Ve škole jsem zjistil že nadešel čas slohových prací. Což mi bohužel narušilo mé blogové plány. A jelikož jsem dlouhou nic nepublikoval tak jsem se…
Ve škole jsem zjistil že nadešel čas slohových prací. Což mi bohužel narušilo mé blogové plány. A jelikož jsem dlouhou nic nepublikoval tak jsem se rozhodl že se svámi podělím a mou slohovou pŕaci.
PS: Doufám že v sobě najdete dost sil a podaří se vám to přečíst.
„Je tu někdo“. Místností se začala ozývat ozvěna. Je tu někdo, tu někdo, kdo, do. Harold stál ve tmě v neznámé místnosti . Vzduch byl chladný.Chlupy na zátylku se mu zježily do pozoru. Cítil jak mu nohy vypověděly službu, nemohl udělat ani krok. Začal křičet. „Je tu někdo!? Kde to sakra jsem?!“. Ozvěna zesílila. Jeho hlas byl křiklavý a plný strachu. Jeho tělo se začalo třást strachy. Jeho srdce bušilo tak silně, že už jenom čekal, kdy vyskočí z jeho těla a dá se na útěk. „Tak je tu někdo“?! Zařval znova. Nic. Jediné co bylo slyšet, byla jeho vlastní ozvěna a z toho mu běhal mráz po zádech.. Po celém těle měl husí kůži. Chtěl zkusit znovu zařvat když v tom se rozsvítila světla. Zář světel byla tak silná že si musel rukou chránit obličej. Celá místnost byla bílá. Uprostřed místnosti spatřil svojí postel, byla celá od krve. „Ahoj Harolde“. Ozvalo se odněkud z místnosti. „Kdo je to?!“. Zeptal se vystrašený Harold a jeho hlas byl téměř hysterický.
Dlouho nic. „Tak kdo sakra si?! A co ode mně chceš?“.Začal na novo řvát. Harold se dal do breku. „Ale Harolde, přece by jsi neplakal vždyť jsi kus chlapa“. Začalo se znovu ozývat z místnosti. „Co ode mně chceš, já chci domů prosím! To nepůjde Harolde. Próččč!!?“ Opět se nikdo neozýval. Harold cítil jak se mu vrací síla do nohou. Vydal se směrem ke zakrvácené posteli. Byl plný strachu. Jeho chůze byly nejistá, podlamovala se mu kolena. Čím blíž byl posteli, tím víc cítil zápach rozkládajícího se masa. Když stál u postele musel si rukou zacpat nos. Pach byl nesnesitelný. Všiml si, že něco leží pod zakrvácenou peřinou. Harold pomalu uchopil konec peřiny, a pak ji rychlým pohybem shodil na zem. „Baf“ Opět se ozval ten hlas.
Harold samou hrůzou spadl na zem, přímo vedle peřiny. Srdce mu najednou bušilo neuvěřitelně rychle. V posteli ležela losí hlava. V místnosti se začal rozléhat hlasitý smích. „Snad sis nepustil do trenek Harolde“. Harold se dal znovu do pláče. „Já chci domů!“ Haroldův obličej byl rudý. Po tváři mu stékaly slzy. „Já jsem tě vyděsil Harolde? Tak to promiň, víš co tak já tě pustím domů. Vážně?“ Otázal se Harold s kouskem naděje v hlase. „Ano Harolde, vidíš ty dveře na konci místnosti?“ Harold je viděl zřetelně, byly totiž černé a z celé místnosti vyčnívaly. “Jak se tu vzali ty dveře? A nebo tu byly od začátku?“ Přemýšlel Harold ve své hlavě. „No tak Harolde jdi k těm dveřím, máma na tebe doma čeká s večeří“. Harold už měl plné zuby toho hlasu a tak ze všech sil vstal a rozběhl se ke dveřím. „Správně Harolde utíkej na svobodu, jen utíkej“. Harold konečně doběhl ke dveřím, pevným stiskem uchytil kliku dveří a zatáhl za ní. Nic.
