Revoluci nečekejte, ale výbornou hru ano.
Kingdom Come: Deliverance II je velká hra. V mnoha významech – žádný, který za tato slova dosadíte, nebude ve výsledku chybný. Přesto, když píšu velká, nemám nutně na mysli rozlohu herní mapy nebo čas, který s pokračováním KCD budete muset (nebo moci) strávit, byť ani jedno nestrádá. Poukazuju spíš na celkovou prezentaci, provedení, kvalitu, popřípadě pečlivost a vážnost, se kterou ke každému prvku svého díla vývojáři z pražského studia Warhorse přistoupili. Především v tomto smyslu je Kingdom Come: Deliverance II hra velká tak, jak možná ještě žádná česká nebyla.
- Platforma: PC, PS5, Xbox Series S a X (recenzovaná verze)
- Datum vydání: 4. 2. 2025
- Vývojář: Warhorse Studios
- Vydavatel: Deep Silver
- Žánr: akční RPG
- Česká lokalizace: ano (text, dabing)
- Multiplayer: ne
- Dat ke stažení: 100 GB
- Herní doba: 50+ hodin
- Cena: 1799 korun (Alza)
Už jsem to naznačil v dojmech, které jsem sepsal po prvním týdnu hraní. Autoři překročili mezi prvním a druhým dílem svého středověkého RPG hranici mezi dvěma a třemi áčky a přinášejí blockbuster, který se střetává s nemalými očekáváními, jimž je ale připraven se postavit. Sebevědomí čiší ze hry na každém kroku a jakýkoli výjev, který před hráče postaví, jakákoli herní mechanika nebo prvek, je promyšlený a zapadá do receptu na realistické dobrodružství z Čech počátku 15. století.
Koneckonců právě netradiční zasazení bylo už v prvním díle jednou z největších předností, kterou pozdvihuje sequel na další úroveň, ať už díky Kutné Hoře nebo díky důrazu na středoevropskou politiku toho času, skutečné historické události a postavy. Opravdu známá jména se navíc nemihnou jen jako „camea pro úplnost“, naopak hrají v událostech hry klíčové role.
České hlasy, české obličeje, které si zamilujete
Je zřejmé, že na české reálie si vývojáři obzvlášť potrpí. Navštívíte mnoho skutečných míst Kutnou Horou počínaje a skalním městem Apolena konče, a i ta, která třeba opravdovou předlohu nemají, vám budou nějakým zvláštním způsobem povědomá. Tu spatříte povědomý dům, tu lesní cestu, jindy vás zas oslní pohled do dáli na zvlněné louky. Skutečně lze ve hře nacházet jistý pocit domova, jakkoli sentimentálně taková fráze zní.
O to bližším se pak dění v Kingdom Come stane, když postavy promluví českými hlasy a hráč začne spatřovat i známé obličeje. V některých případech se tak nedá mluvit ani tolik o dabingu jako o českém originálu. Mohl bych vypsat mnoho zajímavých jmen, ale vystačím si s několika. Prominentní roli v příběhu hraje postava Kateřiny, kterou perfektně ztvárňuje Kristýna Leichtová. Jde o herecký výkon dokonale spjatý s postavou, která si zažívá nesmírně silný osobní příběh a vývoj. Zcela dominuje veškerým vedlejším linkám a hravě konkuruje té hlavní. Dále se objeví třeba Ondřej Vetchý jako král Zikmund, Marek Vašut jako Oto z Bergova nebo třeba Arnošt Goldflam. Anglické namluvení si pak s tím českým v ničem nezadá, ale hra okamžitě přichází o notnou dávku atmosféry a uvěřitelnosti. Najednou zase o něco víc hraju a méně prožívám.
K postavám jsem si i díky jejich hereckému ztvárnění vybudoval opravdu silné vztahy. Ať už šlo o vážené pány nebo vojevůdce, zdánlivé pěšáky ve hře králů či vracející se kněze, záleželo mi na jejich osudech. Ty se pak povážlivě lišily na základě rozhodnutí, kterých učiníte bezpočet. Ohlédnutí se po bezmála šedesáti hodinách za ztracenými i zachráněnými životy dokáže být vskutku silné. Jindřich si vybuduje přátelské a – dle rozhodnutí hráče – také romantické vztahy. Nechybí ani pokračující touha po pomstě a noví, zajímaví rivalové. V klíčových okamžicích jde pak skutečně o všechno.
Není samozřejmě vše jen temné, ošklivé, plné zmaru a smrti. Naopak. Kingdom Come: Deliverance II sází na humor často. Může jít o situační – konverzační – momenty, ale možná ještě výraznější vtip je charakterní, vycházející z konkrétních postav a jejich chování a vyjadřování – obzvlášť v případě jedné polsko-uherské dvojky. Nikdy to přitom nepřesáhne jistou míru vkusu. Navíc podobné postavy neslouží scénáři jen jako berličky pro odlehčení situace. Do dění jsou výborně zasazeny, a i proto působí mnohem víc uvěřitelně než lacině.
