Jak dopadl další soulslike s lákavým zasazením?

Reklama

Když přijde řeč na hry, které se dají řadit do soulslike subžánru, tedy jejich mechaniky jsou jistým způsobem inspirované „Souls“ hrami od japonského studia FromSoftware, tak se mnoho hráčům mohou vybavit třeba oba povedené díly Nioh, německé Lords of the Fallen (asi nejslabší z vyjmenovaných) a The Surge od stejných tvůrců, či nedávný Mortal Shell, jenž ostudu taktéž určitě neudělal. Zkušení hráči tohoto subžánru ke svým oblíbeným titulům z tohoto subžánru častokrát řadí i skvělé Salt & Sanctuary, což je „soulsovka“ z 2D perspektivy, která rozhodně stojí za vaši pozornost.

A právě na ni pravděpodobně přijdou myšlenky při rozehrání novinky od studia Still Running a vydavatelů z Merge Games, jíž je právě recenzované Morbid: The Seven Acolytes. Ta v sobě kombinuje hned několik mechanik (a občas i vizuálních prvků) ze „Souls“ her, avšak je zaobaluje do zajímavého pixelového světa, jehož podoba učarovala už z prvních ukázek a v několika směrech se snaží jít trochu jiným, přívětivějším směrem, díky kterému by se dalo mluvit o dobrém nástupním můstku do tohoto subžánru. Ale hezky popořadě.

Platforma: PC, PlayStation 4, Xbox One a Nintendo Switch – PS5 a Xbox Series X/S skrze zpětnou kompatibilitu (recenzováno na PS5)

Datum vydání: 3. 12. 2020

Výrobce: Still Running

Žánr: Soulslike

Česká lokalizace: Ne

Multiplayer: Ne

Dat ke stažení: 1 GB

Herní doba: 10 hodin

Přístupnost: 16+

Prodejní verze: Digitální a fyzická

Cena: 500 - 669 Kč záleží na platformě / fyzická edice Signature pro PS4 a Nintendo Switch 1 200 Kč z obchodu Signature

Mornia potřebuje pomoc!

Jistě mi dáte za pravdu, když řeknu, že příběh, respektive budovaný svět, je jedním ze základních pilířů tohoto typu her. Rozkrývání různých detailů a částí, díky nimž se postupně dozvídáme, proč se zdejší lokalita nachází ve stavu, v jakém je, zároveň odhalujíc dílčí příběhy různých postav či samotných nepřátel, to vše je jasný etalonem toho, proč tituly od FromSoftware máme rádi. Z tohoto pohledu Morbid v žádném případě nevybočuje z řady, jelikož i zde jsme posláni do světa plného zmaru a beznaděje. Tento svět se jmenuje Mornia a my se do něj vypravíme jako poslední Striver, což jsou válečníci, kteří byli vycvičeni za jediným účelem – porazit sedm mocných akolytů, jenž slouží jako schránky pro zlé božstvo Gahars, za jejichž pomoci rozsévají svou hrůzovládu do všech koutů země.

Vyprávění o místním světě se děje ve dvou rovinách.

Samotné vyprávění o místním světě se děje ve dvou rovinách. Jedna se uskutečňuje skrze rozhovory se zdejšími postavami, jenž vám povětšinou nabídnou pohled za oponu problémů osobních, místních a všeobecných. Textu v rozhovorech však není příliš, tudíž většinu informací získáte pročítáním záznamů, které lze získat různými způsoby (nalezením ve světě, poražením monstra atd.). V nich se již detailněji dozvíte různé zajímavosti o daném nepříteli či minulosti a přítomnosti světa. Pravděpodobně to ani nemusím zmiňovat, ale tyto záznamy se opravdu vyplatí pročítat, jelikož skvěle dotváří atmosféru, přičemž si vaši pouť za záchranou Mornie přeci jen užijete o poznání více. Pokud vás ovšem příběhové pozadí zase tak moc nezajímá, asi je můžete směle ignorovat.

Zmar, děs a hrůza

Jak jste již z ukázek zjistili, tak je zdejší svět vykreslen za pomocí pixel-artu, což je stylizace, která se mnoha hráčům může již zajídat, přičemž to se týkalo i mě, tudíž jsem se trochu bál, jestli mi nebude vadit i zde. Avšak po rozehrání mi bylo jasné, že to zde hrozit nebude, jelikož tato stylizace hře padne jak pr**l na hrnec, kdy vše je dostatečně detailní na to, abyste si užili zdejší depresivní lokace, skvěle nadesignovaná monstra (kombinující v sobě prvky od H.P. Lovecrafta a Davida Cronenberga), hromadu cákanců krve, a především aby na vás dýchla atmosféra zmaru a deprese, kterou všichni máme tak rádi. Nehledě na to, že díky této podobě bude hra dobře běžet snad všude.