Zkusil to znovu. Nic. Začal bušit na dveře. „Jsou zamknuté!! Já vím Harolde. Ale ty jsi mi slíbil, že mně pustíš“. Zařval Harold do místnosti. „Ale no tak, nebuď tak naivní. Svobodu jsi budeš muset zasloužit. Co po mně chceš, co mám udělat? Už jsi objevil losí hlavu, že jo. Ano“. Odpověděl Harold ustrašeným hlasem. „Dobře, pod postelí najdeš nůž. Klíč který hledáš je v té losí hlavě“. Haroldovy opět začalo bušit srdce, jeho ruky se třásly, nohy se mu podlamovaly. Hlas v místnosti opět utichl. Harold se pomalou a nejistou chůzí vydal ke své posteli. Několikrát se mu podlomily nohy, takže chodil se plazil i po čtyřech. Konečně dorazil k posteli. Ta cesta k ní mu připadala nekonečná. Opět ho udeřil ten nesnesitelný puch. Pod postelí našel nůž, o němž se zmiňoval neznámý hlas. Uchopil nůž. Ruka ve které držel nůž, se mu začala nekontrolovatelně třást. Druhou rukou si přidržoval nos. Klek si na kolena. Měl zvýšený tep. Oběma rukama uchopil losí hlavu a přitáhl jsi jí blíže k sobě. Srst na losí hlavě byla drsná. Losí hlava byla nečekaně těžká. Odložil si nůž na postel. Otevřel losovy tlamu a strčil do ní ruku. Začal v ní hledat klíč, klíč který by znamenal svobodu. Nic neobjevil. Když ruku vytáhl měl ji plnou od krve. To nevydržel jeho žaludek a začal zvracet na zem, vedle postele. „Ale Harolde nevzdávej to, dám ti malou radu. Podívej se losovi pod očka“. Hlas poté opět utichl.
Haroldovy se z té představy že bude muset losovy vyříznou oči, udělalo opět zle a opět začal zvracet. Když po dvou minutách konečně přestal, byl rozhodnutý. Rozhodnutý o tom že odtud vypadne. Jednou rukou pevně uchopil nůž druhou losí hlavu. Rozhodl se že první vyřízne pravé oko. Adrenalin ovládl jeho tělo, dokonce necítil ani zápach. V hlavě mu furt do kola znělo heslo: Musíš to udělat musíš. A taky že to udělal. Zabořil nůž do losí hlavy, hned vedle oka. Začala téct krev. Vytáhl nůž, a opět ho zarazil. Byl jako v transu. Jediné co mohl dělat bylo to že vytáhl nůž a opět ho zarazil. Na jeho bílém triku se začaly objevovat skvrny potu. Po asi minutě přestal. Los měl obří zakrvácenou díru na místě, kde bylo losovo oko. Všude byla krev. Losí lebka byly zcela proražena. Harold byl z cela vyčerpán. Dýchal zhluboka. Asi po půl minutě si všiml něčeho v díře kterou vytvořil. Byl to klíč. Harolda zachvátil pocit vítězství. Do žil mu vplula nová krev. Popadl klíč a běžel ke dveřím. Srdce se mu opět rozbušilo na plno. Jeho nohy byly najednou lehké jako větrný vánek. Čím blíž byl ke dveřím tím víc mu bušilo srdce a do hlavy se mu v bloudily myšlenky na domov. Těšil na to až opět uvidí svou mámu, tátu a svého psa. Když doběhl ke dveřím, vrazil klíč do zámku a otočil s ním. Uslyšel cvaknutí. Nervózně uchopil kliku a zatáhl za ni. Cítil jak se dveře otvírají. Otevřel dveře a vstoupil do další z cela bíle místnosti.
Místnost byla užší než ta ze které přišel. Na podlaze i na stěnách byla zaschlá krev. Harolda opět popadl strach. Uslyšel vrzání. Otočil se a spatřil jak se zavírají dveře kterýma přišel. Dveře se zabouchly. Harold se je pokusil otevřít ale byly zavřeny. Zkoušel je odemknout klíčem. Nic. Nebylo cesty zpět. Harold se vydal pomalými a nervózními kroky v před. Na konci místnosti byly další dveře. Byly oranžové. Harold ušel sotva pár kroků když se v místnosti začaly ozývat hlasy. „Podívejte na to prase jak běží. Čau godzillo, kolik lidí jsi už stihl sníst. Harolde slyšel jsem že jdeš na turnaj sumo.“ Harold ty hlasy znal. Slýchal je každý den ve škole. Byly to hlasy jeho spolužáků kteří si zněj utahovaly kvůli jeho váze. „Harolde tebe porodil hroch nebo nosorožec? Harolde slyšel jsem že tvůj táta je slon a tvá máma je nosorožec. Podívejte ten vepř Harold Launder beží. Harolde mám dotaz, já a Johny jsme se vsadili, on říká že vážíš tunu, já říkám že dvě.“ Harold se třepal jako ratlík. V místnosti zněly desítky hlasů. Některé se smály tomu jak je tlustý, ostatní si zněj utahovaly. Harold chtěl zakřičet aby ho nechali být. Ale nevydal ze sebe ani hlásku. Nešlo to. Chtěl křičet. Ale nemohl. Najednou zničeho nic oněměl. Hlasy byly čím dál hlasitější. Harold plný strachu se rozběhl k oranžovým dveřím. Jeho kroky zničeho nic ztěžkly.
