Jestli existuje nějaká hra, která dokáže image hráčů vrátit o desítky let zpět do dob, kdy se na ně pohlíželo skrze prsty, je to Grand Theft Auto!
Jestli existuje nějaká hra, která dokáže image hráčů vrátit o desítky let zpět do dob, kdy se na ně pohlíželo skrze prsty, je to Grand Theft Auto!
Jako simulátor skutečného života je sice často a s oblibou označována série The Sims, ale pravdou je, že to je jenom špička ledovec. Bábovička na pískovišti, kterým je GTA. Zatímco produkt EA je pouze předraženou hrou na domácnost, kterou jsme jako malí zvládali nasimulovat s jednou lavičkou a několika klacky, výtvor Rockstaru jde mnohem dál a skutečně nabízí nový život. Tedy, za předpokladu, že netoužíte po lidském kontaktu či slunečním svitu. A sex je asi taky mimo rámec možností. Ale hej! Můžete si zaběhat na pláži, nebo zajezdit na kole a zhubnout něco málo virtuálního tuku.
Zatímco hratelnost i ztvárnění se s plynoucími léty mění, jedno zůstává stejné pro všechny díly Grand Theft Auto. A to vývojáři, dělající první i poslední proto, aby světy v jejich hrách byly dostatečně živé, rozmanité a zábavné, přičemž míra péče jakou téhle osobní kruciádě věnují je pomalu až k nevíře. Vše je jednoduše podřízeno tomu, aby měl hráč neustále pocit, že není sám, s čímž významně pomáhají i popkulturní reference. Studio Rockstar svou ikonickou sérii vždy prezentovalo jako satiru, která s trochou nadsázky působí jako lepidlo držící všechny díly pohromadě.
Tedy komponenta, která konkurenci, především Saints Row, zoufale chybí. Jakkoliv dobrá tahle hra může být, nikdy se jí tak úplně nepodařilo nasimulovat herní univerzum jak jej známe z GTA. Jasně, jsou tam lidi bloumající po ulicích, auta jezdící sem a tam, jenže to ani zdaleka nepůsobí tak uceleným dojmem. Právě cit pro ztvárnění toho, co není vidět, je podle mě to opravdové know-how Rockstaru, jež mu pomáhá vdechnout titulům život. V případě Saints Row ovšem hraje dost podstatnou roli taky skutečnost, že je to vlastně jenom praštěný úlet (o pozitivech a negativech si musí každý rozhodnout sám), v němž je vcelku bezpředmětné vytvořit si k čemukoliv citovou vazbu.
Grand Theft Auto je ale přesným opakem a především díky tomu jsou mu fanoušci ochotni odpustit spoustu věcí. Třeba nic moc příběh v GTA 4. Za normálních okolností by to mohl být problém, protože by běžného hráče nic nehnalo kupředu, nemotivovalo postupovat hrou dál, avšak díky pevným základům série spousta z nich ve finále dějovou linku klidně úplně ignorovala. Jeden ze zahraničních kolegů se kupříkladu v relativně nedávném retrospektivním pohledu rozplýval nad extrémně detailně zpracovaným městem, v němž se Niko Bellic pohyboval. To bylo natolik přesné, že díky znalosti skutečného New Yorku neměl problém dojít z jednoho místa na druhé, aniž by se musel dívat do in-game mapy.
Stejně tak se přiznal, že nezřídka hru spustil a jen tak bloumal po městě, aniž by se pustil do hraní byť jediné mise. Právě skutečnost, že je něco takového v GTA možné, a hlavně zábavné, je to, co ho dělá výjimečným v první řadě. Díky vytvoření originálních radiových stanic, televizních pořadů, obchodních řetězců a bůh ví čeho všeho dalšího, se tvůrcům daří přesvědčit hráče, že funguje i bez nich. Je to vlastně stejně jako s tvorbou kvalitní postavy. Můžete z ní udělat svalnatého a schopného válečníka, avšak hloubku mu dá teprve jeho minulost, jeho zlozvyky. V podstatě to, co hráč dost možná nikdy neuvidí na vlastní oči.
Až to všechno pomalu svádí ke srovnání GTA s plnohodnotnými onlinovkami. Ty mají na první pohled navrch, protože jejich světy díky přítomnosti skutečných lidí doslova tepou životem, ale jinak vlastně nemají moc co nabídnout. Samozřejmě mě teď nechytejte za slovo, neb srovnávám do jisté míry nesrovnatelné, ale jde mi především o to ukázat, že „obyčejná“ singleplayerovka od Rockstaru s trochou štěstí, držme GTA 5 palce, dokáže nasimulovat nefalšovaný multiplayerový zážitek (záměrně ponechávám GTA online stranou). A to měrou víc než vrchovatou. Všechno to, co si autoři na hráče připravili vyráží dech, a člověku se skoro nechce věřit, že to všechno může dohromady fungovat.
Vytvořit přesvědčivý herní svět jednoduše není o tom, že se v něm můžete bez omezení poflakovat, a bez přehánění se podívat pod každý šutr. Je to především o tom vytvořit takové univerzum, které jednak nabídne případnému zájemci dostatek možností k vyřádění, a druhak, což je možná nejdůležitější, mu nikdy nevezme tu iluzi, že je to všechno jen o něm. I kdyby ho vodilo za ručičku. Co myslíte, dokáže to páté Grand Theft Auto splnit?
