Pokud bych měl jmenovat návrat, který se nejvíce povedl, nejmenoval bych Duka. Nejmenoval bych Starcraft. Nejmenoval bych Need for Speed, a taky Alenku bych ponechal bez nominace. Vůdcem této čeledi je Tools of Destruction.

Jedné, pro mě krásné, deštivé soboty, kdy ani ptáčkům déšť nevadil, jsem konečně našel perfektní chvilku pro zklidnění mé hlavy a roztřídění myšlenek. Prolézal jsem každičkým koutkem mé mysli a vybavovaly se mi všemožné vzpomínky. No čert aby to vzal, kdyby jedna z nich nebyla i na sérii, která se se mnou táhne celé tři čtvrtiny života a mezitím mi dokázala změnit herní vkus od samotných základů. Áááno, jak už jistě proslulí Zingářští sektáři poznali, básním o plošinové legendě Ratchet & Clank, jejíž mateřské mlíko mi bylo v kojeneckých dobách zdrojem obživy. S tím má hlava vylovila i fakt, že se nezadržitelně blíží další zářez na mém životním letokruhu, a byla by škoda ho nějak symbolicky neoslavit. Proto přichází hrdina v podání mé maličkosti, s recenzí na celou trilogii zmiňované srdcové série.

For radioactive Amoeboids, please press one!

Pokud si někdo od ctěného Krista Pána odnesl takovou nehoráznou porcičku naivity, aby uvěřil tomu neskutečnému blábolu, který jako-by z oka vypadl citacím od tvůrců japonských animovaných telenovel (Amahara je jistě v obraze), rád ho učiním moudřejším. Celá předchozí úvaha byla myšlená samozřejmě ironicky (vlastně až na pár podstatných faktů...), a myšlenka zrencezovat novou trilogii jsem v hlavě nosil již od začátku mého účinkování (alespoň v blogové sekci) na Zingu. Co už, rozlučme se s poemizováním na téma 'Jak oklamat tisíce dutohlavých ovcí', a směle k věci.

Oznámení nového Ratcheta bylo pro mou osobu vlastně finálním podnětem, proč jít do třetího PlayStationu - a ačkoliv mi při shlížení těch několika uvolněných gameplay záběrů bylo jen a pouze 9 let, poznal jsem v nich budoucnost mého herního vkusu. Do oné chvilky jsem ho němel vůbec specifický - hrál jsem prostě všechno, co se mi nějakým způsobem dostalo pod ruce (resp. do PS2 mechaniky). Přestože mi tato úchylka v omezené míře zůstala, začal jsem se o dost více zajímat o žánr plošinovek - s Ratchetem, Crashem či Daxterem a jim podobným v čele.

For a mutant space eel, please press two!

Možná jsem ale v této kaluži očekávání plaval sám - jestli ne, nějak mi to uniklo. Všechny předchozí tři tituly (Gladiator, Secret Agent Clank + Size Matters) byly očima kritiků propadák, a ani závislácká populace na tom s názorem jinak nebyla. Ten starý dobrý Ratchet už nebyl dávno mezi námi a jedinou možnou kompenzaci představoval multiplayer v Up Your Arsenal (pro neznalce, celou terminologií série už jsem se jednou zabýval). Insomniac do světa nepřestával bouřlivě vyřvávat, že tento titul čerpá ze zlatých prvních dílů to nejlepší a ještě k tomu něco přidává, jak se můžeme těšit na dechberoucí příběh plný humoru a snad jedinou věc, co se nám nesnažil vnutit byl fakt, že lítající hambruger není božstvo země (a kdo uhádne, z jaké hry jsem si to vypůjčil, má deset bodů k dobru!). Ač se páni tvůrci snažili sebevíc, zájem vzbudilo až uveřejění demoverze. No a hele, celá herní scéna prozřela! Každičký člen lidské populace si uvědomil, že ony babské žvásty byly pravdou a svět začala zaplavovat přilivová vlna plná preview a úvah všeho druhu. Jak tento boj o přežití nakonec dopadl snad každý, komu není smrt mou rukou milá, nějaký pátek ví. A jestliže je odpověď záporná, po dočtení recenze řekněte 'pápá' konečníku.

For a massive deadly space armada, please press three!

