Legend of Zelda: Skyward Sword

V záplavě listopadových pecek člověk někdy jednoduše netuší, po které sáhnout dříve. Z jedné strany na nás chrlí oheň podařeného RPG ze světa Skyrimu a z té druhé už, už přilétají kulky od vojáků v modrozeleném. Ta největší pecka je tady však až nyní. S minimálním hypem se na konzoli od Nintenda snesl doslova zázrak. Zázrak Shigera Miyamoty, jenž dává všem těm nahypovaným hrám po hubě tím nejstylovějším způsobem. Řeč je samozřejmě o Legend of Zelda: Skyward Sword, nejlepší hře na Wii a pravděpodobně i jedné z nejlepších her poslední doby. A kdo nevěří, ten ať čte o to pozorněji, protože na konci určitě pochopí.

Umění z mála vykouzlit mnoho

Pění ód můžeme začít třeba hned u příběhu. Ten skvěle kombinuje hravost a naivnost Maria či jemu podobných s epičností, jakou předvádí například Skyrim. Přitom však tenhle mix servíruje po svém s pořádnou porcí vypravěčského stylu světa Hyrule. Základní premisa je přitom až směšně jednoduchá a klišovitá. Máme zde zlo ohrožující vše známé, bohy vyvoleného hrdinu s magickým mečem, sličnou děvu v nebezpečí a samozřejmě i tu záchranu světa.

Zcela překvapivě se ale Skyward Sword daří i z toho mála vykouzlit strhující fresku epických rozměrů. Příběh o hledání ztracené Zeldy se postupně prováže právě s krutým osudem světa a scénáristé zdařile rozehrávají nesmírně dojemný celek, který se v konečném důsledku může směle měřit i s více známými kolegy, á la Pán Prstenu.

Mlčenlivá a přesto výmluvně nádherná

Tajemství úspěchu tkví v mistrném vtáhnutí do děje. Kvalitní cut-scény se vyznačují nesmírnou hloubkou detailů a překypují nejen emocemi, ale i dobrými nápady. Dokonce ani nevadí, že hlavní hrdina Link není již tradičně nadabován. Všechno se tady totiž dohání výrazy ve tvářích a stylizovanými pózami. Právě díky nezaměnitelným a nápaditým charakterovým rysům si budete i nedůležité postavy pamatovat ještě hodně dlouho po dohrání. Tím však také nechci říci, že by ty hlavní byly v něčem horší. Ba naopak třeba takový Linkův průvodce, duch Fi svým chladným vtipem a neschopností pochopit lidské emoce dokonale paroduje GLaDOS.

Svou roli navíc hraje i samotný Hyrule. Ten je sympaticky bizarní a určitě by se zalíbil i Timu Burtonovi. Designéři se opravdu nebáli popustit uzdu své fantazii a jednotlivé lokace jsou malá mistrovská díla. Ty v Nintendu trošku zmenšili a mohli tak jednotlivým místům věnovat mnohem více času. Rozhodně se však nemusíte bát přílišné osekanosti. I když se někam vracíte, vždy na vás čeká něco nového a zajímavého. Rozličné dungeony, harmonické lesíky a prastaré chrámy vám jednoduše nejednou vyrazí dech a rozhodně jsou hodny vystavení ve světových galeriích.

U téhle hry prostě přestává platit rčení, že grafika na Wiičku je hrozná. Nová Zelda naopak jasně ukazuje, jak dokáže péče, skvělé nápady a výtvarný vkus směle trumfnout i nekonečné množství polygonů nebo HD textury.

Nikdy nekončící a rozmanitá zábava

Žádná hra si však nevystačí jen s podařenou příběhovou linkou nebo povedenou grafikou. Nejdůležitější je přece samotná hratelnost a tu má Zelda jak se patří vymazlenou. Slova jako stereotyp nebo nedostatek nápadů tvůrci rozhodně neznají. Naopak je zážitek z téhle hry natolik rozmanitý a pestrý, že se mně tomu ještě ani teď nechce věřit. V podstatě zde najdete všechno, co má podobné RPG mít.

Předmětů ke sbírání a užívání je dostatek a za zmínku určitě stojí zbraňový arzenál. Najdete zde totiž všechno od luku, přes prak a konče třeba mechanickým létajícím broukem. Zelda jednoduše oslňuje počtem a rozličností jednotlivých featur a herních principů. Vlastně se raději koukněte na videa. Kdybych tady měl všechny vypisovat, sedíme zde společně ještě o Vánocích.

Pozadu ostatně nezůstávají ani nepřátelé. Když přiznám, že jsem se v podstatě nedopočítal, bude to mluvit samo za sebe. V úvahu se přitom musí vzít již v úvodu řečené. Všichni jsou do detailu vypiplaní a unikátní. Na každého platí trošku jiný přístup, a kdybyste si náhodou nevěděli rady, vždycky je na blízku FI.

On mytický duch doprovázející Linka je na samostatné povídání. S jakým stylem ve hře vystupuje, už jsme si řekli. Daleko více než břitký humor však asi uvítáte podnětné rady, doplňující informace k lokacím a k zahození není ani počítač odehraného času.

Přesné jako nikdy, tedy téměř

Nikdy by se však Zelda nehrála tak perfektně, nebýt do detailu vyladěného pohybového ovládání. Sice jsme na něco podobného čekali téměř 5 let, ale s klidným srdcem můžu říci, že Wii Motion Plus se předvádí v tom nejlepším světle a pohyby přenáší s téměř bezchybnou přesností. Kromě toho jsem upřímně nadšen i z intuitivního rozvržení ovládacích prvků na obou ovladačích. Něco podobného nemá ještě ani dnes údajně přesnější PS Move a Kinect ani zdaleka nepřinese ten správný zážitek z máchání mečem nebo střílením z luku.

Tedy celou dobu pořád jen chválím a už to asi vypadá trošku blbě. A navíc ani Zelda není úplně bezchybná. Jedna malá piha se na té líbezné tvářičce přeci jen najde. A sice se bude jednat o kameru, která si někdy opravdu děla co chce a máchání remotem jakýmkoli směrem jednoduše nepomáhá.

Závan starých časů

Celkový téměř dokonalý dojem už může vyšperkovat jen hudba a ta je jak jinak, než výborná. Jednotlivé skladby se s výtvarným stylem hry skvěle doplňují a nostalgikům určitě ukápne slza při zaslechnutí podkresů z minulých Zeld. Navíc autoři s hudbou pěkně pracují, a když už se nějaký hudební nástroj rozezní, vždy to stojí za to!

Zářná budoucnost!

Směr, který načrtl Skyward Sword je perfektní. Sice není tak šílený a experimentální jako třeba Ocarina of Time na 3DS, ale přesto má něco do sebe. Exceluje snad ve všech myslitelných i nemyslitelných aspektech a ani ten největší rýpal by prakticky nic nevyrýpal. Jestli vůbec existuje dokonalost, pak je jí tahle hra absolutně nejblíže!

Nejnovější Zelda je jedním slovem epochální. Skvělý příběh se dokonale doplňuje s parádní grafikou a famózním ozvučením. Hlavně se však skvěle hraje. Nabízí vybalancované RPG, které exceluje jak v typických mechanismech žánru, tak i v hravém pojetí tolik tradičním pro Nintendo.