Stylizace hře padne jak pr**l na hrnec.

Onu atmosféru pak velice zdatně doplňuje i dodaný soundtrack. Ten je plný orchestrálních skladeb, které správně podbarví vaše přežívání v těchto nehostinných končinách, kdy na řadu přijdou jak burácivé epické skladby, tak i trochu umírněnější ambientní tóny, jenž hraní budou doprovázet asi nejčastěji. Občas by vás ovšem mohlo pozlobit trochu zmatečné navrhnutí lokací, jelikož se zde lze poměrně jednoduše ztratit. Většinou prozkoumávám každý kout mapy, tudíž jsem cestu vpřed vždy našel, avšak bloudění jsem se párkrát nevyhnul. Každopádně se nejednalo o něco, co by mě vyloženě štvalo či otravovalo. Unáhlené cestovatele pak jistě potěší možnost rychlého cestování skrze jednotlivé lokace.

Udeř, uskoč – však to znáte

Druhý hlavní pilíř podobných her pak samozřejmě je odladěný soubojový systém, jenž po vás vyžaduje, abyste si ho dobře osvojili, jelikož vám nedá nic moc zadarmo. Útoky zde máte v podstatě tři – jeden hlavní (rychlejší a slabší), jeden speciální (většinou pomalejší, ale silnější) a střelbu na dálku, přičemž nejde příliš vytvářet žádná komba. Tyto možnosti útoku jsou následně doplněny klasickým uskakování a samozřejmě bráněním, kdy při správném parírování můžete zasadit opravdu silnou ránu. Parírování mi nikdy nešlo (a tady už vůbec), takže jsem opět povětšinou volil taktiku – „udeř, uskoč, udeř“, s níž se dá bez problémů projít celá hra a střelná zbraň se svého využití dočkávala pouze zřídka.

Útoky zde máte v podstatě tři.

Všechny souboje jsou posléze dost pomalé, jelikož velice pomalá je i vaše postava (což při exploraci občas vyloženě unavuje), kdy základním pohybem je chůze, přičemž běh spotřebovává staminu, která je zde velice vzácným zbožím. Kvůli tomu je třeba ke všem bitkám přistupovat ještě více opatrněji, a ještě více si hlídat hladinu výdrže. Nicméně se přiznám, že i přes jistou přímočarost, jsem si v průběhu hraní na tento systém poměrně zvykl, tedy bych ho neoznačil jako špatný, jelikož svůj účel v pořádku plní. Na špičky žánru ale jasně ztrácí, kdy jeho největšími problémy jsou občas dosti pochybné hit-boxy (častokrát se velice špatně odhaduje dosah nepřátelských útoků) a nepřesnost úderů (hráno na gamepadu), u nichž se vám mnohokrát stane, že zaútočíte třeba na úplně jinou stranu, než kam jste chtěli. Autoři také přidali možnost stealthu, kdy je poměrně jednoduché se k nepříteli přikrást (a to i na přímo, nikoliv do zad) a zasadit mu velkou ránu ještě před zahájením boje, což se častokrát hodí, a také to poměrně zjednodušuje boje, tedy je to dobrá berlička pro nováčky.

Teror v hlavě mám

Kromě vašich hodnot zdraví a staminy musíte navíc po celou dobu kontrolovat svou hodnotu příčetnosti, od níž se odvíjí třeba to, jak moc velké poškození budete dávat, kolik nepřátel na vás bude útočit či kolik zkušeností získáte. Tento systém mi přišel velice zajímavý, avšak má jednu slabinu. Za jeho pomoci, a pomoci různých itemů, které nalézáte různě roztroušené po světě, je totiž velice jednoduché hru naprosto „rozbít“, přičemž třeba souboje s bossy lze projít naprosto bez problémů, kdy v podstatě jen stojíte a mlátíte do něj, zatímco čas od času užijete léčiva. Na druhou stranu pak naleznete obrovské množství itemů, které zase za hru vůbec nepoužijete, jelikož jsou naprosto zbytečné. Je tedy velká škoda, že si autoři více neohlídali vybalancovanost jednotlivých předmětů a tohoto systému příčetnosti, což jde proti myšlence subžánru, nabízejícího těžkou, ale fér výzvu. Přitom by nejspíše možná stačilo, kdyby se přidal limit na to, jak dlouho může být vaše postava ve stavu nepříčetnosti a po jeho uplynutí se zbláznila, což by znemožňovalo dlouhodobé zneužívání, ale pořád by to fungovalo jako forma pomocníku.

