Rozjíždí se zajímavý děj s technickými nedodělky.
Telltale se vrací. Takové spojení nezřídka uslyšíte, když dojde řeč na nově vycházející příběhovou adventuru The Expanse: A Telltale Series. Ponechme na chvíli stranou fakt, že za většinou hry stojí alespoň podle závěrečných titulků první epizody lidé z Deck Nine, týmu, který je v posledních letech známý především pro svoje příspěvky do výpravné série Life is Strange. Vrátí se značka Telltale na výsluní díky příběhu z oblíbeného vesmíru známého především televizním divákům? Definitivní odpověď zkusíme najít až na konci září, kdy bude venku všech pět epizod. Protentokrát se můžete začíst do dojmů z úvodní části hry.
Prequel k seriálu
Vedle obliby příběhových her od studií jako Don’t Nod, Quantic Dream nebo právě Deck Nine a (zase ne tolik) Telltale mě k novince přitáhla hlavně seriálová předloha. Už od prvních chvil, kdy se objeví logo The Expanse a zazní divákům tolik známé tóny, dýchá z obrazovky správná atmosféra. Nemluvě o tom, že za hlavní – ovladatelnou – hrdinku si vývojáři zvolili Caminu Drummer, důležitou postavu seriálu, které propůjčuje i zde hlas herečka Cara Gee.
V úvodní epizodě Archer’s Paradox (která se stejně jako všechny následující odehrává před událostmi seriálu) zaslechneme ještě jeden známý hlas. Jinak autoři představují zbrusu novou posádku, což by mělo zajistit dostání slibu, že všichni s výjimkou jedné postavy mohou zemřít a až na jednu postavu můžeme také všechny zachránit.
Postavy nemají na ploště ani ne hodiny a půl, kterou jsem ve hře strávil, příliš času se rozvinout, ostatně jako celý příběh. Ale obojí představuje slušné základy. Členy posádky poznáme jednak díky možnosti prošmejdit jejich kajuty, jednak díky několika interakcím a už teď poměrně významně působícím rozhodnutím.
Bude si to pamatovat
Těžko po první epizodě hodnotit, zda s sebou rozhodnutí ponesou následky napříč pěticí epizod na cestě k úplnému konci. Z těch prvních ale nemám vůbec špatný pocit. Vypadá to, že dvojice velkých voleb v první epizodě má zásadní a okamžité následky. Při závěrečném shrnutí průchodu jsem navíc zjistil, že celá jedna možná situace se vůbec neodehrála, přičemž si nejsem jistý důvodem.
Udržuji si naději, že příběh by se mohl větvit a vztahy s postavami budu mít možnost skutečně ovlivňovat.
Vývojáři zároveň slibují, že následky nebudou mít jen dialogové možnosti, ale také činy přímo ve hře. Už teď jsem zvědavý, jestli příště doplatím na nenalezení konkrétního předmětu. Na odpověď si budu muset počkat, ale přinejmenším si udržuji naději, že příběh by se mohl alespoň trochu větvit a vztahy s postavami budu mít možnost skutečně ovlivňovat. A to přesto, že upomínku, že mé rozhodnutí si postava bude pamatovat, jsem zahlédl jen ojediněle.
Magnetické boty nebo raketový batoh
Zatímco příběh se od prvního momentu rozjíždí vcelku zajímavě, hratelnosti chvíli trvá, než předvede to zábavnější. Pohyb na palubě lodi působí kostrbatě a nebýt řady prozkoumatelných míst a předmětů, klidně bych ho oželel. Lepší (a delší) část první epizody se naštěstí odehrává ve stavu beztíže. I na pohyb s raketovým batohem si člověk musí chvíli zvykat, ale v kombinaci s využitím magnetických bot jsem si ho nakonec užíval.
Pohyb tvoří většinu akce, respektive skutečná akce je řešena jak jinak než quick-time-eventy. V úvodní části jich není mnoho, za což jsem byl rád, a jsou spíš tutorialové. Je otázkou, zda budou v průběhu hry přibývat nebo se bude zvyšovat obtížnost. Většinu první devadesátiminutovky každopádně tvoří zmiňovaný průzkum. Něco jako hádanky nebo opravdové adventurní prvky zde nehledejte.
Často se jen dívám – jak se na to dívá?
Vývojáři se zbavili interní technologie a The Expanse běží na Unreal Enginu. A musím podotknout, že od vizuální stránky jsem čekal přece jen o něco víc. Stylizace se mi vcelku líbí, některé postavy jsou si možná v některých aspektech až příliš podobné, ale kolem a kolem mi zvolený styl nebyl na překážku.
Rozporuplnější už jsou animace a konkrétně mimika. Posuďte sami, zda se vám kvalita zdá dostatečná. Určitě by bylo, kam se zlepšovat, obzvlášť v porovnání s Life is Strange: True Colors od Deck Nine, kde byla mimika jednou z největších předností hry.
Zažil jsem záseky a na poměry Xboxu Series X opravdu dlouhé loadingy.
Nakonec musím naťuknout i technický stav, který je kamenem úrazu první pětiny vesmírného dobrodružství. Doskakování textur je nepřehlédnutelné a často trvá dlouhé vteřiny po začátku scény. V jedné části jsem zažil opakované záseky a na poměry Xboxu Series X, kde titul hraju, opravdu dlouhé loadingy, které zbytečně tříští tempo.
Kam dál?
Abych byl se hrou jako s celkem spokojený, potřeboval bych dvě věci. Jednak, aby dobře načrtnutý příběh gradoval a rozvinul postavy i cíle posádky, jednak, aby s vydáváním dalších epizod zapracovali vývojáři také na technické stránce hry.
První epizoda mě naopak zaujala příjemnou atmosférou, kterou jistě ocení fanoušci seriálu, a touhou zahrát si ji znovu kvůli dopadům rozhodnutí. A to se po hodině a půl nestává často ani u jiných her, které si na dialogových možnostech a role-playingu zakládají.
Po úvodní části zůstává The Expanse (nejen) od obnovených Telltale Games převážně záhadou, ale nakročeno nemá vůbec špatně. O hit na první pohled nejde, ale v žánru by titul od kvalitních autorů s atraktivní licencí mohl být příjemným překvapením.
