PC verze Assassin’s Creed: Revelations

Recenze z hraní PC verze – konzolovou recenzi naleznete zde

Že si na počítači oproti konzolistům zahrajeme o nějaký ten pátek později je již vlastně tradicí a pravděpodobně to ani nikoho dvakrát nepřekvapí. Navíc pak nebylo to čekání ani tak moc dlouhé, i když v tomhle případě bych možná řekl bohužel. Jak totiž možná někteří tuší, již od Brotherhoodu nejsem směřováním téhle série zrovna dvakrát nadšený a rovnou předesílám, že ani Revelations můj názor nijak drasticky nezměnil. A tak jsem se oproti nadšeným ódám, které na hru všichni pějí, rozhodl využít PC verze k ukázání pohledu z druhé strany barikády.

Vůně orientu

Revelations, neboli Odhalení po dlouhé době mění zavedené kulisy Itálie a údajné vyvrcholení Eziova příběhu zasazuje do podmanivých kulis brány orientu. Ano ti znalejší už vědí, která bije, poslední dílky skládačky budeme sbírat v Konstantinopoli neboli Istanbulu. A jestli na hře opravdu něco stojí za to, tak je to právě věrné ztvárnění historického města.

Ubisoftu se podařilo vykouzlit jedinečnou atmosféru a již od prvních minut ve vás hlodá nutkání okamžitě utratit životní úspory za letenku. Jednotlivé stavby jsou skutečně rozmanité a především město stále žije. Lidé postávají, nakupují nebo jen tak klábosí o problémech všedního života ve středověku.

Subjektivně bych taktéž město označil za velice rozlehlé, možná i za větší než věčný Řím z Brotherhoodu. Ovšem na druhou stranu zase o poznání chudší. Kdysi jsme na kováře, krejčího nebo obchodníka s uměním naráželi na každém kroku. Nyní je však nutno spíše tyto obchodníky hledat a celkově bych město označil za zbytečně prázdné.

Konstantinopol sice má atmosféru, ale trošku více obchodů by rozhodně pomohlo.

K otevřené koncepci města se pak váže ještě další výtka. Ještě dnes vzpomínám na skvělé skákací pasáže v Santa Maria del Fiore nebo na úžasnou návštěvu římského Pantheonu, která předčila i mou osobní zkušenost. A právě něco podobného mě zde tristně chybělo. Taková Hagia Sofia k tomu přitom přímo vybízí. Navíc je zrovna tahle stavba neomluvitelně upozaděna. Místo aby autoři jednotlivé lokace stále obměňovali, až nepříjemně často jsem se musel vracet na stará známá místa. A takhle by asi hra sázející na otevřené prostředí vypadat neměla.

Jedná nádhera vedle druhé

Co však musím zvláště u PC verze vyzvednout je technické zpracování. Obecně známou pravdou sice je, že hry jsou na počítačích lepší než na konzolích, ale v případě Revelations musím opravdu smeknout. Již notně ošuntělou technologii enginu se vývojářům podařilo velice dobře zamaskovat a samozřejmě do ní zakomponovali ty nejmodernější věcičky, včetně dynamických stínů nebo teselace.

Hlavním trumfem PC verze je bezesporu bezchybná lokalizace od Playmana.

Úplně tím největším plusem PC verze je však česká lokalizace od Playmana. Ta je jako vždy na fantastické úrovni. Texty jsou přeloženy s maximálním citem a někdy se dokonce najde místo i na nějaké to italské slovíčko. Italsky se sice nenaučíte, ale jako zpestření rozhodně skvělý nápad!

Na českou lokalizaci se pak váže také plně přeložená databáze, jež s přehledem může fungovat jako taková interaktivní učebnice dějepisu. Hra jak známo pracuje s historickými reáliemi a každá skutečná osobnost je zde pěkně rozpitvána. To samé platí i o významných budovách a místech. Jednoduše se u hraní Revelations zase přiučíte spoustu věcí a já sám jsem důkazem, že někdy se takové informace opravdu hodí.

Téměř dokonalé drama

Když už jsme skončili u těch historických reálií a skutečných postav, slušelo by se zamyslet i nad příběhem, který mě zrovna dvakrát nepotěšil. A přitom se celá hra rozjíždí poměrně dobře. Povedený prolog v Masyafu následuje plynulý přechod přímo do Konstantinopole, kde Ezio zlehka začíná pronikat do intrik vládců města. Právě zápas o moc nad Konstantinopolí dodává hlavní lince tolik potřebnou dynamiku a povedeně odkazuje na dvojku.

Kromě řešení mocenských problémů, však musí Ezio najít především pět klíčů od Altairovy knihovny ukryté pod Masyafem a postupem času se dokonce do kůže samotného Altaira vžije. Tyto chvíle představují zajímavé zpestření a přidávají příběhu plnému intrik jakýsi opar tajemna. Zkrátka nevíte co čekat dál.

Příběh se sice posunul více ke dvojce, ale ke konci ostudně ztrácí dech.

Škoda, že si podobnou atmosféru neuchová hra po celou dobu hraní. Zhruba v poslední čtvrtině totiž vyprávění nabírá nepochopitelný směr a zbytečně sklouzává do patosu ve stylu Brotherhoodu. Ano, tamní scénář se mně nelíbil vůbec a jen nerad musím říct, že konec Revelations se nese právě v jeho stylu. Tedy v jakési nekompaktně pospojované příběhové lince, která v sobě nemá ani špetku tajemna, dramatu a natož pak skvělého vypravěčského stylu, jako první polovina hry.