Obrovskou pochvalu si jako první zaslouží příběh, protože, jak obyvatelé bristkých ostrovů říkají - 'if that wasn't epic, I have no idea, what is'. Zápletka ani tentokrát nezklamala svou propracovaností, a tak počítejte opět s robotí invazí na celičký vesmír. Tentokrát ho vede císař Percival Tachyon (ten je mimochodem na vynechání jeho hodnosti ve jméně stejně háklivý, jako nejmenovaný pirátský kapitán), který nemá spadeno na nikoho jiného, než na našeho hrdinského Ratcheta. Dle jeho konspirace je totiž právě on poslední svého druhu (Lombaxů), a jeho smrt by znamenala jisté zjednodušení jeho megalomanského tahu proti všem žijícím. To se Ratchetovi samozřejmě vůbec nelíbí, a po boku s jeho neprávem opomíjeným robotickým přítelem Clankem se vydá na obrovský trip napříč všemožnými planetami.

Požitek z příběhu však neuvěřitelně umocňují cutscény, které-že nejenom vypadají graficky celkem vkusně, ale hlavně a především šiří humorem. Od vyhodnocení Clanka jakožto toustovače, přes Qwarkovy výpravy do trenýrek Tachyona až po neuvěřitelnou demenci některých robotů - a ani nemluvě o hláškách, které dokáže plácnout i obyčejný papoušek. Od prací slavného Pixar studia tyto krátké videika nemají vůbec daleko, a kdyby Insomniac svůj potenciál na animačky neskrýval ani v minulosti, netroufám si odhadnout, kde by byla známost série teď. O čem naopak vůbec nepochybuji je fakt, že bychom se v budoucnu mohli dočkat nějakého, klidně i kratšího filmu právě s tématikou univerza R&C. Základy pro to série bezpochybně má.

Para Espaňol, oprima numero cuatro!

Dosti bylo hádek, zda-li se subjekt, alias hráč, se bude bavit více u akčního pobíhání napříč různorodými lokacemi a střílícího do všeho hlava nehlava, nebo u opravdu epického příběhu, který vyplňuje 90% hry -  a těch zbylých 10 % promrhá načítáním. Páni tvůrci se rozhodli vydat zlatou střední cestou, a nutno říci, že to byla trefa rovnou do černého. Bojování proti zlým splodinám toxického (no, možná i organického) odpadu se jako na běžícím páse střídá s již opěvovanými humornými cut-scénami, které kus po kousku odhalují velké tajemství celé rasy Lombaxů. Skvělému pocitu z celého gameplaye dopomáhá i trochu osekaný sanbox, ve kterém se sice musíte držet hlavní příběhové linky, ale lehkým vánkem pociťujete jistou pohybovou volnost. Tím se hra dokáže perfektně vnutit širšímu publiku a rozšiřovat dál svou genialitu.

Neodmyslitelnou součástí všech plošinovek s Ratchetem se už stal legendární zbraňový arsenál, který se nebojí zacházet až do extrémních míst extrémního extrému. A zaslouží si to být řečeno tak zdlouhavě, protože jsou to právě ony věcičky hromadného ničení, které dělají ten titul tak specifický. Kousky jako granát měnící vše živé v robotické tučňáky nebo nezapomenutelná diskokoule nutící všechny kolemdoucí k všelijakým tanečním pohybům jsou k-popukání-hodné, a to nezmiňuji zbytek Lombaxovské výbavy. Každý z těchto miláčků se využívá trošičku jinak, a hře to přidává nový prvek - taktický. Zbraně navíc lze upgradovat (podle toho, jak často je využíváte), a po docílení určitě hranice můžete i svého oblíbence přetvořit na zbraň ještě smrtonosnější. Není nad to mít v bazuce tři nábojnice s automatic reloadem, že?

Tohle není Bandicoot!

Přejděme rovnou k trochu detailnějšímu rozboru, kterému se jakožto hnidopich série věnuji nejradši. Infrastruktura hry zůstává vcelku stejná - pořád sbíráte matičky a šroubky, pořád pro jejich získání musíte rozsekávat všemožné krabice s lampičkami, no a jak jinak než pořád nás přitom otravují haldy robotů, kteří se rozletí na sta-tisíce kousků pouze po dobře mířeným hitem vaším hasákem. Zmínit zasluhují i pěkně provedené bitvy s obřími týpky, kterým lidstvo nadává bossové - pro jejich pokoření tvůrci chytře začlenili i interakci s okolním prostředím, a ikdyž je tam lehce smrdět ten stereotypní styl 'bráním se, pak do něj začnu kosit střely a přitom doufat, jestli náhodou nepojde', na druhou stranu to originální humor v kombinaci s již zmiňovanými rozličnými zbraněmi skvěle kompenzuje.

