Lords of the Fallen – výlet ve stopách Dark Souls?

Recenzovaná verze: PC

Série Dark Souls má na světě skutečně rozsáhlou základnu fanoušků. Proto se nemůžeme divit tomu, že se někdo pokusil jít v jejich stopách. Studia Deck 13 a CI Games prozatím novou hru prezentovala jako titul, u kterého se budeme trápit stejně jako u legendy jménem Dark Souls. Jak to ale nakonec se sliby dopadlo, se dozvíte v následující recenzi.

Pochybný hrdina

Na začátku se ocitáte v kůži trestance, jehož zločiny byly tak hrozné, že mu byly vytetovány na tvář. Měl sice hnít až dokonce svého života v žaláři, ale osud rozhodl, že se Harkin společně se svým mentorem Kaslem vydávají na nebezpečnou cestu. Jejím cílem není nic menšího než záchrana světa před náporem démonů, které lidé nazývají Rhogarové. Je třeba je zastavit.

Harkinův nový život je prostoupen řadou zajímavých voleb, jež často rozhodují o osudech ostatních postav, které časem potkáte. Můžete se buď chovat jako uprchlý trestanec a nebrat na nic ohled, anebo jako rytíř v zářivé zbroji, který přišel zachránit tento svět od všeho zlého. Pro lepší vysvětlení tohoto bodu bych uvedl jeden příklad. Cestou z kláštera potkáte mnicha, který je nakažen podivným jedem. Je nutné reagovat rychle. Nechat ho zemřít nebo mu amputovat ruku? Za předpokladu, že je končetina odříznuta, svatý otec přežije a v budoucnu na něj ještě narazíte, když necháte jed proniknout do celého těla, je jeho osud jasný.

Cestou vašim příběhem nacházíte krom postav také různé záznamy. Ty vám pomáhají pochopit svět, v kterém se nacházíte. Některé z pásek jsou skutečně zajímavé. Ukazují totiž některé prvky Lore v úplně jiném světle, než v jakém je vám prozatím předvedl příběh.

Příběh Lords of the Fallen však nelze označit zrovna za mistrovský kousek, jelikož Harkin není postavou, ke které je možné si vytvořit určité pouto. Ve hře pro jednoho hráče s jedním charakterem je ale sžití s hlavním hrdinou celkem podstatným prvkem. Je proto škoda, že autoři upřeli hráči větší randomizaci svého charakteru.

Cesta válečníka

Harkin již na začátku vypadá jako postava zocelená bojem. Jeho vzhled jasně říká, že není zrovna intelektuální typ. I přesto vám hra nabídne tři základní magické cesty, spolu se stejným počtem zbrojí. Jako první je nutné si vybrat, jakým směrem se vaše postava vydá. Aby Harkin jen bezduše nerozdával rány, dává vám hra na výběr ze tří škol magie. Máme tu klam, útěchu a hádku. Jsou si zprvu celkem hodně podobné. Základní dovednost mají všechny stejnou. Výrazně se začnou odlišovat až v pozdějších skillech a hlavním kouzlu.

Krom magických škol nechybí ani runová kouzla. Nedají se vylepšovat a ve hře zastupují jak zbraně na dálku, tak i cestu kouzelníka. Paleta ofenzivních dovedností magie je bohužel značně omezená.

Každý z herních stylů je zastoupen sadou vybavení. Ty po spojení s daným typem magie formují statistiky vaší postavy. Milovníky rychlejších soubojů rozhodně zaujme výbava zloděje. Role paladina se celkem zdatně ujme klerik ve střední zbroji se štítem a těžkým palcátem. Na závěr tu máme válečníka v plátovém brnění. Pikantní skutečností je to, že boss způsobuje obnažené postavě stejné zranění jako charakteru v plné plátové výbavě. A to je přinejmenším podivné…

V pokročilejších fázích hry jsem začal pociťovat, že se tvůrci zaměřili především na brnění a zbraně pro boj zblízka. Jelikož jsem si však zvolil klerika zaměřeného na kouzla, byl pro mě občas postup hrou hodně náročný. Drtivá většina zbraní, které jsem ukořistil z truhel či od mrtvých bossů, byla určena pro válečníky a zloděje. Díky tomu jsem si hru ještě o něco víc okořenil, za 16 hodin jsem totiž našel jen dvě magické hole.

Stealth?

Soubojový systém je založen na tom, jak se naučíte kombinovat útok spolu s úskokem. Ani postava v plné plátové zbroji totiž nedokáže vydržet nápor některých monster. Proto je potřeba naučit se některé základní mechanizmy a poté to nepřátelům pořádně osladit. Hra jako taková obsahuje menší combo systém, takže v tomto směru se rozhodně nudit nebudete.

Zajímavým krokem autorů je pokus do hry vložit stealth. Ano, čtete správně, nepřátele je možné zabíjet i tiše. Škoda jen, že jejich AI je v moment kdy přejdete do tichého režimu na úrovni neúspěšného absolventa zvláštní školy. Ale o tomto aspektu se rozepíšu více v nedostatcích.

