž se mi nechce ani trochu učit.
Stále otáčím papíry z jedné strany na druhou a probírám se změtí šílených vzorců. Už se stejně ani pořádně nedokážu soustředit...
Kašlu na to, zajdu za spolubydlícím, jestli si nezahraje jeden nebo dva zápasy ve Fifě.