Jakožto vyhovění fanouškům konečně přibyla i možnost chytat se za římsy, a nespadnout tak při kazdém omylném pádu z nějaké plošiny. Chvála bohu za to, protože jinak byste to u čistě logických pasáží mohli vzdát rovnou po prvním neúspěchu. Ačkoliv vás hra po nějaké chvilce sama povede ke správnému řešení, na těžší obtížnosti byly mé potní žlázy při neobvykle vysoké aktivitě. A aby po zábavě nezbyl hned tak šmitec, páni tvůrci zapracovali i na akčních pasážích. Výbuchy vypadají celkem pěkně, ani ty zvuky drnčícího kovu s záblesky zbraní vás nenachají chladnými a to vůbec nemluvě o tom, že né-každý záporák má stejný typ útoku. Jedinou skrvnkou na kráse jinak v této dokonalé části hry je snad jenom fakt, že si nemusíte vůbec dělat starosti o vaše nábojnice - za každým druhým rohem se nachází obchod s tímto olověným zbožím, a nedá se říct, že by jejich počet byl nedostatkový. Škoda. Akorát to hře strhává na obtížnosti, a tím pádem se dočkáte menší výzvy.

Skvělým nápadem bylo ovládání některých prvků hry za pomocí náklonu ovladače (technologie Sixaxis). Přestože k dokonalosti jí špetka přesnosti chybí, je to vcelku vítané osvěžení obyčejného gameplaye. Novinkou jsou i pasáže hratelné za Clanka (jásal jsem radostí), avšak jejich stereotyp se projeví snad hned po prvních 5ti minutách. Pokud mě má hlava hostující roztoče a lýkožrouty neklame, v sérii jsme se také poprvé seznámili s upgradnutým hasákem na magnetické bázi - přesouvat různé předměty, naklánět plošiny nebo přitahovat trampolíny je, ač se to nezdá, také dávkou osvěžení a ndosud nepoznané zábavy, která vám nemálokrát v logických pasáží zamotá hlavu. Částí sám o sobě je soundtrack - ten je sice v doprovodu všech výbuchů a zvuků vašich střel vedlejší, ale pustit si ho v klídku někde na CD, to je teprve zkušenost. A ostatně, celá audiovizuální stránka hry je na velké úrovni.

Devítka se zaokrouhlí na desítku

A abych tady nebyl jen za nějakého fanaticky zaujatého chlapíka, podělím se s vámi i o pár názorů v negativním slova smyslu. Já vím, je to ode mne naprosto nemyslitelné, ale nejsem placen pro nic za nic, že (mě vlastně není vypláceno vůbec nic...)? Tak hlavně a především je to absence online multiplayeru - naprosto nepřípustné! V předchozích dvou titulech se stal fanouškovským smyslem života, a najednou puf! a není nic. Přestože se tam dal zakomponovat skvěle, ani v žádném z patchů či DLC jsme se ho nedočkali. Nadále mám v mém poznámkovém bločku jen drobnosti, jakožto absence možnosti vycentrování obrazovky a lehkých problémů s kamerkou. Nic, s čím bych musel hory lámat, ale ten MP vážně zamrzí.

Já-být-robot-vy-být-odpad-já-ničit-odpad-teď-já-být-vládce-země!

Ukončeme to vaše očividiné utrpení, a nějak zakončeme recenzi. Tools of Destruction je bez nejmenších pochyb naprsto skvělá plošinová akce naplněná humorem do posledního akru krychlového, která vás zabaví na dlouhatánské hodiny. Zamrzí absence multiplayeru a současného konzolistického trendu - trofejí, ale kompenzuje to tolik jiných dechberoucích prvků, že pro jejich sepsání bych si musel vyhradit dvojnásobně větší prostor. Přece jen, popcorn je v dnešní době nedostatkové zboží a čas jsou peníze. Tak marš, honem do obchodů pro hru, a případně i konzoli. Jen tak mimochodem, pokud se vám recenze líbila, můžete se za velmi krátký časový úsek (počítám s max. 72 hodinami) těšit na rozbor pokračování opěvovaného titulu s názvem Quest for Booty - vždyť ani ten nevyšel souběžně s tímto dílem. Tak, a teď mě omluvte, jdu si pro něčí slibovaný konečník.