Dimenze zatracených

Lords of the Fallen se nachází v zajímavém a atmosférou naplněném prostředí. Grafická stránka také nezaostává a je krásně podtržena hudebním doprovodem. Tento svět mi ale spíše zapadá ke konceptu Diabla než k Dark Souls. Temný chrám, jenž je naplněn zlem, kdepak jsem to jen naposledy viděl.

Systém mapy funguje prakticky stejně jako v již uvedeném Dark Souls. Jen obnovení protivníků je trošku jiné. Lokace se resetuje za předpokladu, že zemřete anebo odejdete do jiné dimenze. Oproti Dark Souls 2 tedy mizí obava z toho, že se vám nepřátelé objeví hned poté, co se vyléčíte u krystalu (ohniště).

Obří rudé gemy fungují jako místa k oživení a odpočinku. Můžete do nich ukládat své pracně nastřádané zkušenosti a následně je pak zúročovat za vylepšení fyzických či magických dovedností. Občas je třeba si investici zkušeností pořádně rozmyslet. Máte totiž možnost odměnu z oblud násobit počtem zabitých nepřátel. Dávejte si ale pozor, protože smrt zde má ještě o něco bolestivější důsledky než v Dark Souls. Když se totiž od vašich zkušeností oddělíte, začnou se pomalu vytrácet a je třeba se k nim rychle dostat. Jinak o většinu z nich přijdete.

Armáda démonů

Při cestě za vykoupením se setkáte s řadou démonických a nemrtvých nepřátel. Jejich dovednosti a vlastnosti jsou celkem pestré. To samé se ale nedá říct o jejich počtu, narazíte totiž jen na 15 typů monster.

Abych řekl pravdu, tak paleta bossů není moc pestrá. Prakticky jsou si všichni hodně podobní. Schází mi skutečně kreativní netvoři z Dark Souls, kde se většina finálních nepřátel celkem lišila. Ano bylo tam pár podobných či dokonce stejných kousků, ale měli čím zaujmout a oslovit.

Je možné projít souboje s bossy bez jediného úmrtí za pomocí vlastního skillu? Za předpokladu, že nevidíte do budoucnosti, rozhodně ne. Škoda jen, že takto to funguje jen při prvním průchodu. Taktika na všechny větší monstra je celkem jednoduchá a někdy dokonce stupidní. Ani jednou se mi nestalo, že by mě umírající pán padlých zabil v posledním záchvěvu svých sil, jednoduše řečeno neměli už čím překvapit.

Pád padlých

Hra je to skutečně povedená, ale i přesto jí musím některé aspekty vytknout. Prvním z nich je dozajista optimalizace. Ta se vývojářům moc nepovedla. Nedokážu si představit, jak Lords of the Fallen jede na doporučené sestavě, když u mě se projevoval hodně prapodivným způsobem. Vybrat si mezi stabilními 30fps a nestabilními 60fps, které i přesto, že jsem hodil hru na minimální nastavení, skákali jako na horské dráze, bylo celkem jednoduché. Je zajímavé hrát hru na High jen proto, aby se vám nesekala.

Občasné pády působily také úžasně. Nejlepší z nich byl ten, kdy jsem porazil jednoho ze zajímavějších bossů a následně jsem přišel o celý souboj. Tak se to stalo asi 3x po sobě. Ještě že u větších výzev je vždy krystal, jinak bych nad tímto nepřítelem strávil možná víc času, než bych ve skutečnosti chtěl.

Krom technických problémů jsem narazil i na menší škobrtnutí v oblasti hratelnosti. AI na mě působila hodně dobře. Pak jsem ale zkusil pár stealth zabití a díky tomu šla její úroveň silně dolů. Když jsem totiž tiše zabíjel střelce, ostatní nepřátelé jen koukali a prakticky je výrazně nevyvedlo z míry, že jeden z jejich démonických přátel právě řve jako zapíchnuté podsvinče. Čekali jen na to, až je pomaličku obejdu a také o ně omlátím svou hůl.

Je škoda, že nám Deck 13 a CI Games nabídli jen zbraně pro kontaktní boj. Absence luků, kuší a jiných zbraní na dálku je celkem smutná. Zabíjet vše jen pomocí runové pěsti není totiž moc velká zábava.

Budeme trpět?

V určitém směru vypadá Lords of the Fallen jako adoptovaný bratříček úspěšné série. Nejvíce se liší v tom, že oproti Dark Souls již nezažijete momenty, v kterých vám bude srdce bušit jako o život, protože jste právě porazili bosse, u kterého vás smrt zastihla asi 20x po sobě. Hra je daleko přístupnější publiku, přináší hráči sice určitou formu náročnosti, ale dává mu velký prostor na to, aby mohl dýchat pěkně zhluboka. Nevím, jestli bych tento titul doporučil fanouškům Dark Souls 1&2. Ale lidem, kteří hledají střední výzvu, jenž je nedovede až k infarktu, mohu tento titul bez problému doporučit. Možná bych ale ještě týden počkal, než se některé stávající problémy vyřeší.