Už je víceméně jisté, že si hry z druhé ruky prodlouží život minimálně o jednu generaci. A herní průmysl musí doufat, že ho to nezničí.
Pravda, dalo se to čekat. Prudká otočka Microsoftu o 180 stupňů nicméně mnohé zaskočila. Už ani Xbox One nebude hráče limitovat v tom, jak naloží se zakoupenými hrami a obchodování s nimi se proto pravděpodobně udrží v kurzu dalších x let. Ke smůle některých vývojářů a vydavatelů. Ačkoliv vyjádření pro média se většinou poslouchají, nebo spíš čtou velice dobře, skutečnost je taková, že pod všemi těmi úsměvy a domnělou slušností bobtná nervozita z budoucnosti a toho, co může prodej her z druhé ruky způsobit. Ale opravdu je na tom celý herní byznys tak špatně, nebo jde jen o chytrou strategii jak z hráčů vytáhnout ještě víc?
Jednoznačnou odpověď na tuto otázku vám aktuálně asi nikdo nedá. Pokud ano, doporučil bych, zeptat se ho taky na čísla ve Sportce, protože existuje velká šance, že jste právě narazili na médium. Jde totiž o nesmírně komplexní problematiku, která zdánlivě nemá řešení. Hráči z logických důvodů cítí, že když si něco koupili, je to jejich a mají posléze právo si s tím dělat co se jim zlíbí. Stejně tak pochopitelný je ovšem i argument vývojářů, že by měli dostávat alespoň nějaká procenta z prodeje použitých her, neboť jsou to oni a vydavatelské domu, kdo mnohdy nákladný vývoj financují.
Aktuálně tak mezi tvůrci panuje přesvědčení, že by měla být lidem dána možnost dělat si s koupenou gamesou v rámci možností cokoliv, ale s tím, že by jim z toho mělo něco kápnout. Spousta hráčů si totiž vůbec neuvědomuje, že autoři musí do celé řady her sypat nemalé sumy peněz i dlouho po vydání. Pro zahraniční Eurogamer se na toto téma nedávno rozpovídal výkonný producent značky Battlefield Patrick Bach, jenž je všemi deseti pro zachování prodeje použitých her, ale v nějaké rozumné podobě, z níž budou ve výsledku benefitovat i tvůrčí studia.
„Je podstatné si uvědomit, že spousta lidí ani netuší jak hry, obzvlášť online hry, vlastně fungují. Dejme tomu, nejhorší možný scénář, že bychom prodali jen jednu jedinou kopii našeho titulu, jež by se přeprodejem dostala k dalším dvěma milionům hráčů. Každý by si samozřejmě založil svůj účet, chtěl hrát po internetu a tak dále. A naším úkolem je zajistit infrastrukturu a lidi, kteří dohlédnou na to, že všechno skutečně bude fungovat jako na drátkách. To není nic levného.“
„Je tam obrovské množství práce, které ale nikdo nevidí. Prodej her z druhé ruky nás tak logicky stojí nemalé peníze. Tečka. To nemůže nikdo okecat. Absolutně nic z něj nemáme a naopak ho svým způsobem ještě musíme dotovat.“ To je podstatné především v případě her s podporou multiplayeru. Vývojáři totiž nepoznají, jestli se zalogoval někdo s novou, nebo použitou kopií titulu. Musí proto logicky počítat s tím, že jim roste počet uživatelů a přizpůsobit tomu nejen počet provozovaných herních serverů.
Za Bachův názor se přitom postavil i Lorne Lanning z Oddworld Inhabitants, jenž jako běžný uživatel schvaluje prodej použitých her a Microsoft si podle něj vykopal vlastní hrob, když se snažil jít proti proudu, ovšem jako vývojář by byl nejradši, kdyby ho někdo zakázal. „Nikdy se mi hry z druhé ruky moc nezamlouvaly, protože se mi nelíbilo, jak nám obchody jako GameStop de facto kradou zákazníky. A to si opravdu nevymýšlím.“
Obchody jako GameStop vývojářům bezostyšně kradou zákazníky.
„Nutí totiž zaměstnance podepsat dokument, ve kterém stojí, že pokud si někdo přijde koupit nějakou hru a na prodejně bude její použitá kopie, mají udělat všechno co je v jejich silách, aby zákazník odešel právě s levnější variantou. Tím pádem veškerý zisk zůstává jim a my jsme na suchu. Takže ne, nikdy jsem tomuto modelu nefandil, protože vydělává miliardy dolarů ročně, aniž by ale jeho provozovatelé cokoliv vytvářeli, nebo riskovali. Právě to, že lidem, kteří vytvořili to, na čem vydělávají, nejde ani cent mi asi vždycky vadilo nejvíc.“
Tady je ovšem problém, že zatím žádnému regulérnímu výzkumu se nepodařilo prokázat, že by prodej použitých her skutečně ničil herní průmysl. Poslední průzkumy mají dost nejednoznačné výsledky a těžko se o ně může ta či ona znesvářená strana opravdu opřít. Lanning se nicméně nechal slyšet, že z dlouhodobého hlediska by „zakázání“ prodeje použitých her všem jenom prospělo. Vydavatelům by se pravděpodobně nárazově snížily zisky plus mínus o deset procent na prodané kopii, ale vzhledem k tomu, že by nebylo potřeba na každém kusu tak moc vydělat, ceny her by mohly klesnout.