Bylo to pro něj namáhavé. Připadalo mu že se dveře čím dál víc vzdalují. A nebo běžím na místě? „Nebyl jsi jistý, ničím si nebyl jistý“. V hlavě nedokázal žádnou myšlenku udržet pohromadě. Byl zbaven daru racionálního myšlení. Jediná věc na kterou se dokázal aspoň trošku soustředit byla ta že musí doběhnout k těm dveřím. Asi během deseti minut, ztratil veškerou sílu v nohách a ke dveřím se musel plazit. Hlasy neustávali, a jejich intenzita se zvyšovala. Teď už skoro křičeli. Harold si byl jistý že v téhle uličce zahyne, nebo přijde o rozum. Stále ze sebe nemohl vydat ani hlásku a to ho děsilo ze všeho nejvíc. Když už byl přesvědčen o tom že tady zahyne a nebo se totálně zblázní tak se rukou dotkl nějakého dřeva. Zvedl svou hlavu a spatřil jak stojí u oranžových dveří. Pomalu se vyškrábal na nohy. Cítil že tak, tak stojí. Uchopil kliku a zatáhl jí směrem dolů. Dveře zaskřípaly, a Harold je pootevřel. V tu chvíli všechny hlasy zmlkly. „Konečně držíte huby vy zasra“. Harold zase mluvil. Zničeho nic se mu podařilo opět promluvit. Opět to bylo tak snadné. Harold si vychutnával své hlasové zabarvení. Znělo mu to jako ta nejsladší melodie na světě. Harold byl opět pevně rozhodnut že tady nezhyne a otevřel dveře do kořán. V místnosti která se nacházela za oranžovímy dveřmi byla tma. Harold však povzbuzen tím že slyšel opět svůj hlas vstoupil do dveří beze strachu. Když byl v místnosti opět uslyšel zaskřípání dveří. V místnosti se rozsvítilo světlo. A přesně sekundu na to ucítil něco teplého ve svých kalhotách. Pomočil se. Ale to bylo to poslední co ho zajímalo. Místnost byla rozlehlá. A všude, v několikách řadách visely oběšení lidé. Všichni byly ve výšce aspoň dva metry a všichni… nebo aspoň ti co na ně Harold dohlédl byly bledí a měli vykoulené oči. Uprostřed první řady, stál stůl, na něm byla židle a nad židlí visel provaz. „Ten je pro tebe Harolde. Jenom pro tebe. Ale ti jsi mi slíbil že mě pustíš. Lhal sem, celou dobu jsem ti lhal,nikdy jsem neměl v úmyslu aby ses odtud dostal. Ale já chci žít!!!! Ale nechceš, tvůj život je mizerný. A ty to moc dobře víš. A já ti dávám možnost s tím vším skoncovat. To není žádná možnost, ty my předhazuješ ultimální rozhodnutí“. Harold byl plný vzteku. „Jsi jenom šílenec který jsi semnou pohrává. „Harold řval. „Máš možná pravdu. Možná jsem šílenec. Ale realita je jasná. Buď se oběsíš a nebo tu umřeš hlady a žízní. A nebo bych mohl uzavřít přívod vzduchu a ty by ses tu udusil. Víš o tom že smrt udušením je jedna z nejbolestivějších na světě? To není fér, proč zrovna já“. Harold se dal znova do breku. „Sbohem Harolde“. V místnosti bylo najednou hrobové ticho. Harolda ovládl strach a panika. Harold se chtěl rozběhnout k oranžovím dveřím ale nebyly tam. Harold začal pobíhat po obvodu místnost a začal hledat dveře. „Někde tady přece musí být“. Ale žádné nenašel. Harold si začal uvědomovat že se odsuď nedostane živý… a nejspíš ani mrtvý. Vydal se pomalou chůzí ke stolu. Jeho srdce bylo však klidné. Byl již smířen ze svým osudem. Pomalu se začal vyšplhávat na stůl. Na poprvé se mu to nepodařilo a spadl z něj. „Vsadím se že se mi teď směješ ty parchante“. Na podruhé se mu to už podařilo. Pak pomalu vylezl na židli. Laso bylo ve výšce přesně na Haroldovu výšku. Laso si dal kolem kruku. „Já Harold, dosud nepolíbený odcházím z tohoto světa“. A skočil ze židle. Když se Harold probudil byla všude tma. Cítil že se pomočil. Dýchal zhluboka. „Ahoj Harolde“. Někdo rozsvítil světlo.
PSS: Téma bylo Zlý sen.