Jen se na to podívej
Vyprávění je celkově jednou ze silných stránek Kingdom Come. Možná je dokonce významnější než samotný příběh, byť obojí jde ruku v ruce a jedno bez druhého by nemohlo být. Hra tradičně kombinuje globální události poháněné politikou a vojenskými střety s osobními příběhy protagonisty Jindřicha, jeho pána a přítele Jana Ptáčka a dalších důležitých postav. První vrstvu příliš ovlivnit nelze, osud Českých zemí zkrátka nezměníte. Druhá, intimnější rovina nabízí řadu proměnných, díky kterým nemávnete nad rozhodnutími v dialozích rukou. To se týká hlavních i vedlejších úkolů, kterých sice není bůhvíjak nepřeberné množství, ale pořád je jich mnoho a většina nabízí zajímavé osudy nebo přinejmenším místa a situace.
Skokem zpět k vyprávění – titul skutečně dominuje v cutscénách, které nejenže dají nejvíce vyniknout popisovaným hereckým výkonům, ale předvedou také nejjemnější nuance grafiky, animací, počasí, světla, přičemž vše obepíná a povznáší výborná režie. U filmečků, kterých je díky bohu spousta, jsem často tajil dech. Audiovizuální stránka přitom dokáže ohromovat i přímo ve hře. Technicky skvělou grafiku podtrhuje výše chválený smysl pro detail, ale také úžasná hudba, která sice povětšinou nenápadně doplňuje ambient, ale když na sebe upozorní, scéně s přehledem dominuje.
Pokud někde Kingdom Come: Deliverance II graficky strádá, jsou to běžné dialogy, ačkoli i ty se v kvalitě zpracování různí a některé se dokáží přiblížit cutscéně. Ve většině případů ale doplácí na omezené animace, ať už celé postavy nebo v obličeji. Když se zrovna sejde třeba dialog více postav a k tomu nešťastně zvolená scéna nebo nasvícení – obzvlášť v temných interiérech nebo v noci – působí takový moment až zastarale.
Obecně doplácí hra na některé neduhy spojené s technickou stránkou, přičemž je ale nutné podotknout, že se ani zdaleka neblíží katastrofálnímu stavu prvního dílu při jeho vydání. Klíčové je, že většina chyb je striktně grafického rázu, vývojáři o nich pravděpodobně ví, a možná už jsou v době vydání recenze spraveny. Chyby světla a počasí mě provázely celým hraním. Úplně se nepodařilo vyvarovat ani chybných kolizí postav, nebo především psa Vořecha, který dokáže docela zlobit, a i interakce s ním bývá občas docela náročná. Ačkoli vizuální problémy hodinu od hodiny přibývaly, nikdy nedosáhly neúnosné míry.
Vývojářům jsem samozřejmě vděčný, že mi dali na recenzi celý měsíc času, ale při hodnocení technické úrovně hry mě to staví do nepříliš záviděníhodné situace. Stejně jako jsem já měl čas na hraní, autoři měli čas mnoho chyb opravit a mezi nimi mohou být i bugy, na které jsem narazil. Typicky mi například nepřibyl do inventáře předmět, ačkoli se tak prokazatelně mělo stát. Obzvlášť nepříjemné byly bitvy, ve kterých všichni vojáci na mé straně padli (nebo zmizeli, odešli?), pokud jsem se od válečné vřavy příliš vzdálil. Potom mě po Kutnohorsku pronásledovala banda zuřivých nepřátel.
Od začátku do konce jsem byl naopak spokojený s optimalizací pro Xbox Series X. Hra běží v režimu výkonu na pohled stabilně v 60 snímcích za sekundu jen s ojedinělými propady. Strachoval jsem se o Kutnou Horu, zda i tady se podaří udržet zážitek plynulý, a s potěšením mohu říct, že moje oko nezaznamenalo – opět až na pár výjimek – skoro žádný rozdíl. V režimu kvality, ve kterém jsem strávil výrazně méně času, je také vše v pořádku, pochopitelně ve 30 fps.
Easy to learn, hard to master
Vývojáři slibovali přístupnější souboj, což se ovšem nemělo promítnout do následné výzvy, kterou fyzická konfrontace před hráče postaví. Tuto tezi skutečně naplnili. Směrová hvězdice přišla o spodní hroty, které nahradila šipka pro bodnutí, a boj je tak především přehlednější. Nic to ale nemění na skutečnosti, že proti větší přesile zpravidla nebudete mít šanci. Realismus je zde opět dodržen bez kompromisu, takže budete muset jednak vytáhnout všechny trumfy z rukávu, abyste se mohli postavit zkušenému válečníku nebo jen bandě prostých lapků, jednak je potřeba opravdu přemýšlet a využít správné zbraně a prostředky. Ne na všechny se hodí meč, jakkoli krásnou zbraní je. Někoho se prostě vyplatí zastřelit kuší nebo píšťalou – ano, obě zbraně ve hře jsou a obě jsou velmi užitečné. Obzvlášť ranou variantu pušky jsem si oblíbil a často s ní řešil drobné konflikty s jednotlivci. Menší potyčky pravidelně doplňují velké bitvy s desítkami účastníků. Ty paradoxně považuju za snazší, protivníci si totiž nekryjí záda.