Poslední dobou se ovšem začaly ozývat pozitivní ohlasy na adresu použitých her i z řad velkých vydavatelů. Patrick Söderlund za EA Games potvrdil, že jim prý už hry z druhé ruky vrásky nedělají a svůj postoj jasně vyjádřili zrušením nepopulárních Online Passů. Alain Corre z Ubisoftu zase uvedl, že je podle nich trh s použitými tituly prospěšný. A to i navzdory faktu, že je stojí nemalé peníze. „Líbí se nám skutečnost, že hráči chodí častěji do obchodu a koukají po nejrůznějších titulech. Byť z kategorie použitých.“
„Zvedá se totiž celkový prodej her, obchodníci vydělávají a průmysl jako takový se zlepšuje. Hráči si navíc díky nižším cenám použitých games pořizují i takové hry, nad kterými by za běžných okolností třeba vůbec nepřemýšleli. To je podle nás dostatečných důvod k tomu, abychom trh s použitými hrami nechali žít.“ Na druhé straně barikády ovšem stojí lidé jako třeba Cliff Bleszinski, jenž naopak prorokují temnou budoucnost. „Nemůžete dál vytvářet hry při takových nákladech jaké mají nyní a současně podporovat hry z druhé ruky. Prostou matematikou se musíte dobrat k tomu, že to jednoduše nesedí!“
Byť je na tom něco pravdy, velice snadno se dá protiargumentovat tím, že firmy by naopak měly začít hledat způsoby, jak vývoj svých her zlevnit. Spousta společností navíc utápí další desítky a stovky milionů dolarů v marketingu a pak se lze jen těžko divit, že potřebují olbřímí prodeje. Důkazem, že to jde i jinak, může být třeba studio Rockstar, které nové díly série Grand Theft Auto téměř nepropaguje a stejně se vždy může chlubit miliony prodaných kopií. To samé v bledě modrém je i Blizzard Entertainment.
Stejně negativně se však k celé záležitosti postavil taky jeden z bývalých tvůrců šílené akce Bulletstorm Adrian Chmielarz, jenž byl ve svém blogu na sajtě Edge dost radikální. „Pokud vám alespoň trochu záleží na herním průmyslu, musíte si přát, aby tento model konečně zaniknul. Hlavním problémem je, že hry kvůli němu trpí. Nebo si snad myslíte, že nějací vývojáři touží pracovat na DLC? Ne, většina by se raději vrhnula na něco nového. Stejně tak není žádný designer nadšený z toho, když musí titul upravovat pro použití mikrotransakcí a dalších podobných blbostí.“
„Všichni moc dobře vědí, že nic z toho nedělá jejich tituly lepšími, ale někde musí získat peníze, o které přijdou prodejem her z druhé ruky. Jsem toho názoru, že by bylo potřeba snížit základní cenu. Šedesát dolarů za gamesu je v dnešní době docela dost a pokud by bylo možné pořídit si novou hru výrazně levněji, nikdo by se nestaral o to, jestli by náhodou neušetřil ještě pár centů, když by si koupil použitou verzi.“
S tím svým způsobem souhlasí i Patrick Bach, podle nějž to budou právě hráči, kdo ve výsledku protrpí skutečnost, že tvůrci nedostávají za svou těžkou práci pořádně zaplaceno. „Když to tak půjde dál, hry nebudou vycházet tak často, ztratí se konkurence a s ní postupně do jisté míry vymizí i kvalita." Proti tomu se ovšem zásadně vyjádřil šéf americké divize Nintenda Reggie Fils-Aime, který tvrdí, že se tomu dá snadno zabránit tím, že budou tvůrci vyvíjet kvalitnější gamesy a jako důkaz poskytl téměř neexistující prodej použitých her na jejich systémech.
S touto myšlenkou se navíc ztotožnil i Christofer Sundberg z Avalanche Studios, jenž by prý taky chtěl peníze zpátky, kdyby se mu za 60 dolarů dostal do ruky lineární titul, který má dohraný za ubohých deset hodin. Adrian Chmielarz ale pro srovnání přidal zmínku o filmech, kde, pokud je snímek opravdu kvalitní, přece taky nikomu nevadí, že ho viděl jen jednou a zaplatil za něj plnou cenu. Plus po čase ještě investoval do DVD/Blu-ray. Podle Bacha je ale míč aktuálně na straně vývojářů a je jen na nich, jestli začnou dělat výborné hry, které hráči nebudou chtít prodat, nebo ne.
Zní to jako docela příjemný příslib do budoucna, ovšem Cliff Bleszinski je toho názoru, že je třeba si sundat růžové brýle, protože byznys takhle v dnešní době zkrátka nefunguje. Nikdo nevyvíjí hry proto, aby viděl radost v očích hráčů. Jde v první řadě o výdělek jako v každém kompetitivním oboru. A pokud se něco urychleně nezmění, studia se budou dál zavírat, průmysl se bude pomalu vracet zpátky na stolní počítače a upřednostňované začnou být mobilní zařízení. „Viděl jsem počet hráčských účtů v porovnání s počty prodaných kopií. Opravdu jsem parchant, když chci, aby tvůrci viděli alespoň nějaký dolar z každé jedné prodané hry, jejímž vývojem strávili dlouhé měsíce a roky?“