Absolutně pak nechápu název Revelations. Za celou hru jsem totiž na žádné převratné odhalení nenarazil a možná právě tento díl přinesl ještě mnohem více otazníků, než Brotherhood. Moc sdílné nejsou ani steampunkové pasáže, které zažívá sám Desmond v bortícím se Animu. Po hratelnostní stránce jsou však alespoň nápadité.

Když to tedy vezmu kolem a kolem, Revelations se po stránce příběhu určitě přiblížil dokonalé dvojce a navázal na její nezaměnitelný vypravěčský styl. Nebýt toho konce, možná by se jí i vyrovnal. Naneštěstí se tak nestalo a zakončení působí, jako by ho někdo spíchl horkou nití těsně před vydáním. Prostě ztrácí dech zbytečně brzy a na konci už pak vlastně ani nedýchá. Chybí zde pořádná futuristická lokace, která vás chytí a ještě dlouho po dohrání nepustí. Něco takového měl Brotherhood a je věčná škoda, že v tomhle směru se Odhalení neinspirovalo.

Veskrze příjemné drobnosti

Když se na hru kouknu zpětně, vlastně na můj vkus až moc často střídá dobré a špatné momenty. Naštěstí celou situaci alespoň trošku zachraňuje hratelnost, která neztratila téměř nic ze svého dřívějšího glancu. Lezení po městě je pořád neuvěřitelně zábavné a jednotlivé úkoly rozmanité. Určitě se tady nebudete nudit!

Navíc jsou již osvědčené principy obohaceny o většinou příjemné, ale velice decentní inovace. Takový vysunovací hák, jenž umožňuje zase trošku elegantnější výstup na architektonické skvosty a dokonce se skvěle upotřebí v boji, mě potěšil asi nejvíce. Dalším nováčkem ve zbraňovém arzenálu jsou bomby všeho druhu. Bohužel jsem si k nim zrovna vřelý vztah nenašel a místy mě opravdu štvalo, jak je tvůrci pořád tlačí do popředí.

Ezio sice dostal do vínku pár pohledných animací, ale obtížnost klesla na absolutní minimum.

Přitom mě přišlo, že už z tak lehké hry činí hru přímo primitivní. Ano, soubojový systém je sice efektní a velké množství stylových komb potěší, ale kam se nám poděly nějaké nároky na hráče? Vždyť zdejší souboje jsou naprosto směšné! Efektní, avšak Ezio je téměř neporazitelný a nebýt janičářů, tak prakticky za celou dobu vůbec neumřu.

Více, než jen zabíjení

Série však už od druhého dílu není jen o otevřeném světě a zabijáckém řemesle. Své místo si zde našel i jakýsi ekonomický prvek, kdy kupujete jednotlivé obchody a zapomenout nesmíme ani na systém kontroly území. Právě ten doznal v Revelations značných změn a formou minihry na způsob tower defense jej příjemně obměňuje.

Když totiž zabíráte templářská území, mohou se časem oni začít mstít právě na těch vašich a obranu samozřejmě musí naplánovat sám velký mentor Ezio. Toto řešení je zábavné a elegantní. Navíc jsem jej ani nebyl nucen absolvovat nějak moc často, takže stereotyp rozhodně nehrozí.

Skoro ten pravý Assassin's Creed

A máme to za sebou! Tolik rozruchu kolem nového Assassina bylo vlastně zbytečně. Rozhodně nepopírám, že hratelnost je chytlavá a běhání po Konstantinopoli mě vážně bavilo mnohem více, než stejné činnosti v případě Brotherhoodu. Hra totiž rozhodně udělala od minulého dílu ohromný krok kupředu. Příběh dosahuje téměř stejných kvalit jako dvojka a hratelnost je stále stejně podařená.

Avšak jako velký fanoušek série se jen těžko přenáším hned přes několik fatálních nedostatků. Jako celek hra působí nedotáhnutě a mám podezření, že někdo tady nedělal úplně na plno. Podepsat pak pod takový výsledek pět nebo dokonce šest studií je pak přinejmenším rozpačité.

Nejvíce na tuto nedodělanost doplácí příběh, který je ve svém závěru vyloženě marným snažením o pozadí epických rozměrů a vedle druhého dílu působí spíše jako chudý příbuzný. V podobném stylu vývojáři přistupovali i k samotné Konstantinopoli. Ta je sice vyvedená zdařile a vyloženě láká k navštívení v realitě, ale působí trošku prázdně. Obchodů není zrovna mnoho a dle mého se úkoly zbytečně odehrávají v těch samých lokacích, místo aby plně využily potencionál otevřeného města.

Dvojku jsme sice nepokořili, ale omyly Brotherhoodu byly téměř napraveny.

Za celou dobu jsem se taktéž nevěnoval multiplayeru. Ten totiž staví na tom samém co Brotherhood a na můj vkus přináší až moc málo nového. Trošku přepracovaný vzhled a nějaké čachry s módy a postavami dvakrát nevytrhnou. Určitě mu neprorokuji dlouhou budoucnost a spíše to vidím na rychlý úpadek ve stylu Brotherhoodu.

Lákavé PC hraní

Určitě výsledné hodnocení neberte tak, že by byl nový Assassin na domácké platformě špatný. Právě naopak bych jej vřele doporučil a to především kvůli famóznímu českému překladu, tradičně povedenému ovládání a nakonec i kvůli daleko lepšímu vizuálu!

Ovšem samotná hra už je na tom o poznání hůře. Osobně nemůžu pochopit neskutečné haló, které se kolem Odhalení dělá. Vždyť se jedná o více méně nadprůměrnou hru, která nadchne nováčky, ale kované veterány v ničem nepřekvapí a v žádném případě pak neohrozí legendární statut druhého dílu.