Abych si trochu postěžoval, ne vždy mě promýšlení situace dovedlo k jejímu řešení. Nejednou mě hlavní či vedlejší úkol v podstatě donutil k tichému postupu. Otevřený boj byl v takových případech zcela nereálný, ale ve stealthu jsem svého Jindru příliš nezdokonaloval… Okolnosti mě tak přivedly do poměrně frustrujících situací s množstvím ukládání a načítání. S tím se pojí právě systém ukládání, který sice pracuje s relativně příznivými autosavy, ale pro manuální uložení je stále třeba vypít sejvovici nebo odejít do menu. Většinou nejde o problém, ona i ukládací pálenka je poměrně dostupná, ale zase dokáže hlavní postavu řádně opít. Pravidelně jsem nad celým systémem kroutil hlavou a stále nejsem s to pochopit, proč vývojáři nejsou ochotní snadný manuální save nabídnout.
Od začátku do konce
Pokud bych měl jmenovat, co mě na Kingdom Come: Deliverance II nejvíc překvapilo, byla by to celková práce s otevřeným světem, úkoly a tempem vyprávění. Už jsem chválil předávání příběhu hráči před obrazovkou, úvahu doplním ještě o jednu významnou výhodu. Příběh vlastně nikdy neustane. Autoři výborně pracují s tempem hry, díky čemuž nevznikají hluchá místa. Pokud je potřeba vyprávět příběh, nebojí se sáhnout k dlouhým hodinám v uzavřených lokacích, ze kterých není úniku a na objevování otevřeného světa si tak můžete nechat zajít chuť. K tomu přitom dostanete příležitostí dost. Především první, trosecká část na vás vůbec netlačí, ani uměle, ale ani přirozeně, Jindra s Ptáčkem mají na všechno docela dost času. Druhá, kutnohorská část, šikovně střídá klidnější pasáže, které lze využít k plnění větších i menších side questů, s intenzivními sledy hlavních misí.
Především začátek a konec mají neuvěřitelný spád a jsou opravdu pohlcující. Vedlejší aktivity sice ne vždy disponují stejnou prezentací, ale nechtěl bych vynechat jedinou, ke které jsem se připletl. Obzvlášť mě zaujaly osobní vztahy mezi lidmi a komunitami na Trosecku a potom propletenec vražd a dalších nekalostí, které se odehrávají v Kutné Hoře.
Právě město pak považuju za klenot hry. Nepatří mezi největší z největších, přesto je větší, než jsem si představoval, a rozhodně nepůsobí jako běžné městečko, víska nebo hradišťátko, kterých je v herním světě nespočet. Je krásné, v noci dokáže být trochu nepředvídatelné, různé čtvrti vypadají různě a skrývají rozličná tajemství. Nejsilnější je ale jeho architektura a nálada. Jindřich se opět posouvá v hierarchii moci o něco výš a Kutná Hora mu poskytuje mnoho příležitostí, jak s takovou mocí naložit. Příběhově i herně. O obchodníky tu není nouze, hospodu na náměstí taky trefíte vždycky. Co ale takové zasedání městské rady…
Zosobnění českého RPG
Kingdom Come: Deliverance II je obrovská hra, do jejíž recenze se nevejde ani zdaleka všechno. Více bych se mohl rozepsat o ovládání psa Vořecha, souboji ze hřbetu koně nebo třeba hře v kostky. Mnohé funguje a mnohé má své limity a chyby, ale u velkých open worldů nikdy nejde ani tolik o dílčí prvky jako o celkovou funkčnost, a především zábavnost zážitku. A to se tu děje. Nekompromisní, ale povětšinou spravedlivá hratelnost se kloubí s poutavým příběhem podpořeným ještě poutavějším vyprávěním. Pro české hráče jsou pak dění, prostředí a atmosféra dvojnásob lákavé. Hra se prezentuje jako velká a velká skutečně je, ve všech smyslech slova.
Verdikt
Vtahující výprava do českých zemí je větší, hezčí, přístupnější, odladěnější a ve všech směrech lepší než naposledy. Revoluci nečekejte, ale z prezentace vám možná spadne brada. Epos o Jindřichovi pokračuje ve velkém stylu. Příběh se doplňuje s akcí a tvoří skoro dokonalé duo. Jedinými škraloupy zůstávají některé technické nedokonalosti a pár frustrujících pasáží.
