Recenze Luigi's Mansion 2 HD – odlehčený „horor”

Další měsíc, další hra od Nintenda. Ani osmý rok životního cyklu Switche neskončila japonská společnost s pravidelným vydáváním, byť první polovinu letoška zatím přece jenom dostáváme hlavně remaky či remastery. A zatímco v květnu jsme tu měli povedený remake výborného RPG Paper Mario: The Thousand-Year Door, na červen si Nintendo připravilo remaster poněkud novější hry, Luigi’s Mansion 2 (v USA vyšla coby Luigi’s Mansion: Dark Moon) z roku 2013, jež byla původně určena na Nintendo 3DS. Stojí ale vylepšená verze za to?

• Platforma: Nintendo Switch
• Datum vydání: 27. 6. 2024
• Vývojář: Next Level Games
• Vydavatel: Nintendo
• Žánr: Akční adventura
• Česká lokalizace: Ne
• Multiplayer: Ano
• Dat ke stažení: 3 GB
• Herní doba: ~15 hodin
• Cena: 1 349 Kč (Alza)

Temné zasazení, ale plné humoru

Pro ty, kteří sérii neznají, je nejprve třeba říct, že Luigi’s Mansion samozřejmě není žádný horor. Ačkoli se odehrává v temných prostředích s docela silnou atmosférou, jakékoli potenciálně strašidelné situace bere hlavně s humorem. Stejně jako mnohé jiné tituly od Nintenda je tak bez problémů vhodná i pro děti. To ale samozřejmě neznamená, že by si ji dospělí neužili.

Příběh je velmi jednoduchý, titulní „temný měsíc“ je ukradnut a rozdělen na několik částí, což způsobuje, že jinak hodní duchové, obývající všemožná sídla v Evershade Valley, jsou nebývale agresivní. Profesor tak opět zavolá na pomoc Luigiho, který se vydá na záchranu kousků temného měsíce.

Příjemná hratelnost...

Sídel je celkem pět a jejich různorodost je jednou z hlavních předností celé hry. Ať už jde o výrobnu hodinových strojů, strašidelné věže či zamrzlý komplex, každé místo má něco do sebe a přináší nejenom unikátní atmosféru, ale také několik jedinečných mechanik. Zdaleka nejzábavnější jsou tak vždy především první levely, kde objevujete různá zákoutí sídel, venkovní okolí či třeba záhadné podzemí. Ty pozdější se bohužel z velké části skládají z backtrackingu a poměrně zjevné recyklace prostředí i obsahu, aby se prodloužila herní délka.

Každé sídlo je totiž rozděleno na několik levelů, kde je třeba splnit úkoly zadané profesorem a následně se vrátit zpátky. Většinou nejsou příliš dlouhé, nejkratší mohou mít i pod 10 minut, nejdelší tak 40, ale těch moc není. Hodně také záleží na tom, jak moc se budete pouštět do prozkoumávání vedlejších, nepovinných místností, které vám mohou přinést různé skryté odměny a především peníze, za něž obdržíte vylepšení vašeho vybavení.

Ve svém putování totiž Luigi narazí na celou řadu duchů, jejichž variabilita sice není extrémně vysoká, ale přišla mi tak akorát. Od základních zelených typů, přes větší a agresivnější červené, až třeba po staroegyptské mumie. Vysavač „Poltergust 5000“ dostane docela zabrat a stejně tak Luigiho baterka, která umí nejenom osvětlit, a tím i omráčit, nepřátele, ale také pomocí speciálního světla „zhmotnit“ skryté objekty.

Velkou součástí hratelnosti totiž nejsou jenom „souboje“ s duchy, ale také hádanky. Tvoří navíc, alespoň z mého pohledu, tu zajímavější část, neboť kromě již zmíněného odhalování skrytých předmětů budete obecně využívat prostředí k tomu, abyste se dostali dál. Třeba „odsát“ nějaký předmět blokující předmět či třeba nechat roztát led pomocí zapálené pochodně. Mnohdy je pak vaším úkolem najít klíč, abyste mohli otevřít zamčené dveře. Právě v těchto momentech hra připomíná survival horory, byť samozřejmě v mnohem odlehčenějším podání. Pravděpodobně narazíte na pár momentů, kdy vám nebude úplně jasné, jak dál, ale není jich až tak moc.

...kterou dokáže zkazit nejen ovládání

Puzzly jsou každopádně tou lepší částí ještě z jednoho důvodu – ovládání. A teď už se přesouváme k zásadnímu negativu. Kamera sice ve hře není statická, pohybuje se, ale například ke starým Resident Evilům nemá úplně daleko. A ovládání v hektických momentech během soubojů je kvůli tomu opravdu náročné. Až do konce hry jsem si nebyl schopný na míření zvyknout, a tak jsem měl docela problém trefit přesně to, co jsem chtěl, což vedlo ke zbytečně frustrujícím momentům.

O to horší pak je, že když už zemřete, musíte opakovat celý level, nejsou zde žádné průběžné savy. To je rozhodně věc, kterou dle mého názoru měl remaster přidat, můžete totiž ztratit i desítky minut postupu. Týká se to třeba i boss fightů s několika fázemi, na druhou stranu však musím říct, že většina z nich má velice nápaditý design z hlediska mechanik a tyhle souboje jsem si většinou užíval.

Solidní remaster, ale víc nečekejte

Vylepšení vizuálu, které remaster přináší, každopádně není vůbec malé. Jistě, pořád je v některých ohledech poznat, že jde o hru ze 3DS, a grafika nedosahuje takové úrovně jako v Luigi’s Mansion 3, přesto ale dvojka v HD podobě dokáže vypadat opravdu hezky. Vylepšením prošlo prostředí, modely, animace, UI, zkrátka úplně všechno. Grafikou tedy titul rozhodně nezklame, a ještě víc si ji užijete, pokud budete hrát na OLED Switchi, který je na takové temnější hry jako dělaný.

Atmosféru pak dotváří také velmi povedené audio, ať už jde o zvukové efekty, ale i hudbu. U ní se sice často opakuje jeden motiv, ale jeho variace jsou velmi dobře provedené a sedí k daným prostředím.

Celkově jsem si hraní Luigi’s Mansion 2 rozhodně užil, a to i přes některé frustrující momenty. Remaster dokázal vizuál výrazně vylepšit a po stránce game designu se z většiny hra stále drží na vysoké úrovni, i po 11 letech. Pokud jste druhý díl této série ještě nehráli, nyní k tomu máte ideální příležitost. Jestli už ale máte hru za sebou v 3DS verzi, remaster vám toho nad rámec lepší grafiky mnoho nepřinese. Navíc je také třeba zvážit cenovku, která je stejná jako u již zmíněného plnohodnotného remaku Paper Maria, což mi přece jen přijde poněkud nadsazené.