Je totiž velice jednoduché hru naprosto „rozbít“.

Každopádně všechny věci, které naleznete během svého cestování, se ukládají do vašeho inventáře, jenž ovšem není nekonečný, tudíž nemůžete u sebe nosit vše, co naleznete. Proto se častokrát budete rozhodovat, jakou zbraň necháte za sebou, případně jaký item vyhodíte. Tato správa inventáře určitě někoho může štvát, avšak já podobné mechaniky mám rád, tudíž jsem s ní neměl problém. Jen by tedy bylo dobré, kdyby zde bylo tlačítko pro otáčení předmětů, abyste měli více možností, jak je do batohu poskládat.

Já chtěl bych být ten nejlepší

Po prvním velkém bossovi (neděste, že to není možné předtím) se vám také odemkne možnost levelování vaší postavy. To probíhá poměrně prostě. Během průchodu sbíráte zkušenosti, kdy jakmile dosáhnete jejich určitého počtu, tak se vám odemkne skill point, jenž lze investovat do jednoho z odemknutých požehnání (ty také najdete při průzkumu), nabízejících různé bonusy, jako je třeba více životů, staminy, rychlejší útoky či větší poškození při stealthu. Ovšem těchto požehnání můžete mít aktivovaných v jeden moment pouze omezený počet (ten se zvětšuje po každém poraženém akolytovi), tudíž se musíte rozhodnout, jakým stylem chcete hrát. Zkušenosti, následně můžete získávat skrze zabíjení nepřátel, případně za plnění vedlejších questů, jichž zde sice není mnoho, ale jejich výskyt je určitě vítán. Také se hodí dodat, že po smrti o zkušenosti nepřijdete. Ve skutečnosti při smrti nepřijdete vůbec o nic, jen o svůj postup lokací, kdy se zrodíte u nejbližší kapličky, u níž jste si odpočinuli. Samozřejmě se vám oživí i všichni nepřátelé, které jste zabili, avšak právě díky této skutečnosti se jedná o dobrý nástupní můstek pro nováčky tohoto subžánru, jelikož neštěstí z nezdaru není tak velké, přičemž náročnost je do velké míry zachována.

Po smrti o zkušenosti nepřijdete.

Kromě své postavičky můžete ještě vylepšovat zbraně. Ty sice žádným způsobem nelevelujete, avšak lze jejich sloty osadit runami, nabízející různé další bonusy. Jen tedy upozorním, že hra vám vůbec systém vylepšování za pomocí run nevysvětlí, takže možná stejně jako já jejich užití naleznete až za půlkou hry. Někoho by taktéž mohla zamrzet absence režimu New Game+, kdy si bohužel není možné projít hru znovu se získanou výbavou, což je třeba pro lovce "platinovky" poměrně nepříjemné.

Smrtí to teprve začíná

Morbid: The Seven Acolytes je tedy rozhodně příjemným zástupcem soulslike žánru, který disponuje parádní stylizací a depresivním světem, v němž zhruba těch 10 hodin rádi strávíte. Soubojový systém možná nepatří k těm nejlepším, ale svou práci rozhodně odvede a podařený soundtrack perfektně dotváří atmosféru. No a pokud autoři v budoucnu opraví některé školácké chyby, jako jsou třeba občas pochybné hit-boxy a především velice nevybalancovaný systém příčetnosti a účinky některých předmětů, tak se bude jednat o povedený nástupní můstek pro lidi, kteří s podobnými hrami nemají zkušenosti.

Titul zakoupíte na Steamu, PlayStation Store, Microsoft Store a Nintendo eShop.

Verdikt

Mornia skomírá, jelikož jí vládnou nebezpeční bohové Gahars, kteří posedli sedm mocných akolytů, kdy za pomoci jejich schránek rozsévají děs, zmar a hrůzu. Je tedy na nás – posledním speciálně vycvičeném bojovníku, abychom se je pokusili porazit. O to se budeme pokoušet v krásném a atmosférickém světě, v němž se pustíme do křížku s nechutnými nepřáteli v sice trochu přímočarém, ale ve výsledku zábavném soubojovém systému, u něhož ovšem občas zazlobí některé nepříjemně nepřesnosti a nevyrovnanosti. Za zvuku povedené hudby si nicméně průchod zdejší krajinou spíše užijete, avšak věřím, že po řádné péči od autorů ještě o něco víc.